Článek
Měla jsem skvělou práci. Byla jsem dobrá v tom, co dělám, měla jsem kolem sebe skvělý kolektiv a viděla před sebou úspěšnou budoucnost, která dávala smysl. A pak přišel ON. Můj přítel. Moje „láska“. A největší překážka na mé cestě za úspěšnou kariérou.
„Nemusíš jezdit autobusem.“
Ze začátku byl úžasný. Milý, starostlivý, podporoval mě. „Jsem na tebe tak pyšný,“ říkal. Jenže ta podpora měla své hranice. Trvala totiž pouze do chvíle, než zjistil, že mám kolegy.
Ne, že bych s nimi trávila večery v hospodě. Ne, že bych flirtovala. Prostě jsem byla normální součástí pracovního kolektivu. Ale pro něj to bylo moc. Každý oběd s kolegou znamenal výslech. Každý pracovní hovor podezření. Každá služební cesta hysterický záchvat.
Postupně začal podnikat „nenápadné kroky“. „Aspoň tě odvezu do práce.“
Pak se náhodou objevil před kanceláří. „Měl jsem cestu kolem.“
Pak chtěl vědět, s kým jdu na oběd. "To jsi nemohla jít sama?"
A nakonec už bylo špatně i to, když se na mě v práci někdo jen podíval.
A já? Ustupovala jsem. Protože jsem si říkala, že to přece není tak zlé. Že ho to přejde. Že ho prostě jen trápí nejistota.
Jenže nepřešlo to.
„Proč ti píše v deset večer?“
Začala jsem ignorovat pracovní maily. Přestala jsem chodit na firemní večírky. Služební cesty? Nemyslitelné. Kolegové? Raději jsem se jim vyhýbala, protože bylo snazší dělat, že neexistují, než doma vysvětlovat, proč se někdo usmál, když mě viděl.
A pak přišel zlom.
Jednoho dne jsem byla už tak vyčerpaná a tak znechucená neustálými hádkami, že jsem udělala něco, co bych od sebe nikdy v životě nečekala. Podala jsem v práci výpověď.
Šéf se mě snažil zastavit. „Nejsi si jistá? Jsi skvělá, nechci o tebe přijít.“
A já si v tu chvíli uvědomila, že o mě už někdo přišel. Já sama.
„Teď už nemusíš trávit čas s cizíma chlapama.“
Když jsem mu to doma oznámila, co myslíte, že udělal? Objal mě? Řekl, že mě podpoří?
Ne. Usmál se.
Jeden z těch spokojených, vítězných úsměvů. A pak klidně pronesl: „No vidíš, teď už nemusíš trávit čas s cizíma chlapama.“
V tu chvíli jsem měla jasno. Odešla jsem a nejen z práce. Dnes mám klid. Nikdo mě nedusí a můžu se v klidu věnovat tomu, co mě baví.
Děkuji Karolíně za příběh.
