Článek
Řekli mi, že mám málo empatie. Já, která jim roky platila elektřinu, plyn, internet, přispívala na léky, opravila jim střechu a ještě jim přeposílala peníze, když jim došel kečup. Já, která jsem jim doslova lifrovala tisíce a desetitisíce, zatímco si ze mě dělali bankomat. Prý mám málo citu. Tak fajn. Řekla jsem si – zkusme, jak to bude vypadat, když ho opravdu nebudu mít.
Dáváš, dáváš… a pak to odneseš
Pamatuju si ten rozhovor jako dneska. Přijela jsem za nimi, přivezla jsem jim potraviny, oběma nové pantofle, matce bylinkový čaj, otci tatranku. Tatranku! A místo poděkování se na mě matka podívala a řekla:
„Víš, já si myslím, že ty vůbec neumíš projevit lásku.“
Chvíli jsem si myslela, že špatně slyším. Ale ona pokračovala. Že jsem chladná. Že se nestarám. Že ostatní děti své rodiče objímají a jezdí s nimi na výlety a dělají jim radost. Že já jen posílám peníze a mizím. Že jsem si „moc zvykla, že se všechno dá koupit“.
A pak to přišlo: „Zkus někdy udělat něco, co nejde zaplatit. Třeba nás obejmout.“
Objetí vám účty nezaplatí, mami
Tak jsem tam stála. Mezi regálem s kečupem a balíkem toaletního papíru, který si přáli, ať přivezu. A poprvé v životě jsem měla chuť všechno to obrátit vzhůru nohama.
Protože, když pořád dáváš a nikdo si toho ani nevšimne, jednou prostě dojdeš na konec.
Řekla jsem si: dobře. Když mám málo empatie, když „jen posílám peníze“, když „se chovám jako účetní a ne jako dcera“ – tak to zkusíme bez účetní. Zkusíme to bez bankomatu. Zkusíme to bez té bezcitné bestie.
A najednou – konec světa
Přestala jsem platit všechno. Doslova. Zrušila jsem trvalé příkazy, přestala přeposílat peníze, nevyřizovala jim objednávky, nevolala kvůli výměně bojleru.
A co se stalo? Ticho. Šok. Hysterická SMSka.
„Proč nefunguje internet?!“
„Volali z elektrárny!“
„Co se děje, dcero, jsi v pořádku?!“
Ano, jsem. Poprvé za několik let jsem byla v pořádku. Protože jsem přestala hrát divadlo, ve kterém hlavní roli máma hraje mučednici a já platiče složenek.
A pak přišly výčitky
Začaly výčitky. Že jsem nevděčná. Že oni mě živili dvacet let. Že mi koupili školní batoh. Že jsem se narodila díky nim a měla bych být vděčná každý den.
Ano. Měla. A jsem. Ale vděčnost neznamená doživotní otroctví. A není to citový teror za čtyři krabice Sunaru.
A najednou prý přeháním. Jsem zlá. Otočila jsem se zády. Jsem krkavčí dcera.
Jasně. Protože skutečná láska se přece měří tím, jestli zaplatíš včas fakturu za plyn.
Dokud platím
Zajímavé, jak rychle se z „dcerušky“ stane „nestvůra“, jakmile přestane sypat peníze.
Zatímco oni brali moji pomoc jako samozřejmost, moje vlastní hranice pro ně byly nepochopitelné. Můj účet byl otevřený, ale moje srdce nikdy dost dost otevřené.
A tak jsem to celé vypnula. Přestala jsem být servisní jednotka, která jede, protože „je to rodina“. A světe div se – nic se nezbořilo.
Nejsem bez citu. Jen už mě to přestalo bavit
Empatie neznamená, že si nechám plivat do obličeje. Neznamená, že budu financovat pohodlný život lidem, kteří mi mezitím říkají, že jsem chladná.
A už vůbec to neznamená, že se nechám donekonečna tahat za nos.
Odteď mají na výběr – můžou mít moji pomoc. Nebo moje city. Ale ne obojí, když si ničeho z toho neváží.
Protože láska bez respektu je vydírání. A empatie bez hranic je cesta k vyhoření.
Děkuji Báře za příběh.
