Článek
Mluví o rovnosti, svobodě, respektu a dospělosti.
Chtějí být bráni vážně. Chtějí, aby se s nimi jednalo jako s plnohodnotnými partnery – v práci, ve vztazích, ve společnosti.
Ale žijí u rodičů. Zadarmo.
V pokoji, kde mají pořád plakát oblíbené skupiny, krabici se starým Legem a plyšového pokémona na poličce.
Nezvládají vstát ráno bez budíku od mámy, ale mluví o osobním růstu.
Jsou dospělí – ale jen když se to hodí
Všude čtou, že být sám sebou je nejvyšší forma autenticity.
A tak se „neobtěžují povinnostmi“.
Práce je moc stres, vztah je moc závazek, nájem je vykořisťování a jakákoli kritika je útok na jejich duševní prostor.
Ale když se mají zaplatit energie?
„To by měli platit rodiče, oni si ten barák přece pořídili.“
Všechno by dělali jinak. Ale všechno za ně dělá někdo jiný
Doba je zlá. Jo.
Ale není tak zlá, aby si člověk nemohl alespoň přiznat, že žije pohodlně na úkor druhých.
Tihle lidé si nestěžují na nouzi. Oni si stěžují na to, že jim svět nedává přesně to, co chtějí – bez námahy.
Vědí, jak by se měla řídit firma, stát i vesmírná agentura.
Ale třídění odpadu nechávají na mámě.
Dětský pokoj jako „safe space“
Stále mluví o prostoru pro sebe. O „bezpečí“ a o „hranici“, kterou nikdo nesmí překročit.
Jenže ten jejich osobní prostor platí někdo jiný.
A není to jen symbolické. Je to doslova: elektřina, voda, plyn, jídlo, připojení, zázemí.
Jediné, co si platí sami, jsou možná tak předplatné na Netflix a Spotify.
A ty používají hlavně k tomu, aby si pustili podcast o tom, jak těžké je být mladý dospělý v dnešní době.
Partner? Nezávislost? Vlastní dveře? Na co?!
Mají vztahy, ale své protějšky si vodí domů jako hosty.
Snaží se, aby návštěva byla „nenápadná“, protože táta má zítra ranní a máma by mohla být dotčená, že slyšela zvuky z pokoje.
Problém není v tom, že nejsou bohatí.
Problém je v tom, že se naučili pohodlně existovat bez jakékoli potřeby něco změnit.
Chtějí, aby s nimi bylo jednáno jako s dospělými. Ale jen podle výhod
Na sociálních sítích brojí proti „toxickému kapitalismu“, ale chodí v teniskách za čtyři tisíce.
Tváří se jako oběti systému, ale když mají zaplatit za vlastní jídlo, zaskočí je, kolik stojí máslo, protože ho ještě nikdy nekupovali ze svého.
Neumí komunikovat v bance, ale chtějí změnit svět.
Nevědí, kde se přepíná jistič, ale plánují digitální detox.
Odpoledne u Netflixu si označí jako duševní hygienu. A pak večer vysvětlují, že nejsou líní – jen „nepochopení.“
Nezávislost jen na Instagramu
Jejich profil hlásá „self-made“, „free soul“ nebo „bojuji za svou cestu“.
Reálný život říká: „Mami, došly nám cereálie.“
Mají jasno v tom, že chtějí uznání. Ne z lítosti, ne z autority, ale jako „rovnocenní partneři“. Jenže rovnocennost neznamená mít názor. Rovnocennost znamená žít svůj život na vlastní náklady.
Respekt je odměna
Je úplně v pořádku, že ne každý má ve dvaceti byt a ve třiceti hypotéku.
Ale není v pořádku žít pod střechou rodičů, jíst jejich jídlo, jezdit v jejich autě a vyžadovat, aby se k nim ostatní chovali jako k samostatným jedincům.
Respekt nevzniká prohlášením.
Respekt se rodí ze skutečných činů.
A až se ti lidé konečně zvednou z dětské postele, vezmou si vlastní klíče a postaví se čelem ke skutečnému životu, tak si možná konečně nějaký respekt zaslouží.
