Článek
Pravdou však je, že pražští řidiči autobusů a tramvají jsou vážně občas hrozní. Zejména záměrné „ujíždění před nosem“ je jejich specialita. A nemůžu uznat ani oblíbenou výmluvu, že mě neviděli. Velmi často totiž běžím po silnici či po kolejích přímo proti autobusu nebo tramvaji, takže by ten řidič musel být naprosto slepý, kdyby mě neviděl.
Navíc kdyby mě neviděl, tak by mě asi přejel - nebo bych před ním musela na poslední chvíli z vozovky uskakovat. Takže mě určitě velmi dobře vidí. Ale počká, až doběhnu přímo k němu, z té silnice uhnu na chodník, abych mohla nastoupit - a v ten moment mi ujede. Takže to dělá jako jasnou schválnost, ba přímo odpornou zlomyslnost.
Kdyby mě nechal nastoupit, zdrželo by jej to maximálně 20 vteřin, možná ani to ne. Takže ani na nutnost dodržovat jízdní řády se nemůže vymlouvat. Ne ne, je to z jeho strany čirá škodolibost, že kvůli němu budu muset čekat 10, 15 i více minut na další spoj - a někdy dokonce i v dešti.
Jak rozdílní jsou řidiči v Paříži! Když vidí člověka dobíhat, počkají klidně i minutu. Dokonce se velmi často stane, že už mají zavřené dveře a rozjeli se, ale všimnou si někoho dobíhajícího - a v tom případě zastaví i mimo zastávku, dotyčného nechají doběhnout, otevřou mu dveře a pustí ho dovnitř. Stejně tak pokud člověk pozdě zmáčkne signál pro zastavení na znamení, okamžitě zabrzdí a nechají vystoupit.
Dokonce se mi několikrát pozdě večer stalo, že když jsem někam cestovala a ptala se po určité zastávce, dostala jsem odpověď, že v tuto hodinu tam sice nezastavuje, případně že tak pozdě večer má tato linka trochu jinou trasu, takže tam nezajíždí, ale že mi zastaví co možná nejblíž. Něco takového by naše řidiče MHD nenapadlo ani ve snu!
A nejsou to jenom řidiči MHD, kdo jsou v Paříži v tomto směru velmi ohleduplní - i obyčejní lidé pokud si všimnou, že někdo dobíhá, křičí na řidiče, aby počkal. Stejně tak pomáhají při nastupování špatně pohyblivým lidem, matkám s kočárky nebo lidem s rozměrnými zavazadly (stalo se mi několikrát, protože moje dovolenkové kufry jsou dost olbřímí).
Nutno ještě podotknout, že naprostá většina (odhadem tak 80 %, ne-li více) řidičů a řidiček pařížských autobusů a tramvají jsou tmavé barvy pleti. A stejně tak ti, kteří jsou ochotní svým spolucestujícím pomáhat, jsou lidé všech barev pleti a najdou se mezi nimi ženy v hidžábech stejně jako v tradičních afrických oděvech i muži v turbanech.
Ostatně, ještě na dokreslení jedna historka. Když jsme se jednou vraceli pozdě v noci od vlaku a zjistili jsme, že na autobus bychom čekali skoro hodinu, zavolali jsme si raději Bolt. Do appky přišlo klasické oznámení, že vůz je té a té značky, má takovou a takovou barvu a určité číslo SPZ - a jméno řidiče je „Mohamed“. Za asi 7 minut přijelo ono slíbené auto, které řídil poměrně mladý sympaticky vypadající černoch.
Bez řečí vyskočil z auta, otevřel kufr a pomohl nám tam naskládat zavazadla - přesněji řečeno tam ta zavazadla naskládal sám. Po příjezdu na místo opět vyskočil, otevřel kufr, vyskládal nám z něj zavazadla ven, popřál dobrou noc a odjel. Po cestě mě ještě stihl zcela šokovat tím, že jak přijížděl na jednu křižovatku, blikla oranžová a červená a on, jak byl rozjetý, zůstal stát předkem auta na přechodu. Byla skoro půlnoc, nikde široko daleko ani živé duše, ovšem on zacouval, aby stál v té křižovatce podle předpisů. Neznám českého řidiče - profíka ani amatéra - kterého by v noci v Praze napadlo něco takového udělat.
Prostě Francie je úplně jiná - daleko zdvořilejší a ohleduplnější - kultura, což respektují i všichni pracující přistěhovalci, ať už jsou odkudkoliv.
U nás si bohužel na takové chování počkáme nejméně desítky let - pokud se jej vůbec někdy dočkáme.
