Článek
Říkáš si, že to přece není možné, že si to jen bereš moc osobně. Ale ono to tam je. Ten pohled, který znají jen rodiče. Změní se jim oči. Změní se jim hlas. Začnou být jiní. Vřelí. Něžní. Zamilovaní. Jenže ne do tebe. Do tvého dítěte.
Stojíš vedle nich, s dítětem v náručí, sama unavená, nevyspaná, rozhozená. A oni tě ani nepozdraví. Jen rozpřáhnou ruce: „No pojď, miláčku, pojď k babičce!“ A ty jsi najednou jen vzduch. Překážka mezi nimi a jejich novým božstvem.
Z dcery je kurýr
Tvoje existence se smrskla na logistiku. Dovez dítě. Přivez ho na víkend. Pošli fotku. Natoč video. A ideálně se pak uklidni do kouta, ať jim nekazíš radost. O tvůj život se nezajímají. Neptají se, jak se máš. Nepamatují si, co řešíš. Ale přesně ví, kdy má mít malý přezůvky do školky a co má rád k snídani. Dítě znají nazpaměť a na tebe zapomněli.
A nejhorší je to přiznat nahlas. Protože tě hned někdo umlčí: „Buď ráda, že ho mají rádi.“ Jistě. Měla bych být ráda. Ale co když přitom ztrácím vlastní rodiče?
Zpětně chápu všechno
Celé dětství jsem se snažila. Být nejlepší. Nejhodnější. Nejchytřejší. A pořád to nestačilo. Pořád někdo něco vyčítal, opravoval, zpochybňoval. A teď? Teď moje dítě rozlije čaj, počmárá zeď, odmlouvá – a je to roztomilé. Legrační. „Však on je to malý rebel, no ne?“
A já tam stojím a nechápu. Mě jste za tohle trestali. Křičeli jste. Ignorovali. Odsuzovali. A jemu odpustíte všechno. Najednou umíte dávat lásku. Jen ne mně.
Druhá šance, ale ne pro mě
Někdy mám pocit, že moje dítě není vnouče. Je to jejich reparát. Možnost to celé udělat znovu a líp. Bez křiku, bez selhání, bez viny. Jenže já ten první pokus odnesla. Já jsem ten nedodělek, co nevyšel. A moje dítě je jejich šance na vykoupení.
Jsem jen tělo, co jim porodilo novou šanci být dobrými lidmi. A bolí to víc než všechno ostatní.
Nejsem nevděčná. Jsem zapomenutá.
Nechci jim brát vnouče. Nechci jim bránit v lásce. Ale chci vědět, že někde pod tou lavinou obdivu, mazlení a dárků pořád ještě existuju i já. Že nejsem jen doprovod. Že mě pořád vidí. Jako dceru. Jako člověka. Jako někoho, koho by měli milovat taky.
Protože upřímně? Není nic bolestivějšího než stát v obýváku vlastních rodičů a cítit se tam cize. Zbytečně. Nedostatečně. Nahrazeně.
Děkuji Jíře za příběh.
