Článek
Kariéra. Úspěch. Peníze. Všechno si musíte zasloužit, odpracovat a něco tomu obětovat. Nebo snad ne?
Já dřela roky. Makala do noci, byla ta „spolehlivá“ a „ambiciózní“. Přesčasy, víkendy v kanceláři, práce navíc – všechno pro to, aby si mě všimli. A pak, když konečně přišla šance na povýšení, stačilo jedno slovo šéfa a všechno se mi obrátilo naruby.
Takhle se dnes dělá kariéra?
Když mi přišla pozvánka na schůzku s ředitelem, srdce mi poskočilo radostí. Tak je to tady! Všechny ty večery strávené u pracovního stolu, zatímco si moji vrstevníci užívali život, měly konečně smysl.
Narovnala jsem si halenku, hluboký nádech, výdech.
Vstoupila jsem do jeho kanceláře. S úsměvem kývl k židli naproti sobě, abych se posadila.
Srdce mi bušilo. Tohle byl ten moment, na který jsem čekala celé roky.
„Tvá práce je vynikající. Lidi tě mají rádi. Jsi chytrá holka,“ začal.
Hlavou mi prolítlo: Ano, ano, pokračuj! Konečně to někdo vidí.
Pak ale najednou změnil tón. Naklonil se ke mně blíž, jeho hlas byl o něco měkčí. Ten jeho pohled… byl jiný. Rychle mi došlo, že něco není v pořádku.
„Myslím, že bychom se mohli domluvit,“ řekl a z jeho úsměvu mi přeběhl mráz po zádech.
Pořád jsem se usmívala, ale cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek.
„Vím, že jsi chytrá. A že rozumíš, jak věci fungují.“
Ano. Rozumíme si. Až moc dobře.
Celá ta moje dřina? Ty přesčasy? Moje výsledky? Byly úplně jedno.
Nešlo o moji práci. Nešlo o moje schopnosti. Šlo o něco úplně jiného.
Kdo tady nemá úroveň?
V tu chvíli mi v hlavě běželo tisíc věcí. Cože?! To si snad dělá legraci!
Měla jsem se začít smát? Měla jsem mu vrazit facku? Nebo se ho rovnou zeptat, kolika kolegyním už tuhle „nabídku“ dal?
Říká se, že pokud chceš někam dojít, musíš dělat kompromisy. Ale tohle? Tohle už nebyl kompromis.
Tohle byl výsměch.
A nejvíc mě děsila jedna otázka: Kolik lidí na takovou nabídku kývne?
Kolik jiných žen (nebo i mužů?) dostalo stejnou „šanci“? A kolik z nich ji přijalo, protože věděli, že pokud odmítnou, žádný jiný kariérní růst už nepřijde?
Kolik z nich si řeklo: „Vždyť je to jen jednou. Jen malá daň za velkou budoucnost.“
A teď se mám jako tvářit, že je to normální?!
Moje odpověď?
Ne, nehodila jsem mu kafe do obličeje. Nebrečela jsem.
Jen jsem se usmála.
Vstala jsem a řekla:
„Jestli moje práce nestačí, pak je zbytečné pokračovat.“
Očekávala jsem všechno. Hněv. Křik. Vyhazov.
Ale on? Jen pokrčil rameny a řekl: „Tvoje škoda.“
Moje škoda?!
Ne, moje škoda to nebyla. Protože jestli úspěch znamená ponížit se, ohýbat se podle pravidel těch, co mají moc, zapomenout na vlastní důstojnost, tak za to nestojí.
A pak mi došlo něco děsivého. On s tím počítal.
Počítal s tím, že se zasměju, možná trochu protestuju… a pak kývnu.
Protože většina lidí kývne.
A teď se ptám…
Co kdybych kývla? Byla bych na místě, kde jsem chtěla být? Byla bych úspěšná? A za jakou cenu?
A co vy? Kolik lidí kolem vás dostalo „podobnou nabídku“? A kolik z nich řeklo ano?
Protože dokud budou existovat lidi, kteří si myslí, že takhle se dělá kariéra, budou existovat i tyhle odporné nabídky.
A já?
Já jsem odešla. S hlavou vztyčenou.
Děkuju Domče za autentické vyprávění.
