Článek
Když jsem jim oznámila, že čekám dítě, zatvářili se, jako bych jim oznámila nějakou hrůzu. Žádná radost, žádná gratulace, žádné objetí. Jen ticho, pohrdavý pohled a věta, která mi zní v hlavě dodnes:
„Na dítě nejsi dost zralá.“
A teď, o pár měsíců později? Hrají si na milující prarodiče a diví se, že jim svou dceru nechci půjčovat. No ne, že by jim to zrovna šlo – zahrát si na podporující rodinu. Vzpomínky na jejich chování totiž nezmizely s prvním úsměvem miminka.
Kázali vodu a teď chtějí pít víno
V těhotenství mě psychicky naprosto rozložili. Každý můj krok komentovali, každý nákup pro miminko hodnotili jako „unáhlený“, každé jméno zkritizovali. Dávali mi najevo, že jsem se zbláznila. Že dítě nezvládnu. Že zničím život sobě, jemu i jim.
A dnes? Chtějí si „malou půjčovat na víkend“, „chodit s ní na procházky“, „vytvářet si vztah“.
Sorry, ale vztah s dítětem se nevytváří pohrdáním jeho matkou.
Dítě není hračka na půjčování
Když jsem potřebovala oporu, otočili se ke mně zády. Teď očekávají, že jim dítě s úsměvem vložím do náruče. Ale já jim ho nepůjčím jen proto, že si zrovna uvědomili, že se jim líbí být babička a děda.
Dítě není kompenzace za to, co pokazili.
Dítě je součást mě. A když nerespektují mě, nemají nárok ani na ni.
Nezralá? Tak ať si teď poradí sami
Ona ta „nezralá“ holka zvládla celé těhotenství bez pomoci. Zvládla porod, šestinedělí, bezesné noci, strach, únavu i první horečku. Zvládla to všechno sama. A teď se ti samí lidé, kteří jí nevěřili, tváří ublíženě, že nemůžou vozit kočárek s miminkem.
Jenže já nezapomínám. A moje dcera nebude rekvizita ve hře na rodinnou harmonii, kterou oni sami zničili ještě dřív, než mohla začít.
Důvěru musí zasloužit
Nezlobím se. Už ne. Ale chráním sebe a své dítě.
A pokud jim to vadí, možná je načase, aby si položili otázku: Proč jim vlastní dcera nevěří natolik, aby jim svěřila své dítě?
Odpověď mají před sebou už celé roky. Jen se jim asi nelíbí.
Děkuji Lindě za příběh.
