Článek
Miluji Francii - a to od doby, kdy jsem jako dospívající četla romány Victora Huga a Alexandra Dumase, chodila na Offenbachovy operety a poslouchala šansony Edith Piaf. Hltala jsem proto všechny knížky o francouzské historii, které se jenom daly sehnat - domnívám se např., že jsem v současné době asi jeden z mála lidí v ČR, který podrobně pročetl kompletní dílo o Francouzské revoluci jak z pera francouzských ultrakonzervativců Hippolita Taina a Henriho Thierse, tak i českého komunisty Stanislava Kostky Neumanna (mimochodem - když odhlédnete od ideologického zabarvení, tolik podrobností, mnohé i na úrovni vyslovených kuriozit, a stejně tak přetisků autentických historických dokumentů včetně dopisů, dobových pamfletů a karikatur, sotva najdete někde jinde než právě v Neumannově třísvazkovém díle).
Čím více do Francie jezdím, tím více ji miluji.
Tato láska k Francii mi zůstala, ovšem studovala jsem postgraduálně pouze v Anglii (Londýn) a Nizozemí (Haag a Maastricht), protože angličtina na úrovni potřebné k vysokoškolskému studiu je daleko snadněji naučitelná než akademická francouzština.
Jednu dobu jsem tedy byla několik měsíců jako stážistka v Radě Evropy ve Štrasburku - a byla jsem tímto městem nesmírně nadšená a ráda se do něj vracím. Ovšem Štrasburk není „ta pravá“ Francie. Je to pohraniční město a současně metropole regionu (Alsasko a Lotrinsko), o který se stovky let „přetahovala“ Francie se Svatou říší římskou, později s Rýnským spolkem a ještě později se sjednoceným Německem, takže tamější architelktura, kultura i celkový životní styl není zas až tak typicky francouzský.
Ba co víc, starší obyvatelstvo na venkově stále mluví alsasštinou - což je prapodivná směsice němčiny a francouzštiny, která má daleko blíže k té němčině. S těmito postaršími venkovany se tak daleko lépe dorozumíte německy než francouzsky (zkoušet to na ně anglicky samozřejmě vůbec nemá smysl) - to je moje rada pro ty, kteří by se do této moc hezké oblasti chtěli vydat jako turisté, což samozřejmě doporučuji. Ovšem o Štrasburku a okolí můj článek být nemá - to třeba někdy jindy.
Centrum Paříže - Notre Dame se stále ještě opravuje (hotovo by mělo být na olympiádu).
Srdcem Francie je samozřejmě Paříž - ve které jsem byla v životě snad už desetkrát, ale stále mě to tam baví a mám co objevovat. Pochopitelně dávám přednost zákoutím, o kterých běžní turisté ani nevědí, ovšem nevyhýbám se ani centru. V Latinské čtvrti (stejně jako na některých předměstích) už mám své oblíbené hospůdky - a samozřejmě pokaždé se jdu projít kolem Seiny poblíž Notre Dame, kolem Eiffelovky nebo v parku poblíž Louvru či v Lucemburských zahradách. Je to něco podobného jako že i když už čtvrt století žiji v Praze, pořád se ráda projdu po Karlově mostě a Kampě a mám své oblíbené staroměstské hospůdky. O Paříži nejspíš taky časem napíšu nějaký článek.
Z některých míst v Lucemburských zahradách je vidět i špička Eiffelovky.
Letos na jaře jsem se ale rozhodla využít květnové svátky k cestě do Provence. Myslela jsem, že spatřím ta úžasná kvetoucí levandulová pole - bohužel, počasí bylo tentokrát proti mně, letošní jaro bylo skoro až do mého odjezdu zpět do ČR nesmírně studené nejen u nás, ale i v té Francii (teploty mezi 15 a 19 °C jsou na začátek května v Provence opravdu hodně nízké), takže levandule teprve začínala rozkvétat. No, holt někdy příště - určitě tam nejedu naposledy, protože mě tento region naprosto uchvátil.
Mylně jsem se domnívala, že poměrně studeně a deštivo bude jenom v Paříži.
Vzala jsem to tedy opět přes Paříž - dva dny v Paříži, několik dní v Provence, pak zase necelé tři dny v Paříži a odlet z Orly do Prahy - protože jsem toužila svézt se legendárním rychlovlakem TGV. Kdo po zážitku cestovat v TGV rychlostí kolem 300 km v hodině netoužíte, nemusíte jezdit přes Paříž. (A kdo TGV jet chcete, kupte si jízdenky v dostatečném předstihu - 14 a více dní před plánovanou cestou vás vyjdou i pod 50 euro na dospělou osobu, zatímco v den odjezdu za ně dáte nejméně dvojnásobek.)
Počasí s přeháňkami má i své výhody - z jedoucího TGV jsem kdesi u Lyonu vyfotografovala dvojitou duhu.
Chcete-li jet vlastním autem, pak vřele doporučuji cestu přes Rakousko a poté buď přes severní Itálii a dále podél pobřeží směrem na západ, nebo přes Švýcarsko - v tomto případě byste si neměli nechat ujít návštěvu Luzernu a/nebo Ženevy. Ovšem přenocovat radím až za hranicemi na francouzském území, Ženeva je dost drahá, i mí přátelé pracující v CERNu skoro všichni bydlí za hranicemi ve Francii. Po cestě po středomořském pobřeží doporučuji zastavit se v Monacu a pochopitelně i v legendárním Saint-Tropez (fotka před místní četnickou stanicí je něco, co je nutné mít, když už tam člověk jednou je), ovšem pozor, Monaco i Saint-Tropez jsou opravdu hodně drahé lokality, přenocovat tedy radím někde více ve vnitrozemí, např. v okolí Montpellier, což není až tak daleko.
Moře v Provence je krásné, i když není počasí na koupání.
Druhou možností je přímý let z Prahy do Marseille a pak buď jeden dva dny přenocovat přímo tam - a zajet si tedy vlakem, autobusem nebo pronajatým autem na již zmíněnou Riviéru včetně Saint-Tropez a Monaca, nebo v Marseille rovnou sednout na vlak a „jet na západ“, do Perpignanu, který leží v oblasti zvané Francouzské Katalánsko. Ubytovat se lze přímo u moře, např. v Canet-en-Roussilon - a mimo hlavní sezónu lze sehnat apartmány nacházející se kousek od pláže za velmi příznivé ceny, přičemž přímo od nádraží v Perpignanu do Canet jezdí autobusy místní MHD (obvykle dva až tři za hodinu).
Večer na pláži v Canet-en-Roussilon (za těmi horami na obzoru už leží Španělsko).
Pokud byste náhodou zvažovali koupi nemovitosti mimo ČR, místní realitní kanceláře nabízejí na prodej spousty apartmánů od pláže pár kroků, a to za ceny, které nejsou příliš odlišné od cen bytů na předměstích Prahy či Brna (např. 1 + 1 můžete sehnat do 100 tisíc euro - a pokud byste jej část roku ponajímali, velmi rychle se vám zaplacená cena vrátí).
Taktéž je na prodej poměrně dost domků i ve vnitrozemí.
Saint-Pierre-des-Champs - ten rozkošný domeček nalevo je na prodej.
Máte-li řidičák - nebo přinejmenším v rodině či skupině, se kterou cestujete, alespoň jedna osoba řidičák má - absolutně nejlepším řešením je pronájem auta. Jedna z místních půjčoven aut se nachází asi 1o0 metrů od perpignanského nádraží, takže i s obřími zavazadly k ní pohodlně dojdete (je to po rovině).
V centru Perpignanu si přímo naproti těmto stavbám můžete vypůjčit auto.
Auto se totiž bude hodit na cestování po okolí. Sice samozřejmě do okolních městeček i většiny vesnic jezdí buď vlaky (mezi Montpellier a Perpignanem i TGV staví téměř „na každé mezi“, natož pak osobní vlaky), nebo alespoň autobusy, ale s autem toho stihnete za den uvidět mnohem více - a především přesně toho, co jste si vidět naplánovali. Také však, na straně druhé, nemusí být úplně špatné zcela náhodně objevit krásy nějakého městečka či vesničky, kde zrovna čekáte na další spoj.
Co tedy stojí za vidění:
Samozřejmě jako první samotný Perpignan - jak jeho historické centrum, tak i předměstí ležící přímo u moře.
Avenue Charlese de Gaulla v Perpignanu, na jejímž konci je nádraží.
Pojedete-li z Perpignanu do Narbonne po pobřeží (čímž se vyhnete placené dálnici a cestu vám to prodlouží zhruba o čtvrt hodiny), projedete nejen mnoho dalších malých přímořských letovisek - kde se můžete třeba na chvíli zastavit na jídlo - ale také minete spoustu různých historických památek, více či méně zachovalých starých hradů, kostelů a klášterů (kde můžete zastavit), i nabídek (přímo u silnice) na koupi ovoce, medu, domácích marmelád, paštik a vína (láhev v cenách do 10 euro - a opravdu jsou ta vína velmi dobrá).
Na mnohých odpočivadlech se lze najíst i zakoupit místní produkty.
Narbonne je (při cestě ze západu) de facto branou do Languedocu. V tomto městě je vhodné si projít aspoň jeho historické centrum. Mne tedy ze všeho nejvíc uchvátila nikdy nedostavěná gotická katedrála. To, že je z původního plánu pouze torzo (jako kostel je použitelná - a dnes také používaná - pouze jedna z bočních lodí), protože došly peníze, rozhodně nepřekvapuje. Podobně megalomanský projekt se opravdu hned tak nevidí. Klement IV. poté, co se stal v roce 1265 papežem, si totiž vzpomněl na to, že býval biskupem v Narbonne, a rozhodl se v tomto městě postavit zcela nepopsatelné olbřímí cosi, do čehož by se nejspíš vešly Notre Dame i se Saint Denis, a ještě by možná zbylo místo. Odhaduji, že tato šílenost - kdyby byla dostavěna - by měla kapacitu nejméně 50 tisíc lidí, možná i více. Tedy v podstatě něco mezi Edenem a Strahovským stadionem. Nechápu, kde by se v Narbonne a okolí ve třináctém století tolik lidí našlo, to by snad do této katedrály museli povinně putovat všichni z okruhu nejméně 200-300 kilometrů.
Nikdy nedostavěná část katedrály v Narbonne (tato šílenost je ještě větší, než na fotografii vypadá).
Ani ne 50 km od Narbonne směrem do vnitrozemí (je možné jet jak po dálnici, tak i po silnicích, kde se mýtné neplatí) leží kulturní památka UNESCO, město Carcassone, jehož návštěvu vážně nelze vynechat.
Pohled na opevnění středověkého Carcassone z mostu v moderní části města.
Původní středověké město zůstalo dochované téměř nedotčené - údajně z toho důvodu, že od 17. století význam Carcassone stále více upadal, takže v 19. století to byla zcela bezvýznamná „ospalá díra“, již nikdo neměl zájem jakkoliv modernizovat. Díky tomu můžeme jako turisté tento středověký klenot stále obdivovat.
Část hradeb Carcassone.
Celé původní středověké město je přístupné naprosto zdarma - na rozdíl od Zlaté uličky v Praze. Vstupné se platí pouze do hradu - ovšem podstatnou část hradeb můžete „prolézat“ dle libosti zcela bez poplatku. Dokonce i do zdejší úchvatné gotické katedrály se dostanete bez toho, abyste zaplatili jediný eurocent vstupného - jak významný rozdíl proti Praze (na vás se dívám, svatý Víte a svatý Mikuláši!)
Katedrála v Carcassone
Najíst se lze přímo zde ve starém městě - a kupodivu (opět na rozdíl od „turistických oblastí“ Prahy) to není nijak předražené, káva stojí kolem tří euro, stejně dáte i za palačinku, ba dokonce oběd (v trojkombinaci předkrm-hlavní jídlo- dezert) zde lze koupit i do 15 euro na osobu. Nebo můžete na oběd zajet do nějakého blízkého městečka či vesnice.
Lagrasse - nebýt elektrického vedení a automobilů, člověk by si myslel, že se zde zastavil čas už před několika staletími.
Poblíž Carcassone leží např. Lagrasse, kde se nachází klášter založený už v 8. století. A kousek od něj (vlastně se jedná o určité jeho „předměstí“) Villemagne se soukromými vinařstvími a pravidelně pořádanými trhy - poznámka, „villemagne“ nemá nic společného s vínem, ale s latinským pojmem „villa magna“ (tedy velká vila), protože v dobách Římské říše zde takový venkovský velkostatek s vilou existoval. Největší festival vína a farmářských produktů se v Lagrasse koná každoročně kolem poloviny června - letos je to v neděli 16. 6., takže kdo ještě nemáte na půlku června program a máte možnost vzít si aspoň na to pondělí volno, můžete zajet (předpokládám, že lány levandule budou za ten měsíc již patřičně rozkvetlé).
Typická krajina západní Provence - vinice, kam se jenom podíváš.
Také je možné si přímo zde objednat prohlídku vinného sklepa spojenou s ochutnávkou místních produktů za vpravdě lidovou cenu zhruba 7 euro na osobu - vřele doporučuji, majitelé jsou nesmírně milí, kromě francouzštiny umí i anglicky a jejich produkty, včetně úžasného džusu z červených hroznů, jsou vynikající (a samozřejmě je také možné je hned na místě zakoupit). Na tomto statku - který údajně stojí na základech z 12. století a aktuálně zde hospodaří již šestá generace z té stejné vinařské rodiny - je možné si rovněž objednat nocleh se snídaní, pokud byste chtěli zůstat dva tři dny ve vnitrozemí (nebo si samozřejmě můžete sehnat nocleh kdekoliv jinde v okolí, možností je opravdu hodně).
Tento dům ve Villemagne, kde můžete i přenocovat, má základy z 12. století - a dávno předtím na tomto místě stála římská vila.
Zdejší vnitrozemí totiž také stojí za vidění nejen z okénka auta. Je onou typickou Provence, někdejší překrásnou zemí truvérů, jak o tom např. zpívá skupina Klíč, kde se stále setkáváme s - až překvapivě dobře zachovanými - středověkými hrady, kostely a kláštery.
Klášter v Lagrasse, založený v 8. století (ten strom je v záběru schválně, protože kryje neestetické jeřáby - část kláštera se totiž aktuálně opravuje).
Např. nedaleko od Lagrasse leží hrad Villerouge-Termenès, kde vzdoroval křížové výpravě poslední katar - který byl nakonec poražen, zajat a upálen v Carcassone. Tedy takový francouzský Jan Roháč z Dubé - ovšem z jeho hradu toho zůstalo neporovnatelně více než ze Sionu. Možná proto, že ležel na strategickém místě, tak jej pro sebe zabral jeden z dobyvatelů a následně škody vzniklé obléháním opravil.
Hřbitov s kostelem ve Villerouge - v pozadí za stromy vykukuje hrad.
Ty katary (též známé jako albigenské) bychom si však měli méně idealizovat - jednalo se o náboženské fanatiky (připadá mi, že skoro šílence), přesvědčené o tom, že veškerý hmotný svět stvořil nikoliv Bůh, ale Ďábel. Nechápu, jak v tak překrásné a úrodné krajině - tato část Provence velmi připomíná Toskánsko, ovšem Toskánsko o něco zelenější - mohl někdo přijít na podobný nesmysl.
Domnívat se, že zrovna toto stvořil Ďábel, může fakt jenom blázen.
Proto odmítali a nenáviděli vše tělesné - na prvním místě samozřejmě sexualitu, přičemž jejich nenávist šla tak daleko, že odmítali jíst cokoliv, co bylo následkem pohlavního styku. Nejedli tak maso a vajíčka, nepili mléko a nejedli ani jakékoliv výrobky z něj. Není zcela jasné, zda jedli aspoň ryby, protože ve 12. století toho o způsobech rozmnožování ryb lidé moc nevěděli - a tedy možná netušili, že i ryby se rozmnožují pohlavně. Ony se tedy pohlavně rozmožují i rostliny, což asi už vůbec netušili, ovšem kdyby nejedli nic, co se rozmnožuje pohlavně, mohli by se tak leda cpát hlínou a kamením. Někteří tzv. „dokonalí kataři“ k tomu neměli až tak daleko - tu nechuť k čemukoliv hmotnému dotáhli k tomu, že odmítali jíst vůbec, tedy to byli vlastně takoví první brethariáni. Zcela nepřekvapivě tak po pár měsících této „diety“ umírali hladem.
Villerouge - poslední katarský hrad.
Kdyby byli všichni kataři takhle „dokonalí“, žádnou křížovou výpravu by ani nebylo třeba proti nim pořádat, protože by poměrně rychle sami vyhynuli - a stali by se tak prvními v Evropě doloženými kandidáty na Darwinovu cenu. Ne všichni ovšem mínili zemřít hladem, takže něco jedli. Vzhledem k tomu, že ve středověku se hodně věřilo v samoplození všech „nižších živočichů“ (a to dokonce včetně myší, které jsou savci jako my, navíc v evolučním žebříčku naše ne až tak vzdálené příbuzné, ovšem to tehdy taky lidé netušili), dost možná, že velkou zálibu v jezení šneků a žab zavedli ve Francii právě albigenští. Pokud je tomu tak, je to asi to jediné, co bych jim přičetla k dobru.
I taverna pod hradem stojí za návštěvu.
Přímo pod hradem Villerouge (opět, název svědčí o tom, že zde nějaký bohatý Říman měl postavenou vilu, patrně z červených cihel) je pak vynikající taverna, kde je sice trochu dráž než jinde (jídlo s pitím vás vyjde na 25-30 euro na osobu), ale zase tam naprosto skvěle vaří a porce jsou téměř k nesnězení. Zajet na (levnější) jídlo se ovšem dá i někam do okolí - všechna městečka a vesnice, které cestou potkáte, jsou nesmírně malebné a plné památek.
Na podobné scenérie narazíte ve vnitrozemí prakticky všude.
Připadá mi, že od dob Římanů se toho zde až tak moc nezměnilo - domy se staví v podobném stylu, v jakém se stavěly už před dvěma tisíci lety (a většina z nich patrně bude také stát na místech, kde už před těmi dvěma tisíci lety nějaká stavba stála), vinice a olivové háje jsou také na těch samých místech, dokonce i ty cypřiše kolem domů a statků zde stále jsou… přibyly pouze dráty elektrického vedení a silnice a mosty jsou modernější.
Téměř odkudkoliv na vás vykoukne nějaký starý hrad, kostel či klášter.
Ovšem pozor - silnice vedou nejspíš stále přesně tak, jak vedly už před staletími, takže ve vnitrozemí si vážně „užijete“ serpentiny, kde je potřeba jezdit velmi opatrně. Navíc zde kolem silnic většinou nejsou svodidla, ale kamenné zídky - do kterých to „napálit“ ve větší rychlosti by bylo vážně nesmírně nepříjemné, a dopravní značení je - mírně řečeno - chaotické, upozorňuje na zatáčky, které příliš nebezpečné nejsou, zatímco ty největší „hrůzy“ jsou často zcela neoznačené.
Krajina v Provence je malebná, ale na silnici je třeba dávat dobrý pozor - samé staré můstky, občas dost ostré zatáčky a k tomu místo svodidel kamenné zídky.
Nedaleko od Perpignanu je také Andora - ale ne s každým pronajatým autem můžete opustit území Francie. Dá se tam ovšem (samozřejmě) dostat i veřejnou dopravou. Na Andoře jako takové podle mého názoru nic až tak moc zajímavého není, většinu roku tam prší a ani ty bezcelní obchody už nejsou, co bývaly. Ale jednou za život se tam podívat - proč ne?
Zhruba stejně daleko na druhou stranu je zase Montpellier, který je na můj vkus zajímavější, protože se jedná o stejně starobylé městečko jako Perpignan a Narbonne, ovšem po dlouhou dobu bylo (a stále je) jistou metropolí této oblasti. Historických památek v tomto městě i jeho okolí tudíž najdete také více než dost.
Máte-li slabost pro gotické kostely, v Provence si jich užijete opravdu do sytosti - na podobnou krásu narazíte prakticky v každém městečku či větší vesnici, jimiž budete projíždět.
Pokud byste byli v Perpignanu na dovolené delší než týden, můžete si pochopitelně udělat i výlet přímo do Španělska - naprosto přesně řečeno do Katalánska. Zdejší zajímavosti už vyjmenovávat nebudu, protože se nejedná o Provence. (Opět, možná časem napíšu samostatný článek o Katalánsku).
Já osobně bych ovšem před Španělskem dala přednost objevování vnitrozemí Languedocu a přinejmenším část dní, zvláště odpolední a večerů, i pohodě na pláži - kde mají skvělou místní specialitu, citrónovou a ananasovou zmrzlinu servírovanou přímo ve vydlabaném obřím citrónu či ananasu.
Pláž v Canet-en-Roussilon údajně tvarem připomíná slavnou brazilskou Copacabanu.
Dále jsou zde venkovní posilovny, minigolf, ruské kolo, mořské akvárium, večerní diskotéka (kde často hrají i „pecky“ ze 70. a 80. let) a konají se zde několikrát za týden i trhy (k zakoupení mimo ovoce a sýrů doporučuji též skvělou zdejší delikatesu - miniaturní suché párečky).
Přístav v Canet-en-Roussilon - nalevo od ruského kola je budova mořského akvária.
V přístavu si lze samozřejmě také pronajmout loď, případně si zaplatit hodinovou či delší plavbu podél pobřeží na člunu, jachtě či katamaránu.
Majáky strážící přístup do přístavu v Canet-en-Roussilon, kam právě vplouvá výletní katamarán.
Osobně pro návštěvu přenádherné Provence doporučuji buď druhou polovinu června - kdy už bývá natolik krásně, že je možné se koupat v moři, ale současně při putování po památkách neumřete vedrem, nebo polovinu září - kdy je stále ještě krásně a dostečně teplo na koupání, ovšem zase už není natolik nesnesitelně, aby se nedalo zajet na nějaký ten hrad či do historického městečka.
Cestování zdar - a po jižní Francii zvláště!
