Článek
Jelikož se po roce 1990 nerestituovaly obchodní společnosti - a to dokonce ani když v nich někdo měl prokazatelně majoritní podíl, nedostali jsme nic. Pokud někdo nějakou továrnu měl a nebyla to ani akciová společnost, ani komanditní společnost, ani společnost s ručením omezeným ani komanditní společnost na akcie, nejspíš jeho dědicové v restitucích něco dostali.
Můžeme se přít, jestli bylo, nebo nebylo fér, že se v 90. letech minulého století nerestituovaly akcie ani podíly v obchodních společnostech a družstvech. Nevím, možná by bylo po více než 40 letech příliš těžké prokazovat, co kdo kde vlastnil, takže jenom část lidí (ti, kteří by to mohli nějak prokázat) by něco dostali, zatímco jiní ne. A vzhledem k naší tradiční „národní vlastnosti“, kterou je závist, by podobná situace vyvolala jenom hromadu „zlé krve“.
Ale bez ohledu na to, jak nakonec byly restituce pojaty, měli bychom si konečně už jednou pro vždy „vytlouct z hlav“ tu představu, že v této zemi někdy něco patřilo „všemu lidu“. Ne, nepatřilo!
Prakticky všechny velké továrny, doly a hutě, ale také banky a mnohé další podniky už v době „starého mocnářství“ patřily zcela konkrétním lidem - a nic se na tom nezměnilo ani v předválečném Československu. Naprostá většina těch továren, které byly rozkradeny jejich managementem (např. taková Poldi Kladno), případně byly údajně „rozprodány cizákům“, nebyly postavené státem, ale stát pod vedením komunistické strany je zcela sprostě ukradl jejich právoplatným majitelům. Takže všechny ty Poldovky, Tatrovky i doly a hutě v Ostravě ani hypoteticky nepatřily jak mně, tak nějakému Frantovi Vomáčkovi, který v hospodě nadává - a tipuji, že ani nikomu ze zde diskutujících. Jejich majiteli před rokem 1948, případně před rokem 1945 zkrátka byli různí ti Baťové, Škodové, Kolbenové a Daňkové, Laurinové a Klementové, ale také Rotchildové, Ringhoffenové, Löw-Beerové a Stiassni.
Tak to zkrátka je - se s tím už konečně smiřte.
Pokud by tady nebylo těch více než 40 let bolševické diktatury, tyto továrny by dnes patřily jejich dědicům - a bylo by pouze a jen na těchto dědicích, co by s nimi dál udělali. Kdyby se rozhodli je prodat třeba Tatarům, byla by to jenom jejich soukromá věc, do které by nikomu z nás ostatních nebylo ani fň.
Ostatně v dnešní době je naprostá většina velkých a významných podniků (nejen v naší zemi) vlastněná mezinárodním kapitálem a přinejmenším část akcií je veřejně obchodovaná na burze, takže si je může koupit úplně kdokoliv. Například jak slavný Bentley, tak i legendární Rolls-Royce už dávno nejsou v britských rukou - a kupodivu se kvůli tomu nikdo v Británii nervově nehroutí. Stejně tak Volvo již není výhradně švédské, Renault výhradně francouzský nebo Fiat výhradně italský - a světe, div se, nezačali kvůli tomu pršet z nebe sledi ani nevyhaslo Slunce.
Takže pokud máte někdo životní trauma z toho, že ta či ona továrna nebo banka už „není naše“, co vám brání, abyste si koupili pár jejích akcií? Pak aspoň zčásti vaše bude.
