Článek
Mám slušný plat. Pracuju tvrdě. A jednou za čas si chci udělat radost – třeba kabelkou, co není z výprodeje. Jenže v tomhle butiku jsem se dozvěděla jediné: že moje vizáž na jejich zboží nestačí. Že bez vyfoukaného účesu a loga drahé značky na tričku jsem jen vetřelec mezi sametovými závěsy.
Nevyslovily to nahlas. Ale stačil ten výraz. A způsob, jakým mi daly najevo, že nejsem vítaná.
Nechaly mě tam stát.
Zboží nikdo nenabídl. Dotaz nikdo nezodpověděl. A když jsem se znovu ozvala, přišla odpověď, která mě poslala rovnou pryč:
„Obávám se, že naše nabídka neodpovídá vaší představě.“
Co to jako má být? Tichá selekce podle značek?
Víte, co je na tom nejvíc odporné? Že se to děje dnes a denně.
Nejde o barvu pleti. Nejde o věk. Nejde o jazyk. Jde o oblečení. O postoj. O to, jak rychle si mě ty prodavačky zařadí do škatulky: „dívá se – nekoupí“.
A to, že jsem přišla sama? No jasně. Pro ně jasný signál: žádný sugar daddy, žádná zlatá karta. Jen další ženská, co si přišla osahat kůži a pak nakoupit fake na internetu.
Kdybych přišla s mužem ve značkovém kabátě, pravděpodobně by mi samy rozepínaly zipy kabelek na vyzkoušení. Takhle mě jen přejely očima a přešly k jiné zákaznici – té s blonďatým melírem a hodinkami, co křičely „Rolex“, i když byly pravděpodobně fejky z Turecka.
Když máš peníze, ale ne look
To je nová realita. Můžeš vydělávat, můžeš být schopná, můžeš být loajální zákazník. Ale jakmile nezapadáš do jejich představy o „luxusní klientele“, nejsi nic.
Proč? Protože takhle funguje český retailový snobismus. Místo servisu – předsudek. Místo úsměvu – přehlížení. A místo zájmu – odsouzení.
Nejsem z těch, co brečí kvůli kabelce. Ale vadí mi, že někdo podle výstřihu určuje mou hodnotu. Že moje peníze nejsou dost dobré jen proto, že nemám „look“.
Nakonec jsem se sebrala a ašla jsem o ulici dál. Do jiného butiku. Bez rudého koberce, zato s normálními lidmi. Koupila jsem si kabelku za 15 tisíc.
S úsměvem. Bez výslechů.
