Článek
Dceři je třináct. Věk, kdy dítěti stoupá sebevědomí rychleji než hormonální bouře, ale rozum zůstává někde ve školní lavici. V den, kdy mi odmlouvala tak, drze, že já bych s to od rodičů slízla i přede všemi sousedy, jsem nevydržela a jednu jí vrazila. Ne z nenávisti. Ne ze zloby. Ale proto, že ta její drzost musela konečně narazit. Ne na názor. Ale na pevnou zeď. Na autoritu. Na mámu.
A víte, co udělala? Neutekla do pokoje ani nepráskla s dveřmi. Zavolala. Linku bezpečí.
Kdo tu koho vlastně chrání?
Za pár hodin už mi klepala na dveře sociálka, a já stála před ženou, která mě zpovídala, jako bych vyhodila dítě z okna. Co se stalo? Proč jste na ni sáhla? Máte doma agresivní sklony? Ne. Mám doma dceru, kterou společnost naučila, že na jakýkoliv výchovný zásah existuje tlačítko záchrany. Dítě, které vyrůstá ve světě, kde „má práva“, ale povinnosti jí přijdou jako přežitek minulého režimu.
Ptám se: mám já jako rodič ještě vůbec nějaký prostor? Nebo je z mé role udělaný otloukánek systému, který musí bát, že jedno poplácání po zadku zničí dětskou duši víc než TikTok?
Selhání v přímém přenosu
Když jsem o tom mluvila s kamarádkami, bylo mi nejdřív trapně. Ale nebyla jsem jediná. Jedna řekla, že její syn jí řekl, že pokud mu ještě jednou zabaví mobil, zavolá policii. Další se přiznala, že se doma bojí cokoli říct nahlas – aby dítě náhodou neprohlásilo, že je „psychicky týrané“. Všichni se bojí. A děti to ví.
Tak kdo tady selhává? Já? Nebo systém, který místo pevné ruky nabízí rodinám katalog návodů, jak být tolerantní, porozumějící a nekonfliktní. Ale hlavně – nekřičet. A už vůbec se dětí nedotýkat.
Násilí nebo výchova?
Neobhajuju bití. Neobhajuju výbuchy hněvu, pásky, řemeny ani tresty za pětku z matiky. Ale jedna facka, jedno výchovné gesto, které má zastavit neúctu, není týrání. Je to zoufalý výkřik rodiče, který už nemá v ruce žádný nástroj. Který denně balancuje mezi tím být dost důsledný, ale ne moc. Dost přísný, ale ne moc. Dost moderní, ale pořád rodič.
A právě v tom balancování se mnozí z nás ztrácíme. Protože už si nejsme jistí vůbec ničím.
Odsuďte mě. Ale nechte mě vychovávat
Jestli mě chcete odsoudit, tak klidně. Ale věřte, že tohle není článek o násilí. Je to výkřik mateřského zoufalství. Když systém víc chrání dítě než rodiče. Když trest je zločin a autorita slabost. A když výchova vypadá jako snaha udržet pohromadě dům, který vám společnost podkopává ze všech stran.
Dala jsem jí facku. A ano, stálo mě to víc nervů než jakýkoliv výstup její puberty. Ale. kdyby to mělo být znovu? Udělala bych to zase. Protože někdy je to jediná správná reakce .
