Článek
Pamatuju si tu chvíli naprosto přesně, jak by se to stalo včera. Stál přede mnou a s vítězoslavným úsměvem, a beze mrknutí oka mi oznámil, že odchází. Že prý našel svou pravou lásku. Že s ní konečně zažívá to, co se mnou nikdy neměl.
Fajn, pokud to vidí takhle, tak ať si jde. Nedoprošovala jsem se takového člověka o lásku a svým způsobem jsem byla ráda, že mi vypadl ze života, když se takhle vybarvil. Jenže dnes? Leze za mnou jako zmoklý pes, oči rudé, hlas se mu třese – a škemrá o odpuštění.
Odešel jako frajer, vrátil se jako troska
Když tenkrát práskl dveřmi, měl pocit, že je pán světa. V očích měl jiskru, v hlase triumf. Zbavil se mě, „nudné“ manželky, a zamířil rovnou do náruče vášnivé milenky, která mu podle jeho slov „ukázala, co je to skutečný život“.
Bylo to pro něj dokonalé. Nový začátek. Už žádné rutiny, žádná manželská realita. Jen vzrušení, sex a dobrodružství.
A já? Já zůstala sama stát v obýváku jako idiot, s očima plnýma slz. Všichni mi radili: „Dej mu čas, on se vrátí.“ Ale já jsem si říkala: A co když ne? Co když mu opravdu bylo se mnou tak špatně?
Milenka byla vášnivá, dokud nepřišla realita
Jenže ono se snadno miluje, když nemusíte řešit účty, špinavé ponožky a nákup toaletního papíru. Dokud byla jen zakázaným ovocem, byla neodolatelná. Dokud spolu trávili jen ukradené večery v hotelech, připadala mu jako bohyně.
Jenže když s ní začal opravdu žít, když najednou zjistil, že ani ona není dokonalá, že i ona chce, aby pomáhal, staral se a byl chlapem i mimo postel. Kouzlo se pak začalo rychle vytrácet.
Přestala být sexy. Přestala být vzrušující. Začala být obyčejná. A on? Začal litovat.
Najednou se mu v hlavě začaly vynořovat vzpomínky na mě. Na to, jak jsem se o něj starala. Na to, jak jsem mu vždycky kryla záda. Na to, jaké to bylo mít doma skutečnou ženu, ne jen románek na pár měsíců.
A tak jednoho dne stál zase u našich dveří. Ne jako vítěz, ale jako zoufalec.
Najednou mě chtěl zpátky. Jak dojemné!
Bylo pozdě večer, když zazvonil. Vlasy rozcuchané, oči prosebné, hlas zlomený. Kdybych byla slabá, možná bych ho i litovala. Ale já nejsem slabá, už ne.
„Udělala jsem chybu. Bez tebe nemůžu žít. Prosím, dej mi ještě šanci!“ vykoktal.
Směšné. Kde byl tenhle ubožák, když si balil kufry? Kde byla ta lítost, když se smál, že „konečně poznal štěstí“?
Najednou jsem viděla pravdu jasně: Nechtěl zpátky mě. Chtěl zpátky pohodlí. To, že jsem se o něj starala, to, že měl hotové jídlo, vyprané prádlo, ženskou, která mu dělala servis.
Láska? K smíchu. On nepřišel zpátky z lásky, ale z vypočítavosti.
Odpustit? Klidně. Ale vzít ho zpátky? Nikdy!
Podívala jsem se mu do očí a klidným hlasem řekla: „V pohodě. Odpouštím ti.“ Na vteřinu se mu rozzářil obličej, snad si myslel, že teď padnu do jeho náruče.
Ale pak jsem dodala: „A teď zmizni.“
A zavřela jsem dveře.
Protože muž, který jednou utekl, uteče znovu. A já? Já už nikdy nebudu ženou, která na něj čeká z toho už jsem vyrostla. Teď mě zajímá jen mé vlastní štěstí, je konečně čas, abych dala prioritu sobě.
Děkuji Alici za příběh.
