Článek
A to se už vůbec nebavíme o takových Belgičanech, Francouzích, Italech nebo Španělech, jejichž životní úroveň je také vyšší než naše, často dokonce velmi výrazně - pouze ty Španěly a Italy už pomalu doháníme a Portugalci před námi nemají až tak velký náskok (dle některých statistik jsou na tom dokonce hůře), a přitom zrovna tyto národy asi jen málokdo považuje za nějaké „vzory pracovitosti“.
O Francouzích je obecně známo, že obědvají minimálně hodinu - a to není žádný „trapný stereotyp“, ale čistý fakt. Nějakou dobu jsem pracovala v Radě Evropy ve Štrasburku a mohu potvrdit, že oficiální pauzu na oběd jsme měli hodinu a půl, ovšem pokud někdo přišel až za dvě hodiny, taky se vůbec nic nedělo - což ovšem zase bylo „vykoupeno“ tím, že jsme z práce odcházeli mezi šestou a sedmou večer.
Poslední dobou jezdím minimálně 2-3× do roka na několik dní do Paříže či jinam do Francie (více o tom píšu např. zde nebo zde) - a situace tam nejspíš bude velmi podobná, tedy minimálně hodinová polední pauza jako běžná norma. Když si zajdu na oběd (a to nikoli do „turistické restaurace“, ale do hospůdky, do které chodí místní), nikdo u okolních stolů do sebe jídlo „neháže“ takovou rychlostí, jako to u nás dělají děti ve školních jídelnách nebo dělníci v závodních jídelnách (tam kde ještě jsou). Dokonce i pražské „kancelářské krysy“, které chodí „na meníčko“ do restaurací, jedí podstatně rychleji než Pařížané.
Oni vůbec lidé v Paříži (o menších městech nebo venkově ve Francii ani nemluvě) spěchají při chůzi na ulicích a stresují se kvůli zpoždění dopravy neporovnatelně méně než lidé u nás. Už jednou jsem psala o tom, jak většina z nich čtvrthodinové či ještě delší zpoždění autobusu bere se stoickým klidem a turistu, který se kvůli tomu rozčiluje, kvůli tomu považuje za „divného“. Možná i proto, že jsou méně uštvaní, jsou také ohleduplnější vůči druhým.
Další věcí je, že ve Francii odbory prosadily 35 hodinový pracovní týden, málokterý zaměstnavatel si dovolí nabídnout méně než 5 týdnů placené dovolené (plus k tomu minimálně 3-5 „sick days“) a státních svátků mají do roka zhruba stejně jako my - je poměrně obtížné spočítat, kolik dní přesně to je, vzhledem k tomu, že ve Francii (podobně jako v mnoha dalších západoevropských zemích) mají kromě svátků celostátních také různé svátky lokální, které jsou placeným dnem volna pouze v určitých částech země.
Co se Belgie týče, tak vtip o tom, jak má vypadat „perfektní Evropan“, který vychází z obecně tradovaných stereotypů o jednotlivých národech, tedy že tento perfektní Evropan by měl být stejně dobrý řidič jako Francouz, vynikající kuchař jako Brit, klidný jako Ital, skromný jako Španěl, štědrý jako Holanďan, se smyslem pro humor jako Němec atd., připisuje Belgičanům jako „vynikající“ národní vlastnost (ne)zastižitelnost - neboli že správný Belgičan je buď na dovolené, nebo je státní svátek, případně má zrovna pauzu.
A pokud jde o ty další, tak už naše babičky říkaly, že mladý Ital v létě nepracuje a v zimě tančí - a pro Španěly je údajně zase všechno „maňána“ (v překladu zítra), tedy jinými slovy že se spíše řídí heslem o tom, že práce není zajíc, takže neuteče. Jižní (středomořské) národy jako celek (od Portugalců až po Řeky nebo Turky) jsou pak všeobecně proslulé svou siestou - velmi vtipně (nejen) tento moment ukazuje skvělá komedie „Nebožtíci přejí lásce“ (kdo neviděl, vřele doporučuji).
Samozřejmě, že podobné stereotypy jsou přehnané a mediteráncům určitě křivdí, protože i mezi nimi je spousta tvrdě pracujících lidí, a to včetně Řeků, jinak považovaných za „největší lenochy Evropy“. Pravdou však je, že někdy od května do září se ve Středomoří stále poměrně hodně dodržuje již zmíněná „siesta“, trvající zhruba od 12 do 15 h., kdy se buď vůbec nepracuje, nebo pracuje jen dosti omezeně. Vzhledem k tomu, že v Řecku, Itálii, Španělsku, Portugalsku i na jihu Francie v létě (které u nich začíná zhruba o měsíc dříve než u nás a končí zhruba o měsíc později) dosahují teploty přes poledne 40-45° C (občas dokonce i více), v neklimatizovaných prostorách a venku se v tuto dobu tvrdě pracovat opravdu nedá.
Je ovšem třeba si uvědomit, že v těchto zemích zemědělci a rybáři začínají pracovat klidně již s východem Slunce, kolem poledne s prací končí a na tři nebo i čtyři hodinky se prospí, ovšem odpoledne ti zemědělci v dosavadní práci (na poli, kolem dobytka, v sadu, na vinohradě) obvykle pokračují a rybáři zas připravují lodě a sítě na další den. V dávnějších dobách bylo dokonce běžné, že jedni jako druzí mnohdy odpoledne pracovali „až do tmy“, která v těchto zemích v létě nastává kolem deváté večer.
Dnes pochopitelně (mimo jiné i díky tomu, že velkou část dřiny převzaly stroje) také ti zemědělci a rybáři pracují obvykle jen cca 7-8 hodin denně v průměru, takže pokud začnou s prací hodně brzy ráno (kolem čtvrté nebo páté), kolem jedenácté mají „prakticky hotovo“ a odpoledne po siestě už jenom dodělávají drobnosti, které jim zaberou tak zhruba dvě hodiny maximálně.
Jak už jsem ve svých článcích mockrát psala, každý den má ne více a ne méně než 24 hodin, takže je na každém, jak si těchto 24 hodin rozdělí mezi práci, spánek a odpočinek. Pokud někdo pracuje od 4 do 11 a znovu až od 17 do 18, tak má plné právo mezi jedenáctou a dvanáctou hodinu obědvat a poté čtyři hodiny spát, aniž by kvůli tomu měl být považován za lenocha.
Další věcí je, že v současnosti celé středomořské pobřeží žije především z turistického ruchu plus trochy toho tradičního zemědělství a rybářství - produkce vína, oliv, olivového oleje, ovoce a zeleniny, tradičních sýrů, rybích a masových specialit apod. Velká část obyvatelstva tedy pracuje ve službách - v obchodech, restauracích, hotelech, jako průvodci, instruktoři, plavčíci, řidiči, půjčovatelé sportovního vybavení atd. - což většinou není příliš fyzicky namáhavá práce.
Zemědělská velkoprodukce (o potravinářském průmyslu ani nemluvě) je zase hodně mechanizovaná a drobní zemědelci, kteří stále ještě „tradičně farmaří“ a dokonce vyrábějí pečivo, víno, sýry apod. „postaru“, to mají spíše jako jisté hobby a/nebo jako „atrakci pro turisty“ a jejich hlavním zdrojem obživy je spíše než tato zemědělská produkce také ten turistický ruch.
Ovšem i v průmyslových částech Itálie, Španělska nebo Francie se pracuje maximálně těch 8 hodin denně, velmi často dokonce jen 6-7. Někde kratší než čtyřicetihodinový pracovní týden existuje zaručený zákonem, jinde jej jako bonus nabízejí samotní zaměstnavatelé, a to v takovém množství, že je prakticky standardem. Nejen ve Francii - kde tradičně mají odbory obrovskou moc a lidé jsou schopní stávkovat a demonstrovat kvůli každé maličkosti, která se jim zrovna nelíbí - ale i ve Španělsku nebo Itálii je pět týdnů placené dovolené vcelku norma a státních svátků mají rovněž zhruba stejně jako my.
A úplně to stejné, co jsem napsala o průmyslových oblastech Francie, Itálie a Španělska, platí i pro to Německo, Rakousko, Nizozemí nebo skandinávské státy. Tedy že mají každý rok zhruba stejně (plus mínus jeden dva dny) státních svátků jako my a že prakticky neexistuje zaměstnavatel, který by měl tu „drzost“ nabízet méně než 5 týdnů placené dovolené (nebo v nejhorším případě 20 dnů placené dovolené plus k tomu minimálně 5 „sick days“).
Triky jako „proplácení dovolené“ (tedy převádění dnů dovolené na peníze) a také převádění více než nějakých dvou tří nevyčerpaných dnů dovolené do dalšího roku jsou v těchto zemích rovněž věcí takřka neznámou. Pokud má někdo v listopadu týden a více nevyčerpané dovolené a nemá ani požádáno o tuto dovolenou na dny před svátky či mezi Vánocemi a Novým rokem, je mu dovolená obvykle přímo nařízena (zpravidla právě na dobu mezi 20. a 31. prosincem).
Jedna moje kamarádka měla docela sklony k workoholismu, ale pak začala pracovat pro jakousi francouzskou firmu. Jeden rok jí ještě tak nějak „procházelo“, že si dovolenou vybírala pouze po jednotlivých dnech, maximálně týden v kuse, a do dalšího roku si tak převedla 10 dní nevybrané dovolené, ovšem druhý rok jí byla v době jarních prázdnin nařízena čtrnáctidenní dovolená, na kterou byla dokonce poslána do jejich firemního letoviska do Alp. Byla z toho naprosto nešťastná, protože je absolutní nesportovec a na lyže se umí akorát tak podívat - čímž se snažila i argumentovat, ovšem z vedení jí vzkázali, že ji samozřejmě nikdo nenutí lyžovat, ale že může chodit na pěší procházky a navíc je v tom letovisku wellness se saunami a bazénem, takže pokud nemá ráda zimu, může trávit svou dovolenou tam, ale že je povinna si dva týdny v kuse odpočinout, aby pro ně mohla i nadále dobře pracovat.
V zemích na západ a jih od nás je také vcelku běžné, že poměrně velká část populace ani nepracuje na plný úvazek, ale jen na poloviční, dvoutřetinový či tříčvrtinový. Také nemocenská i volno z důvodu ošetřování dítěte či jiného člena rodiny je ve většině západoevropských zemí propláceno minimálně ve výši 80 % mzdy dotyčné(ho).
Suma sumárum se tedy dá říci, že nejen ve Francii nebo Itálii, ale i v tom Německu, Rakousku, Nizozemsku, Belgii, Dánsku nebo třeba Švédsku, se lidé rozhodně „dvakrát prací nepřetrhnou“, ačkoliv jejich průměrné výdělky jsou mnohem vyšší než naše.
Jak je to možné?
Prvním důvodem je zkrátka to, že průmyslové podniky v těchto zemích mají ve světě určitý svůj „dobrý zvuk“, tedy na světovém trhu se za výrobky příslušné značky platí mnohem více než za srovnatelné výrobky nějaké značky méně známé.
Někdo může namítnout, že kdysi přece také existovaly „světově proslulé“ české (československé) značky - které byly v 90. letech „rozkradeny a zlikvidovány“.
Je však nutné si uvědomit dvě věci:
Za prvé naprostá většina těch kdysi slavných československých značek byla vybudována soukromými podnikateli za první republiky nebo dokonce ještě v dobách „starého mocnářství“, komunisty byly tyto továrny zcela sprostě ukradeny a minimálně od 70. let minulého století (občas ovšem už od 50. nebo 60. let) do jejich dalšího rozvoje (včetně moderních technologií) nebylo vůbec nijak investováno. Jejich výrobky tudíž po roce 1990 nebyly schopné ve skutečné konkurenci na světových trzích obstát - stály o ně možná nějaké země třetího světa, případně postkomunistické státy (včetně Ruska), které ovšem byly ochotné za ně platit méně než za srovnatelné výrobky německé, japonské nebo americké a navíc s platební morálkou těchto zemí to bylo všelijaké, některé z nich dluží vlastně dodnes.
Další věcí je, že ti, kdo některé továrny „vytunelovali“ či „za babku prodali konkurenci“, byli jejich privatizátoři, kterými v naprosté většině případů nebyl nikdo jiný než - ano, přesně tak, někdejší vysoce postavení komunisté! Někdy to byli přímo bývalí komunističtí ředitelé těchto firem, jindy nějací jejich příbuzní či kamarádi, popřípadě okresní a krajští komunističtí „papaláši“ z daného regionu.
Ne vždy to ze strany těch privatizátorů musela být přímo jejich „zlá vůle“, často velkou roli mohla sehrát (a nejspíš i hrála) docela obyčejná lidská neschopnost a hloupost. Kde se taky nějaký komunistický pohlavár měl naučit podnikat? Když byl až do roku 1990 zvyklý starat se tak maximálně o „plnění plánu“.
Pokud si někdo představoval, že z komunistického ředitele, a to i kdyby ryze lidsky byl sebehodnější a sebeslušnější, se nějakým „mávnutím kouzelného proutku“ stane nový Kolben nebo Baťa, který dokáže na světových trzích „levou rukou převálcovat“ Kruppa, byl více než naivní. A i kdyby tu továrnu privatizoval nekomunista nebo dokonce bývalý politický vězeň, nic by to na věci nezměnilo, protože s podnikáním měl stejně malé zkušenosti jako ten komunistický ředitel, občas dokonce i menší.
Ta přetržka více než 40 let, kdy jakékoliv podnikání „opravdu ve velkém“, tedy na světových trzích, bylo přísně zakázané, se zkrátka musela podepsat. Komunisté prakticky odnaučili podnikat - a především dokázat mít nějaké velké podnikatelské vize srovnatelné s tím Baťou, Škodou, Laurinem a Klementem apod., nejméně dvě generace. Od roku 1990 se tak lidé učili podnikat metodou „pokus - omyl“ - a podle toho to často i vypadalo (a dopadalo). Není tedy nic až tak divného, že se to negativně projevilo i na tom našem privatizovaném průmyslu.
V podstatě pouze tam, kde do příslušné firmy přišel strategický partner „ze Západu“, to nedopadlo úplně tragicky - asi nejlepším příkladem je Škoda auto. Ovšem pokud je mi známo, zrovna ve Škodovce se vydělává podstatně více než jinde, takže tamější zaměstanci dost možná dnes už vydělávají zhruba stejně jako ve francouzském Renaultu nebo italském Fiatu, ne-li už srovnatelně se svými německými kolegy.
Můžeme být rádi, že za těch 35 let od Sametové revoluce se u nás „zrodili“ noví podnikatelé, kteří buď zachránili nějakou již téměř zaniklou kdysi slavnou značku, nebo dokázali „na zelené louce“ vybudovat továrnu novou, která se velmi úspěšně prosazuje na světových trzích - příkladem jsou např. postele Linet, gramodesky z Loděnice, výrobci nanovláken, zbrojařská firma Sellier&Bellot nebo třeba ti, kteří vyvinuli antivir Avast či některé celosvětově úspěšné počítačové hry.
Předpokládám, že herní vývojáři, stejně jako tvůrci počítačových programů, vydělávají peníze, které by jim i většina těch Němců záviděla. A pokud dělníci v Linetu nebo brněnské Zbrojovce nevydělávají ani mzdu srovnatelnou aspoň s průměrem ve Francii, když ne rovnou v Německu, bude za to nejspíš moci především „nenažranost“ českých majitelů či neschopnost (opět českého) managementu přesvědčit akcionáře, že pokud už je tato firma špičkou na světovém trhu, měla by své zaměstnance také podle toho platit.
Ostatně, když už mluvíme o „nenažranosti“ českých (československých) majitelů, proč jsou zaměstnanci Vodňanského kuřete, Kosteleckých uzenin nebo Penamu placeni tak mizerně? Neměl by nám nějaký pan „nemajitel“ (nebo možná už zase zpátky majitel) vysvětlit, jak je možné, že zatímco on za posledních několik let vydělal miliardy, jeho zaměstnanci pracují ne za český průměr, ale za hluboký podprůměr?
Pokud se do (alespoň některých) statistik týkajících se průměrného příjmu v naší zemi zahrnují i „svobodná povolání“ jako herci, zpěváci, hudebníci, spisovatelé, ale třeba i ti youtubeři a bloggeři, tak je nutné si uvědomit, že také oni mají daleko menší výdělky než jejich němečtí nebo dokonce američtí kolegové.
Zde je hlavním důvodem velikost trhu - lidí poměrně dobře rozumících česky je na světě když moc, tak 20-25 miliónů, a to jen, započítáme-li i všechny Slováky, část Poláků, Slovinců a Chorvatů, všechny děti a vnuky emigrantů, také veškeré Afričany a Asiaty, kteří kdy v Československu studovali, plus těch pár desítek tisíc nadšenců, vyskytujících se porůznu po světě, kteří mají český jazyk převážně coby hobby, podobně jako to u nás má pár lidí s korejštinou, japonštinou nebo čínštinou.
Kdo zpívá, píše nebo natáčí videa na YouTube česky, ten z podstaty věci nemůže oslovit tolik lidí jako ten, kdo to samé dělá německy (jenom Němců, Rakušanů a německojazyčných Švýcarů je téměř 100 milionů), španělsky (zhruba půl miliardy rodilých mluvčích) nebo dokonce anglicky (zhruba půl miliardy rodilých mluvčích plus další nejméně miliarda těch, kteří angličtinu mají jako druhý jazyk).
Navíc i Čech, který se rozhodne psát anglicky, nebo český youtuber, který bude svá videa točit v angličtině nebo k nim aspoň přidávat anglické titulky, bude mít na trhu obrovskou konkurenci, takže pravděpodobnost, že by mohl mít tolik čtenářů či sledujících, jako mají jeho angličtí, američtí nebo australští kolegové, je dosti malá.
S tím je zkrátka nutné se smířit.
Kdyby Přemysl Otakar II. neprohrál bitvu na Moravském poli, možná by České království ovládlo podstatný kus Evropy a (jelikož by mělo i přístup k moři) dokonce časem získalo také nějaké ty zámořské kolonie, takže by dnes mluvilo česky 200, 300 nebo i více milionů lidí. Což by pro ta svobodná povolání bylo asi hodně fajn.
Ovšem v každém případě kdyby tady nebylo více než 40 let vlády komunistické strany, měli bychom životní úroveň - pochopitelně včetně mezd a platů - přinejmenším stejnou jako v sousedním Rakousku, velmi pravděpodobně (protože území Československa včetně jeho průmyslu a infrastruktury bylo válkou dotčeno jen minimálně) však podobnou spíše Belgii, Finsku, Dánsku nebo právě tomu Německu.
Víte, když se 40 let drasticky zaostává, tak pokud by od 90. let ty západní státy nestály nejméně 20 let na místě, nemáme šanci je dohnat dříve než za pět šest generací. A vážně nic by na tom nezměnilo i kdybychom místo pěti týdnů dovolené měli jenom tři.
Komu se výše průměrných příjmů v ČR nelíbí, měl by si jít v prvé řadě stěžovat soudružce Konečné na její ideové předchůdce.
A v druhé řadě pak panu Babišovi, že své zaměstnance mizerně platí. Kdyby ve všech firmách vlastněných Agrofertem pracovníci vydělávali stejně jako v Německu, museli by se tomu přizpůsobit i další čeští zaměstnavatelé.
Na podobná témata:
Zdroje:
Příjmy v rámci zemí OECD (data z roku 2021)
Průměrná čistá mzda v rámci OECD (data z roku 2023)
Jak moc se pracuje v EU (data z roku 2022)
Státní svátky v Evropě (v roce 2024)
Státní svátky v sousedních zemích (rok 2024)
https://fr.wikipedia.org/wiki/Temps_de_travail
https://en.wikipedia.org/wiki/Working_time
https://de.wikipedia.org/wiki/Arbeitszeit
(plus osobní zkušenosti autorky ze života v několika západoevropských zemích)
