Článek
Když to někomu řeknu, myslí si, že si vymýšlím. Anebo že jsem byla úplně mimo. Jenže ono se to opravdu stalo. Seděli jsme v kavárně, pili horkou čokoládu a on po půl hodině vážně řekl: „Víš co? Vezmeš si mě?“ Smála jsem se, samozřejmě. Ale on ne. Koukal mi do očí, klidně a s takovým klidem, že mi to na chvíli vyrazilo dech.
A já? Já neřekla ne.
Blázni, co se nikdy nerozešli
Bylo to šílené. Znali jsme se pár dní. Předtím pár telefonátů, ale opravdově jsme spolu seděli poprvé. A on to věděl. Tvrdil, že to prostě ucítil. Že to „je ono“. A mně to bylo poprvé v životě jedno, jestli je to, co dělám je rozumné, jestli je to brzo, jestli to někoho šokuje. Cítila jsem totéž. Ne nějaký románový třesk, ale ticho. Klid. Jistotu.
O měsíc později jsem měla prstýnek. A za rok svatbu. Dnes je to dvacet let a jsme pořád spolu. Ano, hádáme se. Ano, někdy mě vytáčí do nepříčetnosti. Ale pořád je to on. Ten, kdo se nebál. Kdo věděl. Kdo nečekal na třetí rande, protože proč by měl?
Co si o nás mysleli ostatní
Rodiče byli zděšení. Kamarádky mi říkaly, že jsem naivní. Dokonce jsem slyšela i: „Tohle dělají zoufalí lidi nebo podvodníci.“ Dnes se na nás usmívají a říkají, že jsme „důkazem, že když to má být, tak to prostě je“. Ale tehdy? Tehdy si klepali na čelo.
A já to chápu. Dnes bych asi taky byla opatrnější. Dvacetiletá holka, co řekne ano po jedné schůzce? Ale víte co? Někdy je dobré být blázen. Protože právě tehdy máš šanci, že se ti stane něco výjimečného. Ne dokonalého. Ale opravdového.
Možná to není pro každého. Ale stálo to za to
Nikdy jsme nebyli ten pár z reklamy. Nemáme dvakrát ročně romantickou dovolenou ani denně čerstvé květiny na stole. Ale máme rituály. Máme náš smích. Máme svoje ticho, ve kterém je bezpečno. A hlavně, máme za sebou dvacet let, které jsme prožili spolu. A nebylo to díky plánování, ale díky tomu, že jsme si prostě řekli: jo, jdeme do toho.
Byla to pitomost? Možná. Ale byla to pitomost blbost mého života.
Děkuji Adéle za příběh.
