Článek
Byla nádherná. Chytrá. Vtipná. Samostatná. A měla v sobě přesně to kouzlo, které mi roky chybělo.
Žádná holka z Tinderu, žádná ubrečená pipka, žádná povrchní stíhačka.
Byla žena. Žena, kvůli které jsem přestal koukat po ostatních.
Žena, kvůli které bych přepsal celý svůj život.
A taky měla dvě děti. To jsem věděl hned. Ale zpočátku to působilo jako detail. Bonus. Důkaz, že ví, co je zodpovědnost. Že má srdce. Že je máma.
Jenže ouha. Máma jo. Ale já jejich táta ne.
Dvě malé katastrofy v lidské podobě
Poprvé jsme se potkali v parku. Jeden z nich mi kopl do holeně. Druhý mi řekl, že mám „divnej ksicht“.
Smál jsem se. Snažil jsem se být ten velkej kluk.
„To oni tak mají, jsou živí,“ omlouvala je.
Jasně. Živí. Ale i živý granát umí zničit všechno, když ho podceníš.
Postupně se ke mně chovali jako k vetřelci. Ignorovali mě, byli drzí, provokovali.
A jejich máma? Mlčela.
Bála se, že bude „zlá máma“, když je pokárá.
A já začal chápat, že jejich lásku si nekoupím. Ani nevysloužím. Protože mi ji prostě nechtějí dát.
Mám je milovat jen proto, že miluju ji?
Společnost to má jasno:
Když miluješ ženu, miluješ i její děti. Jinak jsi zmetek.
A víte co? Možná jsem.
Ale nesnáším, když mi někdo leze do batohu. Když mi dělá naschvály. Když mi krade telefon.
Nesnáším, když mě někdo trestá za něco, co jsem neudělal. Jen proto, že nejsem jejich táta.
A nejvíc nesnáším, že se o tom nesmí mluvit.
Že mám dělat, jako že jsou zlatíčka, i když bych nejradši bouchl dveřma.
Žijeme ve světě, kde děti mají víc práv než dospělí
Když řeknu, že mi vadí jejich chování, jsem necitlivý.
Když odmítnu jet na víkend, protože nemám nervy na další hysterii, jsem bezohledný.
Když chci chvíli o samotě s partnerkou, jsem sobec.
A když řeknu, že milovat ženu neznamená automaticky adoptovat její minulost, jsem monstrum.
Má smysl vztah, kde nemůžu být sám sebou?
Milujeme se. Ale doma jsem v napětí.
Bojuji sám se sebou, protože nechci být ten zlý. Ale zároveň nechci žít s lidmi, které nemůžu vystát.
Nejsou to moji nepřátelé. Ale nejsou ani moje rodina.
Jsou to děti, které miluje ona. A které nenávidí mě.
A tak se ptám: můžeme být spolu? Nebo mě tohle jednou úplně zničí?
Odpověď zatím nemám
Jen vím, že už nemůžu hrát divadlo. Nemůžu si dál lhát. Nemůžu předstírat, že tohle je normální.
Možná mě někdo odsoudí. Možná to někdo pochopí.
Ale aspoň jsem to konečně řekl nahlas:
Miluju ji. Ale její děti? Ty jsou moje noční můra.
Děkuji Alešovi za příběh.
