Článek
Podvedl mě.
Ale to nejhorší nepřišlo ve chvíli, kdy jsem to zjistila.
Ne.
To nejhorší přišlo až ve chvíli, kdy jsem si šla pro vysvětlení – a místo omluvy jsem dostala plnou dávku výčitek a viny, která nikdy nebyla moje.
„Kdyby ses o mě víc starala…“
„Kdyby ses víc snažila…“
„Kdybys nebyla pořád tak unavená…“
Kdybych já, kdybych já, kdybych já.
Ale hádej co?
Já jsem možná byla unavená z práce, z dětí, z domácnosti, z tisíce povinností, které jsem tahala na bedrech.
Ale nejsem slepá. A rozhodně nejsem blbá.
Podvádět je volba. Omlouvat se je charakter. A on neměl ani jedno
Podvádění není nehoda.
Není to něco, co se „prostě stalo“.
Není to omyl v opilosti, není to chyba okamžiku.
Je to vědomé rozhodnutí, plánované a sobecké, a je to rozhodnutí, které se dělá střízlivě, krok za krokem, minutu po minutě.
A kdo potom nemá dost odvahy se omluvit, kdo místo toho hledá chyby u tebe, kdo se vymlouvá a obrací roli oběti, ten nehledá odpuštění. Ten hledá jen další cestu, jak utéct před vlastní odpovědností.
Když tě někdo zradí a ještě ti vmete do tváře, že je to tvoje vina, nemiluje tě. Miluje jen svoje vlastní ego
Tohle už dávno nebylo o vztahu, o nás dvou, o nějaké partnerské krizi.
Bylo to jen o něm samotném.
O jeho narušeném egu, o jeho zraněné pýše, o jeho vnitřním strachu, že není dost.
A tak místo, aby se podíval na sebe, ukázal prstem na mě.
Já byla ta, kdo moc pracovala.
Já byla ta, kdo nebyla dost zábavná.
Já byla ta, kdo moc mluvila o dětech.
Já byla ta, kdo nedala dost pozornosti.
V jeho příběhu jsem byla viníkem, já. Ale tohle není realita. To je jeho vlastní slabost, zabalená do špatných omluv.
Nejsi zodpovědná za to, že někdo neměl páteř
Když tě někdo podvede, není to odraz tebe.
Není to vizitka tvé hodnoty, tvé krásy, tvé energie.
Je to čistý podpis jeho vlastní zbabělosti.
Kdo tě podvede a ještě tě obviní, že jsi ho „donutila“, ten by se neměl litovat. Ten by měl děkovat, že jsi mu ještě nehodila kufry z okna.
Podvodník, který obviňuje druhého, je dno dna
Kdyby aspoň mlčel.
Kdyby aspoň měl odvahu stát tam, bez keců a křivek, a říct: „Podělal jsem to. Protože jsem slaboch.“
Ale ne.
On musel vymyslet příběh, ve kterém není ten špatný.
Příběh, kde jsem mu „ublížila“ tím, že jsem byla moc unavená, moc silná, moc samostatná.
Tak tedy ne.
Nebudu nosit jeho vinu na svých bedrech.
Nebudu platit daň za jeho slabost.
Proto skončil
Nejen kvůli samotné zradě, i když ta by stačila.
Ale hlavně kvůli tomu, že v té nejdůležitější chvíli, kdy měl být konečně chlapem, kdy měl stát rovně a říct pravdu, kdy měl nést následky, tak znovu utekl jako kluk.
Láska někdy odchází pomalu, ztrácí se v kapkách všedních dní.
Ale důstojnost umírá ve vteřině.
A moje důstojnost si řekla dost.
Takže příště?
Příště žádné „kdyby ses víc snažila“.
Příště žádné „je to tvoje chyba“.
Příště už žádný prostor pro někoho, kdo se neumí postavit svým vlastním činům.
Podvést je hnusné.
Ale snažit se podvod ještě omlouvat tím, že „to vlastně byla tvoje vina“ – to je ubohost, která si nezaslouží nic jiného než odchod beze slova.
Děkuji Lence za příběh.
