Článek
Bylo to mezi řečí. Seděli jsme u večeře, já mu říkala, že mě mrzí, že se poslední dobou skoro nevidíme. Že bych občas chtěla, aby něco naplánoval on. A že mám pocit, že mu to začíná být jedno. Podíval se na mě s tím svým znuděným výrazem a prohodil: „No tak buď ráda, že tě vůbec někdo chce.“
Zamrzla jsem. V tu chvíli se ve mně cosi zlomilo. Protože v té jedné větě nebyla jen arogance. Byla v ní celá jeho pravda. A hlavně, jeho představa o mně. Že jsem ta, co by měla být vděčná. Že mám sedět, mlčet, usmívat se a nepřehánět to s nároky, protože „nejsem žádná výhra“.
Vděčná? Za co přesně?
Za to, že mě podceňuje? Že mě nikdy nevezme mezi své přátele? Že ignoruje moje potřeby, protože „je unavený z práce“? Za to, že se mnou plánuje budoucnost, jen když mu připomenu, že nějaká existuje?
Tohle není vděčnost. To je ztráta důstojnosti. A víte co? Dlouho jsem tuhle větu slyšela i uvnitř. Ve vlastní hlavě. Společnost, reklamy, okolí, rodina – všichni nás programují na to, abychom se bály být samy. Jako by partner byl potvrzením naší hodnoty. A čím jsme starší, tím víc bychom se prý měly smířit. Mít „soudnost“. A hlavně, být rády, že si nás někdo vybral. No tak ne. Já už vděčná nebudu.
Hodnota ženy se neměří zájmem muže
Ten večer jsem mu to řekla. Že se nenechám ponižovat. Že moje hodnota se neodvíjí od toho, jestli o mě někdo stojí. Že být sama je pořád lepší než být s někým, kdo mě považuje za odpad, který má být šťastný, že ho někdo sbírá ze země.
Řekla jsem mu, že jestli má pocit, že jsem přítěž, může jít. Otevřela jsem mu dveře a on stál jako opařený. Najednou nevěděl, co říct. A já věděla přesně, že jsem skončila. Ne s láskou. Ale s ponižováním, slevami, kompromisy, které se týkají mé důstojnosti.
Kolik z nás si nechává ubližovat, jen aby „nebyly samy“?
Tahle věta – „máš být ráda, že tě vůbec někdo chce“ – není výjimka. Je to symptom. Tiché přesvědčení, které visí ve vzduchu. A kterým nás od dětství krmí. Abychom tolik nevystrkovaly růžky. Abychom byly mírné, vděčné a nenáročné.
Jenže já nechci být mírná. Chci být milovaná. Ne trpěná. A to je zatracený rozdíl.
Takže milý bývalý: ano, někdo mě chce. Já. Sama sebe. A to je začátek úplně jiné kapitoly.
Děkuji Martině za příběh.
