Češi chtějí mít světové platy, ale jejich práce a životní styl tomu neopovídají

Češi milují porovnávat se se světem – hlavně co se týče peněz. Touha, aby jejich výplaty odpovídaly těm v západní Evropě nebo Spojených státech, se stala jakýmsi národním sportem. Ale když přijde řeč na pracovní morálku, výkon a efektivitu, přestáváme se poměřovat se západem a raději zůstáváme v komfortní zóně českého standardu.

„Vyděláváme třikrát méně než Němci!“ To je oblíbený argument, který zaznívá při každé debatě o platech. Ano, je to pravda. Ale ruku na srdce: pracujeme stejně tvrdě jako oni? Češi mají tendenci hledat cesty, jak si práci co nejvíce usnadnit, přestávky protáhnout a pracovní dobu o něco zkrátit. O přesčasech na západě nikdo nediskutuje – jsou běžnou součástí jejich reality, zatímco u nás si na ně zaměstnanci spíše stěžují. Efektivita? To je často jen vzdálený pojem.

Pět týdnů dovolené je v Česku jako svatý grál. Na západě by se z toho většině zaměstnanců zatočila hlava – mají maximálně čtyři týdny, někdy i méně. Ale víte, co je horší? Mnoho Čechů tráví pracovní dobu plánováním, kam se na dovolenou pojede, namísto toho, aby se plně věnovali svým úkolům. A to nepočítáme „sick days“, které si někteří s radostí vynalézavě dopřejí. Přitom si stěžují, že práce je moc, peněz málo a šéf nic nechápe.

Proč si Češi myslí, že jejich práce má stejnou hodnotu jako v Německu, když často dělají pouze na poloviční výkon? Na západě se lidé nebojí přijmout odpovědnost, učit se nové věci a nebýt jen „systémovým kolečkem“. V Česku je často přístup spíš o tom, jak dělat pouze to, co je nezbytně nutné – a ani o krůček navíc. Inovace a iniciativa? Proč by si měl člověk přidělávat práci, za kterou nedostane zaplaceno? Bez toho se západní platy nikdy nepřiblíží.

Kromě práce se Češi rádi inspirují i západním stylem života – ale pouze na oko. Moderní auto, nejnovější telefon a dovolená u moře, to všechno chceme. Co na druhou stranu často ignorujeme je důraz na kvalitu, sebekázeň a dlouhodobé plánování. Zatímco ve vyspělých zemích lidé investují do vzdělání, kariéry, budoucnosti a osobního rozvoje, Češi mají tendenci čekat, až se zázraky stanou samy bez jejich přičinění.

Ano, Češi mají pověst šikovného národa, ale zůstáváme v pasti vlastních stereotypů. Hrdost na to, že „si poradíme se vším“, často nahrazuje systematičnost a profesionalita. To, že někdo umí improvizovat, neznamená, že to je cesta ke světovým standardům. Světové platy totiž nevycházejí z „šikovnosti“, ale z tvrdé práce, disciplíny a neustálého zlepšování.