Článek
Víš, co mě napadlo jako první, když jsem otevřela dveře a místo toho, aby se na mě můj pes vrhl radostí, zůstal sedět vedle ní?
„Možná mě nepoznal.“
Ale pak jsem uslyšela její hlas, ledabyle prohozený přes rameno z obýváku:
„Víš… on si už zvykl tady.“
A v tu chvíli jsem pochopila, že nejsem vítaná.
Nečeká mě dojetí. Čeká mě čistokrevná krádež.
Jen s tím rozdílem, že zlodějka se směje, má na sobě tepláky a tvrdí, že dělá to nejlepší pro něj.
Z hororu do frašky
Před rokem jsem jí svěřila svého psa. Dobrovolně. S důvěrou. S přesným plánem a jasnou dohodou: pohlídáš mi ho, než se vrátím ze zahraničí.
A ona? Přesně v duchu těch typů, co si půjčí knihu a za měsíc tvrdí, že je to jejich dědictví, začala mluvit o „poutech, zvyku a společném rytmu života“.
Hele – půjčit si psa není jako nechat si u někoho boty. Není to do té doby, než tě omrzí.
Tohle je živá bytost, kterou jsem vypiplala od štěněte. Moje! A ona mi teď s klidem oznámí, že „by mu bylo líp, kdyby zůstal s ní“?
Ukradla mi psa
Tváří se, že si „na něj zvykla“. To věřím. On je zlatý. Líná na gauči, vítá u dveří, nikdy se nehádá. Skvělý parťák pro někoho, kdo si neví rady se svou samotou.
Ale to z něj nedělá jejího psa.
Dělá to z ní jen člověka, který si vzal, co nebylo jeho – a ještě se u toho cítí morálně v právu.
To, že se spolu rok mazlili na koberci, neznamená, že má nárok rozhodovat o jeho budoucnosti.
Já jsem ho vychovala.
Já jsem ho cvičila.
Já jsem ho platila.
A hlavně – já jsem se nikdy nevzdala svých práv. Jen jsem jí ho dočasně svěřila.
Obrácení reality do melodramatu
Fotky, zprávy, emoce, brek.
„On tě už bere jako návštěvu.“
„Nechci ho zbytečně trápit změnami.“
„Už jsme si vybudovali vztah.“
Vážně?
To, že jsi mu dávala granule a hladila ho po hlavě, z tebe nedělá majitelku. Dělá to z ní jen náhradníka. A co náhradník dělá, když se vrátí původní majitel?
Ustupuje. Ne bojuje. Ne vydírá. A rozhodně se netváří, že je oběť.
Ona si připadá jako ta, co trpí
Tak se urazila. Protože já „nemám pochopení“.
Protože si nedokážu přiznat, že pes by možná byl šťastnější u ní.
A víš co? Možná jo. Možná by byl šťastný kdekoli, kde ho budou mít rádi.
Ale tohle není o tom, kde by se měl nejlíp.
Tohle je o tom, co je správné.
A správné je, že můj pes má být tam, kde patří.
Se mnou.
Psa si vezmu zpátky. Klidně s právníkem. Klidně s policií.
A jí přeju, aby jednou nezažila to, co jsi právě provedla mně.
Protože krádež se dá prominout. Ale zrada od kamarádky? Ta se lepí hodně dlouho.
