Článek
Když se odstěhovala od bývalého přítele, otevřela jsem jí dveře. Byla jsem ráda, že je doma. Že se dám dohromady, že jí pomůžu postavit se na nohy.
Jenže ty „nohy“ se nějak zapomněly narovnat.
Místo práce Netflix, místo příspěvku na nájem kafe z mé spíže.
A já? Já jen přihlížím, jak se ze mě stala její osobní banka a služka v jednom.
Když jí řeknu, že to tak dál nejde, obrátí to proti mně. „Já se snažím, ale ty mě pořád jen kritizuješ!“
Kritizuju? Ne. Já jen nechci živit dospělou ženu, která si objednává jídlo přes aplikaci, zatímco já počítám, jestli za nás zvládnu zaplatit plyn.
Láska jako rukojmí
Nejhorší je, že to dělá s neuvěřitelným klidem.
Ví přesně, kam až může zajít.
Ví, že ji nevyhodím. Že ji mám příliš ráda.
A právě tu lásku používá jako zbraň.
Když mluvím o penězích, začne hrát na city. „Víš, že teď nemám, a ty mi to stejně vyčítáš?“ A já se pokaždé zlomím. Protože mateřská láska je silnější než logika.
Jenže co když tohle už není o tom, že potřebuje pomoc, ale jen o parazitování?
Žít s dcerou, která se odmítá postavit na vlastní nohy
Myslela jsem, že vychovávám silnou a samostatnou ženu.
A místo toho mám doma princeznu, která čeká, až jí někdo zamete cestu.
Ne proto, že by nemohla. Ale protože nemusí.
Protože má mámu.
A máma vždycky zaplatí.
Je to zvláštní druh bolesti – když zjistíte, že vlastní dítě z vás dělá hlupáka.
Že si vaší dobroty neváží, ale bere ji jako naprostou samozřejmost.
A že pokaždé, když nad ním přimhouříte oči, ztrácíte další kus respektu.
Kdy přestává být pomoc na místě?
Dlouho jsem si říkala, že ji v tom nenechám. Že jednou prozře.
Ale rok střídá rok a ona pořád čeká na zázrak – ideálně můj.
A já mezitím stárnu, počítám účty a ztrácím víru, že se něco změní.
Protože dokud má zajištěný servis, proč by se snažila?
Tak jsem si řekla dost.
Řekla jsem jí, že od příštího měsíce platí část nájmu.
Že pokud tu chce žít, musí dospěle přispívat.
A víte, co udělala?
Urazila se.
Zabalila si věci a odešla, jenž už po týdnu byla zpět.
Prý „tam venku to není jednoduché“.
A já jsem si poprvé v životě uvědomila, že jsem tohle všechno vyrobila sama.
Konec měkkosti
Myslela jsem, že mateřská láska znamená dávat.
Jenže když dáváte někomu, kdo jen bere, zůstane vám prázdnota.
A přesně to teď cítím.
Jsem vyčerpaná, unavená, zklamaná.
Bez síly a bez iluzí.
Možná mě bude nenávidět, až jí příště řeknu, že bez placení tu končí, budu to myslet vážně.
Možná se na čas odstěhuje.
Nebo aspoň konečně pochopí, že láska není bezúročná půjčka.
A že matka, která se umí postavit sama za sebe, je lepší než ta, co jí do smrti všechno promíjí a umetá cestičku.
