Na některá plemena psů by páníčci měli složit psychotesty

Pořídit si roztomilé malé štěňátko, bez ohledu na to, jaká je charakteristika jeho rasy, je ta největší hloupost, jakou můžete udělat. Stejně jako neuvážené rozhodnutí o pořízení čtyřnohého mazlíčka, jen proto, že vám to zrovna přišlo jako dobrý nápad. To dokáže každý. Ale jestli jste tím svůj život posunuli na vyšší level, nebo se právě srazili na dno, ukáže až čas. To malé, roztomilé štěňátko totiž za chvíli vyroste a jen to, jak moc a jak zdařile jste se věnovali jeho výchově, ukáže, jakým směrem se bude váš následující život ubírat.

S pořízením psa přichází velká zodpovědnost. Zejména, když si vybere silného psa, který by případně mohl být i nebezpečný. Osobně mám osmiletou kříženku amerického stafordšírského teriéra a pitbula. Když držím ve zvednuté ruce klacek a ona po něm skáče, dokáže mě bez námahy trefit zadníma nohama do hrudníku. Kdyby mi chtěla skočit po krku, udělá to bez námahy. Věděli jsme, že si pořizujeme silného psa plemene, vůči kterému je mnoho lidí předpojatých, a tak jsme od začátku výchovu nepodceňovali. Nešlo jen o to, naučit ji základní povely a pár opičáren pro pobavení. Šlo především o socializaci. Bylo pro nás důležité, aby věděla, že lidi jsou kámoš a psi taky. Podařilo se nám to. Největší starost Štěňákové není, koho by venku ulovila, ale že se v noci vyvalí z pod peřiny a bude jí mrznout prdka.

Všimla jsem si, že psi této rasy si často pořizují lidé, kteří je mají, aby si zvýšili sebevědomí, připadali si drsní nebo je mají jako ochranku. Nic není pravdě vzdálenější více. Stafordi i pitbulové jsou vysoce inteligentní psi, kteří mají vřelou povahu a jsou oddanými a milujícími společníky. Dokáží být sice paličatí jako mezci, ale patří k nejvhodnějším plemenům k dětem. Často se jim dokonce přezdívá psí chůva. Pokud ovšem budete takového psa od štěněte kazit, budovat v něm agresivitu, abyste mohli svému okolí nahánět strach, nakonec ho zlomíte. Podaří se vám to a někdo to odnese. Proto jsou právě tato plemena ta, která potřebují nejvíce chránit před lidmi, kteří by je chtěli zneužívat a nutit je chovat se proti jejich přirozenosti, jen aby si něco dokázali.

Osobně jsem všema deseti proto, aby se stejně jako v případě zbrojního průkazu, musely před pořízením psa složit psychologické a vědomostní testy. Nepochybuji o tom, že průměrně inteligentní člověk by s nimi neměl problém a věřím, že by klesl nejen počet týraných psů, ale i nevychovaných. Rozhodně bych ale testy nevztahovala jen na určitá plemena. Nezvladatelné a agresivní čivavy a jezevčíci možná nejsou životu nebezpeční, ale jsou nesmírně obtěžující, a i když vám neublíží, tak vašemu psovi můžou. Ono kousance do šlach a čumáčku bolí a při troše smůly to nemusí být úplná maličkost. Mojí Štěňákovou například pokousal jezevčík. Takový ten „hodný, co nekouše“. A moje „bojové vemeno“ mu nezkřivilo ani chlup. Od té doby se Štěňáková, která na procházce nikdy psům nevěnovala pozornost, v tomhle změnila. Jakmile vidí jezevčíka je okamžitě ve střehu a všechno v ní jen hraje. Už je to přes 5 let a pořád si to pamatuje. A kdo za to může? My, kteří jsme měli našeho „velkého a nebezpečného“ psa na vodítku, nebo ten lempl, který se neobtěžoval svého psa vychovat nebo alespoň připnout na vodítko, protože „on je přece malý“, tak co by se obtěžoval?

Když někoho napadne pes „bull“ plemene, jsou toho vždy plné noviny. Psi jsou označováni za bojová plemena a hloupí lidé řvou po zákazech chovu. Proč píšu hloupí? Protože v historii tito psi nebyli šlechtěni pro boj, ale pro psí zápasy. Proto je tak důležitá ta socializace se psy už od štěněte, sami za sebe by se s každým psem hned tak nekámošili. Co se týká lidí, tak tam naopak byla od psů vyžadována naprostá loajalita a poslušnost. Pes, který zaútočil na člověk, byl okamžitě utracen, a kvůli tomu u těchto plemen prakticky vymizela jakákoliv agresivita vůči lidem. Takže pokud zaútočí na člověka bull plemeno, dá se předpokládat, že na vině byl člověk, který ho zkazil. To se ale nedá říct o malý plemenech, která jsou proslulá svojí agresivitou. Ta k útoku žádné nucení nepotřebují a sami od sebe útočí na lidi i zvířata ve svém okolí. To ale lidé neřeší, protože jsou to přece malí psi, ti nikomu nic neudělají.

Tak pro tyhle majitele nezvladatelných a vzteklých jezevčíků, čivav, jorkšírů a dalších podobných plemen mám novinku. Ty kousance od malých psů bolí stejně jako od velkých, taky jdou až do masa, taky se musí šít a taky mohou přenášet nebezpečné nemoci. A zatímco „velký“ pes mě v životě nekousl, tak pár kousanců od těch malých a nevychovaných už jsem utržila. To si totiž tak jdete svojí cestou a najednou odněkud vystřelí ňafající malý čoklík, který absolutně ignoruje svého pána a než se nadějete visí vám na nohavici nebo rovnou na noze. Kdyby se lidi více zajímali o agresivitu jednotlivých psích plemen, byli by docela zaskočeni výsledky.