Paříž není jenom „Eiffelovka“. Ačkoliv i ta pochopitelně stojí za návštěvu

Problémem nejspíš bude, že spousta lidí má tendenci představovat si různá místa podle filmů - a ideálně hlavně podle nějakých romantických a rodinných komedií. Případně (ti sečtělejší) podle románových popisů.

Asi každý člověk, který má „všech pět pohromadě“, však ví - nebo by přinejmenším měl vědět - že život není film a realita není román.

V pubertě a těsně po ní jsem milovala dobrodružné až mírně „brakové“ romány odehrávající se v Londýně i Paříži. Přečetla jsem tak nejen většinu románů od Dumase a Huga, stejně jako detektivky se Sherlockem Holmesem, Herculem Poirotem a lordem Petrem Wimseyem (kdo nezná - autorka Dorothy L. Sayers, vřele doporučuji, např. knihu Vražda potřebuje reklamu by ve své knihovně měli mít nejen milovníci detektivek, ale i všichni reklamní a marketingoví specialisté), ale „hltatala“ jsem i podstatně brakovější dílka jako Fantom opery, Tajnosti pařížské, Tajnosti Londýna, Zelená paruka nebo dokonce „šestákové romány“ o Arsène Lupinovi a Léonu Cliftonovi či původní příběhy o Fantomasovi a jeho dceři zvané Červená vosa.

Přesto, když jsem se vypravila na studijní pobyt do Londýna, nečekala jsem, že tam najdu ten „tajemný Londýn“ konce 19. století, ve kterém se prohání pod rouškou mlhy či noci „lupiči-gentlemani“, všemožní spiklenci, ďábelský profesor Moriarty i bandy překupníků opia a zahadní indičtí a čínští nájemní zabijáci, kterým všem jsou na stopě geniální detektivové, případně stateční komisaři ze Scotland Yardu. Dokonce jsem už předtím dost slyšela a četla o tom, že i ta pověstná „londýnská mlha“ je dávnou minulostí, protože to ve skutečnosti nebyla mlha, ale smog vzniklý pálením uhlí - tedy to stejné, co ještě před cca 30 lety bylo běžné v Ústí nad Labem nebo v Ostravě.

I tak jsem ale byla dosti překvapena, když jsem na konci září (kdy jsem do Londýna přicestovala, jelikož i tam začíná semestr na přelomu září a října) uviděla čistě modrou oblohu a sluneční paprsky nádherně ozařující budovu britského parlamentu, Westminster i legendární Big Ben - a navíc bylo příjemných 20° C (ve stínu), takže desítky, možná až stovky lidí piknikovaly v parcích včetně legendárního Hyde Parku. Opravdovou mlhu jsem v Londýně za celou dobu svého pobytu zažila pouze jednou a asi dvakrát nebo třikrát byl na podzim v podvečer těsně u Temže takový mlžný opar.

Na místě bývalých londýnských doků v East-Endu dnes stojí luxusní kancelářské budovy a kongresové centrum (ve kterém se odehrávala i jedna ze Star Wars Celebration, které jsem se účastnila) - v podstatě vývoj úplně stejný (byť samozřejmě v neporovnatelně větším měřítku) jako v pražských Holešovicích, kde ten nebezpečný přístav z dob rady Korejse taky už nenajdeme. A ve Whitechappelu, kde před o něco více než stoletím řádil Jack Rozparovač, je nyní velmi poklidná parková čtvrt, v níž stojí jedna z fakult University of London (já jsem tedy chodila do budovy, co byla poblíž nádraží Euston, ale pochopitelně jsem během svého pobytu chtěla vidět i další budovy).

Přesto jsem nebyla zklamaná a do Londýna jsem se doslova zamilovala, takže mi bylo poměrně líto, že můj studijní pobyt trval pouze půl roku. Samozřejmě jsem se od té doby do Londýna několikrát vrátila - byť jenom na kratší (několikadenní) pobyty.

Jak už jsem zde jednou psala, úplně nejvíc ale miluji vše francouzské (historii, kulturu, kuchyni i způsob života), takže už v době studijního pobytu v Londýně jsem si udělala víkendový výlet do Paříže. Tehdy jsem byla trochu zklamaná, protože jsem si Paříž představovala trochu jinak - např. mě dost zarazilo, že slavná katedrála Notre Dame pokud není skutečně menší, tak přinejmenším opticky působí jako daleko menší než naše Svatovítská katedrála, o chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře ani nemluvě.

Dalším faktorem pak samozřejmě byla chyba, kterou jsem udělala - a kterou dělá asi velké množství turistů, především pak těch asijských, kteří se snaží za týden „vidět celou Evropu“, takže na každé město mají maximálně nějakých 16-18 hodin. Za necelých 48 hodin (během kterých jsem samozřejmě musela i jíst, spát a odpočívat) jsem chtěla v Paříži alespoň zvenčí „vidět všechno“ - tedy jak hlavní ikonické památky (Notre Dame, Eiffelovku, Invalidovnu, Sacré Coeur, Moulin Rouge, Pigalle, Vítězný oblouk, Champs Élysées), tak věci, které zajímaly mě osobně jako např. rue Saint Honoré, kterou vozili odsouzené pod gilotinu, věznici Conciergerie, „zeď komunardů“ hřibitova Père Lachaise nebo hrob Edith Piaf. A to samozřejmě nejde. Takže jsem za prvé stejně neviděla všechno, co jsem vidět chtěla, za druhé jsem i tak byla „uhoněná jak pes“ a za třetí jsem neměla šanci se na chvíli zastavit a „nasávat“ genia loci, případně si v klidu „užívat atmosféru“.

Paříž - stejně jako Praha, Vídeň, Berlín, Barcelona, Řím nebo již zmíněný Londýn (ba dokonce ani menší města typu Haag, Štrasburk, Krakow, Ostrava či Brno) - se opravdu nedá „poznat“ za víkend, ba ani za týden nebo 14 dní. Aby si kterékoliv z těchto měst člověk opravdu „užil“ a aspoň trochu pronikl do jeho ducha a atmosféry, musí v něm buď trvale pobývat (studijně, pracovně) nejméně měsíc až dva, nebo se do něj opakovaně vracet a při každé své návštěvě se výrazně soustředit na jiné památky a také více „prozkoumávat“ jinou jeho část.

A to samozřejmě nemluvím o pařížských muzeích. V Musée d'Orsay jsem byla už dvakrát a pokaždé jsem stihla v podstatě jenom specializovanou výstavu, kvůli které jsem tam šla (poprvé do byl Vincent van Gogh, podruhé impresionisté), a do zbytku expozic jsem jenom velmi letmo nahlédla. Do tohoto muzea (jako ostatně do naprosté většiny pařížských muzeí i dalších památek) je možné si předem on-line koupit vstupenku na konkrétní den a hodinu, což je opravdu dobrý nápad.

Pokud jde o (v článku na který reaguji zmíněnou) Eiffelovku, tak zaprvé je potřeba si nějak předem „sesumírovat“, proč na ni člověk vlastně chce jít. Jestli jenom proto, aby si „odškrtl položku v diáři“, že tam byl, nebo hlavně kvůli výhledu či snad kvůli tomu, že mu připadá „romantické“ zrovna sem zamířit se svou drahou polovičkou a připít si tady spolu šampaňským (na cokoliv) nebo dokonce - asi jedno z největších klišé, co jen na světě existují - chtít zrovna na vrcholku Eiffelovky požádat svou vyvolenou o ruku. A podle toho, proč na Eiffelovku chci jít, je třeba si předem pečlivě naplánovat, kdy tam vlastně půjdu a jestli vůbec má smysl tam za tímto účelem jít, protože to stejné lze učinit - často nejen daleko příjemněji, ale také originálněji či překvapivěji - i jinde v Paříži.

Pokud člověk opravdu moc chce - a to z jakéhokoliv důvodu - jít na Eiffelovku, je pochopitelně nejlepším řešením koupit si vstup na Eiffelovku dlouho dopředu. Vstupenky jsou v prodeji on-line minimálně dva až tři měsíce předem, ale kupují se na konkrétní den a hodinu včetně toho, co přesně člověk chce, zda navštívit pouze restauraci v prvním patře (kam chodíval na obědy Émile Zola, který Eiffelovku z duše nenáviděl, proti její stavbě protestoval a na obědy sem chodil se zdůvodněním, že je to jediné místo v Paříži, odkud tato obludnost není vidět) nebo vyjet výtahem úplně nahoru. Do prvního patra je možné buď jet výtahem nebo „jít po svých“ (což je o něco levnější), z prvního patra nahoru se v dnešní době smí jet pouze výtahem. Je dobré přijít načas, ale na druhé straně Francouzi nejsou Němci, takže akademická čtvrthodinka je pro ně ještě „de facto včas“ a většinou ani příchod o půl hodiny později není zásadním problémem (vlastní zkušenost).

Jestliže se chcete vyhnout tomu, abyste se prodírali příliš velkým množstvím lidí, musíte si objednat vstupenku na první ranní termín - a pro návštěvu Eiffelovky si tedy přivstat. Relativně málo lidí je na Eiffelovce samozřejmě také v době silně „mimo sezónu“, tedy zhruba od poloviny listopadu do poloviny prosince (na „Dušičky“ má ve Francii mnoho škol, univerzit i podniků volno, stejně tak jsou tyto dny státními svátky v některých dalších evropských zemích, takže na přelomu října a listopadu je turistů v Paříži více než by člověk vzhledem k ročnímu období čekal) a od zhruba druhého lednového týdne někdy do poloviny března.

Pokud tedy 17. listopad vychází na pátek či pondělí, případně je možné si na jeden den vzít dovolenou tak, aby se tento náš státní svátek snadno „přidal“ k nějakému víkendu, je ideální naplánovat si návštěvu Eiffelovky právě na polovinu listopadu. Pouze je třeba mít na paměti, že ani v Paříži nebývá v listopadu zrovna teplo (sice je zde obvykle o 3-5 °C tepleji než v Praze, ale také to neplatí 100%), že nahoře na Eiffelovce opravdu hodně fouká a také že v listopadu může být pod mrakem nebo dokonce pršet, takže výhled zas až tak úžasný nebude. Je-li člověku moc zima, i na Eiffelovce jsou místa, kde je možné se před nepřízní počasí schovat (jedním z nich je samozřejmě již zmíněná restaurace v prvním patře - ovšem pokud je ošklivo, zcela logicky je pak dost natřískaná lidmi), ale pokud chce člověk aspoň něco vidět, musí občas i „vylézt na mráz“. Pro listopadovou (prosincovou, lednovou, únorovou či březnovou) návštěvu Eiffelovky proto doporučuji nejen „teplé prádlo“ jako Limonádový Joe, ale vůbec dost teplé oblečení i boty.

Jde-li člověku především (nebo výhradně) o úžasný výhled na celou Paříž, daleko více než Eiffelovku však doporučuji jiná místa.

Jednou z možností je Grande Arche v rámci La Défense (konečná linky metra č. 1), který je sice aktuálně nepřístupný, ale na olympiádu a samozřejmě také po ní bude už zase otevřený. Nahoru se lze dostat výhradně výtahem - který je ovšem (na Paříž docela překvapivě) v provozu pouze do 18 h. Ovšem kdo ví, třeba na olympiádu i po ní bude provozní doba prodloužená. Nahoře je i restaurace - takže je možné si vínem či šampaňským přiťuknout tam, případně je možné tam také romanticky požádat o tu ruku.

Další krásnou vyhlídkou (ze které ovšem není vidět úplně celá Paříž) jsou schody před Sacré Coeur na Montmartru, kam lze buď vyjít pěšky nebo (podobně jako v Praze na Petřín) vyjet lanovkou. Nejste-li fanoušci stoupání několika pater točitým schodištěm, místo stanice metra Montmartre doporučuji vystoupit na stanici Pigalle a pak buď vyjít kousek do kopce, nebo se svézt nějakým autobusem. Máte-li koupenou denní, třídenní, pětidenní, týdenní či ještě delší jízdenku na pařížskou MHD, vztahuje se i na tuto lanovku. Takový východ (či naopak západ) Slunce pozorovaný právě ze schodů Sacré Coeur je nesmírně romantický - takže je-li hezké počasí, proč nepožádat o ruku právě zde? Láhev se šampaňským a skleničky (z bezpečnostních důvodů raději plastové, z nichž mnohé typy jsou už od skla na první pohled k nerozeznání) si můžete vzít s sebou do tašky/baťůžku a posléze můžete zajít na slavnostní brunch, oběd, svačinu či večeři do některé z malebných hospůdek na Montmartru.

Podobně půvabnou a vcelku romantickou vyhlídkou (ze které opět ale není vidět úplně celá Paříž) je park těsně pod Panthéonem. Odsud je poté možné se vydat na (slavnostní) jídlo do některé z hospůdek v Latinské čtvrti, která leží nedaleko. Hezký výhled je samozřejmě i z Vítězného oblouku, z Trocadera nebo z některé z věží Notre Dame - pro turisty by měla být katedrála přístupná už na olympiádu a jak to bude po ní přesně nevím, ale první slavnostní bohoslužba po požáru je plánovaná na podzim 2024, takže poté už bude katedrála „v provozu“ naprosto normálně.

Naprosto nejlepší a nějkrásnější vyhlídka na Paříž je ovšem z mrakodrapu Montparnasse (stanice metra Gare Montparnasse). Nevím, jestli je možné si zakoupit vstupenku předem (zatím jsem nezkoušela), ale ani v hezkém počasí není fronta zas tak strašně dlouhá, takže se to vystát dá. Nahoru jezdí rychlovýtah (lidem, co mají problémy se zaléhaním uší, opravdu doporučuji bonbón nebo žvýkačku) a z této nejvyšší budovy v Paříži (a též ne-li nejvyšší, tak určitě jedné z nejvyšších budov v celé Francii) je výhled naprosto úchvatný. Je velmi zajímavým zážitkem dívat se na Eiffelovku tak trošku zhora. Další výhodou tohoto mrakodrapu pak je, že - na rozdíl od Eiffelovky - jste po celou dobu v klimatizované místnosti, takže se můžete kochat pohledem na Paříž jak dlouho chcete bez ohledu na to, jestli je venku zrovna čtyřicetistupňový pařák nebo naopak „klendra jak hyena“.

Pokud není zas až tak hnusné počasí, dá se vyjít i na otevřenou terasu na střeše této budovy - ovšem výled už není nijak zásadně jiný oproti pohledu z nejvyššího proskleného patra, pouze pro fotografování je to lepší, jelikož se vám v objektivu neleskne sklo okna. Ovšem romantické duše by mohlo napadnout žádat o ruku právě zde, při pohledu na vrcholek Eiffelovky zhora. V posledním patře mrakodrapu je kromě fantastického výhledu do všech čtyř světových stran, malého kinosálku, kde se promítá nekonečná smyčka virtuálního pohledu na Paříž od římských dob až po současnost, a obchodu se suvenýry též menší bistro, kde je možné dát si kávu, dvě deci vína či něco malého k jídlo - nejedná se však o žádný luxus, plastové stolky i židličky, ovšem tomu také odpovídají ceny, které jsou zhruba na úrovni obyčejné hospůdky v Latinské čtvrti.

Je-li pěkné počasí (a tedy i dobrá viditelnost) a chcete si výhled na Paříž opravdu hodně užít, ze všeho nejvíc doporučuji naplánovat si návštěvu mrakodrapu Montparnasse tak, abyste nahoru dorazili ještě za dne, ale zároveň si zde užili i západ Slunce a poté večerní/noční pohled na Paříž. Na můj vkus je to snad ještě lepší zážitek než Eiffelovka - a kromě toho, že jste zde chráněni před nepřízní venkovního počasí, také vstupné je mnohem nižší. Pro dospělého 19 euro (pro děti tuším 11 nebo tak nějak), ovšem pokud máte turistickou jízdenku na pařížskou MHD Paris Visite, máte na ni ještě nějakou slevu (už si přesně nepamatuji, jestli je ta sleva 25 nebo „pouze“ 20 %).

Ostatně na tuto turistickou jízdenku jsou slevy na vstupy i na některé další památky - např. na Vítězný oblouk (stanice metra č. 1 Charles de Gaulle - Etoile), od kterého se samozřejmě můžete poté vypravit dolů po bulváru Champs Élysées, na jehož konci narazíte na další stanici metra a také na zastávky několika autobusů.

Jedete-li tedy do Paříže pouze na jeden (byť třeba i mírně prodloužený) víkend, doporučuji jeden den si zajít na Montmartre a v podvečer (ještě za světla) na mrakodrap Montparnasse - a pokud vám ještě zbude čas, projít se u Seiny kolem Notre Dame, případně kolem Panthéonu nebo v Lucemburských zahradách a na jídlo si zajít buď někam na Montmartre nebo do Latinské čtvrti. Na obou těchto místech se dají najít opravdu dosti levné hospůdky a bistra - např. moje oblíbené crepérie se nacházejí v Rue de la Harpe, což je kousek od východu ze stranice metra Cluny La Sorbonne. V této stanici doporučuji dobře si prohlédnout strop - jsou na něm vyvedené autogramy nejslavnějších absolventů Sorbonny doslova „v nadživotní velikosti“. Přesná soupiska jmen všech slavných, kteří kdy na této pařížské univerzitě studovali, je pak k vidění na zdi jedné z jejích budov nalézající se těsně za Panthéonem (jen tak na okraj, je mezi nimi i Jan Hus).

Večer je možné se projít - a případně i piknikovat - v parku pod Eiffelovkou, která je v noci (až do půlnoci) krásně navícená a slouží zároveň i jako časomíra, protože přesně každou celou hodinu začne na pět minut blikat.

Další den pak doporučuji zajet si ke Grande Arche na konečnou linky metra č. 1 a cestou tam či zpět to vzít s výstupem ve stanici Charles de Gaulle Etoille - tedy vidět Vítězný oblouk a Champs Élysées. Pokud budete mít ten den dostatek času a bude slušné počasí, můžete si ještě zajet buď do Versailles, protože přímo ze stejné stanice, tedy konečné linky metra č. 1 La Défense, jezdí také příměstský vlak RER s konečnou Château de Versailles, nebo se podívat na podstatně méně známý (byť velmi zajímavý) Château de Vincennes, který leží pár kroků od druhé konečné linky metra č. 1.

Pokud budete v Paříži déle než dva až tři dny, je možné si toto vše trochu víc rozložit - třeba jeden den věnovat Versailles (zahradám i vnitřním prostorám), většinu dalšího dne zase prohlídce zámku ve Vincennes atd. Prakticky přímo pod Eiffelovkou (stejně jako u Notre Dame) jsou přístaviště, odkud vyplouvají lodě po Seině - a ne všechny ty projížďky jsou nekřesťansky drahé, některé „plavenky“ stojí jen mezi 3 a 5 euro.

Pokud budete v Paříži déle a muzea vás zrovna nebaví, můžete si zajet do místní zoo (autobus ojíždí od stanice metra a tramvají Porte de Vincennes), zajít se podívat na hřbitov Père Lachaise nebo byste se třeba rádi zašli podívat na typický pařížský trh. Každý čtvrtek a neděli se část náměstí Bastily od rána do zhruba 14 h promění v tržiště, kde je možné koupit vše možné od ovoce, zeleniny, sýrů a ryb až po bižuterii, oblečení či boty - na rozdíl od prakticky všech restaurací, bister, památek, koupě jízdenek, ba dokonce i pařížských kostelů při mších zde není možné platit kartou. Velmi často také bývá ve stejnou dobu v neděli v některé z okolních ulic bleší trh - kde rovněž kartou platit nelze.

Při kupování si několikadenních jízdenek na MHD doporučuji předem si opatřit mapku Paříže se zónami a podle toho pak volit, co přesně si koupíte. Pro návštěvu naprosté většiny památek vám stačí mít tři zóny (Paris Visite na tři dny na tři zóny stojí zhruba 30 euro) a stejně tak je možné sehnat si dosti levné ubytování maximálně ve třetí zóně. Ale pozor, letiště Orly je už čtvrtá zóna a zámek ve Versailles pátá. Pro jednorázový výlet mimo třetí zónu je pak možné prakticky na každé větší stanici metra i na každém nádraží nějaké ty jízdenky dokoupit.

Další možností - pokud máte ubytování buď dost v centru či těsně u stanice metra a máte v úmyslu poměrně hodně chodit pěšky, maximálně občas využívat metro - je koupit si Navigo Pass s deseti jízdenkami, které budete postupně používat. V tomto případě pak jednotlivá jízda vyjde na 1,70 euro.

Naopak pokud jste v Paříži čtyři dny a déle - a přijedete v pondělí, v úterý či ve středu a odjíždíte v sobotu či v neděli - nejlevněji vychází týdenní jízdenka pro pařížské rezidenty, která na všech pět zón stojí také 30 euro. Pro to, abyste si ji mohli koupit, ovšem potřebujete jednu pasovou fotografii a také samotné vystavení této „legitky“ něco stojí (nevím přesně, kolik je to teď, když jsem si ji předloni pořizovala já, bylo to 5 euro). Na tuto jízdenku ovšem (zcela logicky) už nejsou žádné slevy na vstupné na památky - ovšem zase kdykoliv do Paříže přijetete, můžete si ji znovu na ten týden „dobít“, případně si na ni i „nabít“ nějaké jednotlivé jízdenky či bloček deseti jízdenek.

Bohužel však - na rozdíl od většiny našich měst - pro pařížskou hromadnou dopravu „týden“ neznamená libovolných sedm kalendářních dní, ale striktně interval vždy od pondělí do neděle (a stejně tak „měsíc“ neznamená libovolných 30 dní, ale od prvního do posledního daného měsíce, a rok je od 1. ledna do 31. prosince). Takže pokud si výlet do Paříže (třeba kvůli státním svátkům) naplánujete dejme tomu od pátku do pondělí či úterý, asi nejvýhodnější pro vás bude buď „bloček“ deseti či 2× deseti jízdenek, nebo Paris Visite na celou tuto dobu (ta se kupodivu počítá od okamžiku, kdy je poprvé „cvaknutá“), případně nějaká kombinace bločku deseti jízdenek a Paris Visite na jeden, dva či tři dny.

Jak dopravu po Paříži, tak i návštěvu některých památek (jako je třeba ta Eiffelovka nebo některá muzea) je lépe plánovat dopředu, pokud nechcete zbytečně čekat ve frontách, případně utratit za dopravu po Paříži zbytečně moc. Pokud máte to štěstí, že v Paříži můžete být od pondělí až čtvrtka (v pátek už týdenní jízdenku nekoupíte) do maximálně neděle a chcete se ohledně návštěvy většiny památek a cestování po Paříži rozhodovat dle aktuální (např. povětrnostní) situace či dle momentální nálady, nejvýhodnější je koupit si týdenní jízdenku pro rezidenty na všech pět zón. A vstup do některých (byť ne do všech) muzeí i dalších zajímavých míst je možné koupit si on-line ještě pouhých 24 hodin předem.

Rendez-vous à Paris!

Článek vychází z osobních zkušeností autorky.