Článek
Ačkoliv první Československou republiku osobně považuji za naprosto „hvězdnou hodinu“ naší země a národa, přesto jsem toho názoru, že 17. listopad je důležitějším symbolickým datem než 28. říjen.
Po vzniku samostatné Československé republiky - ke kterému samozřejmě nedošlo hned toho 28. října, to datum je jen takový symbol, ve skutečnosti vybudování samotných „základů republiky“ trvalo několik týdnů a než tato republika začala pořádně fungovat, trvalo minimálně rok až dva - se toho totiž pro běžné lidi nic moc zásadního nezměnilo.
Hospodský ve své hospodě roznášel nejspíš „za republiky“ úplně to stejné pivo jako „za císaře pána“, do této hospody mu chodili víceméně (když odečteme padlé ve válce a oběti španělské chřipky) ti stejní štamgasti a velmi pravděpodobně u toho piva i dál hráli mariáš nebo vedli řeči „o nesmrtelnosti chrousta“. Stejně tak v tom koloniálu na rohu prodával pořád ten stejný člověk to samé zboží co před rokem, dvěma nebo třemi.
Ano, jistým rozdílem pochopitelně bylo, že za války a těsně po ní bylo zboží (a samozřejmě i toho piva) málo a občas úplně chybělo, ale řekněme v takovém létě roku 1921 se nabídka v koloniálech a hospodách asi už příliš nelišila od nabídky z léta roku 1914. A pokud náhodou lišila v neprospěch roku 1921, nejspíš jen totální blázen by kvůli tomu obviňoval republiku a Masaryka a vykřikoval, že ta nová republika za nic nestojí, protože za Rakouska bylo líp.
Ještě markantněji je to viditelné na činnosti různých spolků nebo politických stran - ty nejvýznamnější vznikly dávno za „starýho Procházky“ a jediné, co se změnilo, tak možná leda to, že nyní mohly působit ještě bezproblémověji než dříve, případně že asi mírně narostly počty stávajících členů a také (zejména pokud jde o politické strany a částečně i spolky) oproti minulosti vzrostl jejich počet.
Ovšem ten, kdo chodil cvičit do Sokola (nebo do Orla) v roce 1914, chodil tam i v roce 1919, kdo šlapal po zříceninách a rozhlednách s Klubem českých turistů před Velkou válkou, nejspíš s ním šlapal i po vzniku republiky, kdo byl ochotník za monarchie, zůstal jím i za republiky, kdo byl dobrovolným hasičem, být jím určitě nepřestal, atd. atd.
Ano, změnilo se pár zásadních věcí - a většina z nich jednoznačně k lepšímu. Např. byla zavedena osmihodinová pracovní doba nebo volební právo pro ženy. Ovšem pokud by se Rakousko-Uhersko nerozpadlo (případně pokud by žádná Velká válka nebyla buď vůbec, nebo se to „mydlilo“ jenom někde v koloniích a ne v Evropě), velmi pravděpodobně by k podobným reformám došlo taky - možná o něco později, možná dokonce (kdyby nebyla ta Velká válka v Evropě) i o nějaký ten rok dříve.
Jako určitou nevýhodu (ba přímo „vopruz“) možná mohli někteří (zejména bohatší) lidé vnímat skutečnost, že k cestě do Vídně, Budapešti, Bukurešti, Krakova, Lvova nebo Ljublany najednou potřebovali cestovní pas, protože to už byl jiný stát. Na straně druhé kromě toho pasu (a samozřejmě peněz na cestu) nic dalšího potřeba nebylo. Takže kdo za starého mocnářství jezdil pravidelně z Brna na kávičku do Vídně nebo z Bratislavy na plesy v Pešti, pro toho se nic až tak zásadního taky nezměnilo. Navíc pokud byl někdo zvyklý hodně cestovat, nejspíš ten cestovní pas měl už dávno před válkou (a tedy i před rozpadem podunajské monarchie) - a i kdyby náhodou ne, nebylo nic složitého si jej v nezávislém Československu pořídit.
Zato rozdíl v situaci „před 17. listopadem '89“ a po něm, to byl v podstatě úplně jiný svět. Samozřejmě i zde je nutné vnímat ten 17. listopad jako vysloveně symbolické datum, i zde položení základů nového státu trvalo minimálně několik týdnů a než ten nový stát začal fungovat, trvalo to taky nejméně ty dva roky.
Ale že to byl úplně jiný svět s jiným životním stylem, o tom žádná. Věci, o kterých se ještě 15. a 16. listopadu většina lidí neodvažovala na veřejnosti ani špitnout (pokud tedy nechtěli riskovat ztrátu dobrého zaměstnání, vyhození ze školy nebo riziko, že se na tu školu jednou nedostanou jejich děti), se o týden později veřejně vykřikovaly po ulicích. Ale prosím, ona za Velké války samozřejmě taky byla cenzura (a to nejen v tom „žaláři národů“ zvaném Rakousko-Uhersko, ale i v demokraciích jako Francie, Velká Británie nebo USA), zatímco po 28. říjnu si lidé mohli dovolit veřejně vykřikovat věci, které pár dnů, týdnů a měsíců před ním nejspíš ne.
Ale celková svoboda - slova, tisku, shromažďování, sdružování, cestování a pochopitelně i podnikání - byla před Velkou válkou úplně stejná jako po ní. A nejspíš prakticky stejná svoboda, jaká byla za první republiky, by na tomto území byla i v případě, že by se Rakousko-Uhersko nerozpadlo. Pro běžného příslušníka střední třídy (o dělnících jsem se už zmínila výše) se toho změnilo opravdu minimálně - s jistou nadsázkou se dá říci, že v podstatě pouze to, že na veřejných budovách byly umístěné jiné státní znaky, na veřejnosti vlály jiné vlajky a na úřadech a ve školách visel na zdi portrét jiného dobrotivě vyhlížejícího „pantáty“, jehož urážení bylo rovněž zákonem trestáno (byť osobně nevím o jediném případu z doby první republiky, kdy by někdo opravdu skončil ve vězení pouze kvůli tomu, že by veřejně prohlásil, že TGM je blb).
Ještě jednou poznámka pro všechny, kterým dělá problém pochopení psaného textu - prezidenta Masaryka si nesmírně vážím a považuji jej za jednu z největších politických osobností, které jsme měli ne pouze posledních 100 let, ale posledních nejméně 500 let. Přesto nelze nevidět, že pro podstatnou část obyvatel této země, ne-li pro její drtivou většinu, se Masaryk stal jistým „stařičkým mocnářem verze 2.0“. A běžný život většiny lidí daleko více ovlivnila skutečnost, že skončila válka, než že vznikla samostatná Československá republika.
Zato těmi největšími změnami po 17. listopadu (nebo po 10. prosinci) rozhodně nebylo pouze to, že český lev místo pěticípé hvězdy získal zpět svou korunu a Gustáva Husáka v rámech na zdi vystřídal Václav Havel. Najednou byly totiž možné věci, které by většina z nás před 17. listopadem považovala za čiré sci-fi, ne-li rovnou fantasy.
Otevřely se nám dveře ke skutečné svobodě - a bylo na každém z nás, jestli jimi chce projít. Jestli chce využít možnosti svobodně studovat, cestovat, podnikat, psát, malovat, skládat hudbu, zpívat, hrát divadlo, točit filmy…
Ano, mnozí - podobně jako zvířátka žijící od narození v zoo - se báli z té klece vylézt.
A pokud už vylezli - často byli přímo donuceni vylézt, protože mříže najednou zmizely, takže nebyla klec, kam by se dalo vrátit - tak jsou někteří z nich dnes docela nešťastní z toho, že už nežijí v zoo.
Ba dokonce by byli rádi, kdyby jim někdo tu pohodlnou zoologickou zahradu zase zařídil. A je jim přitom úplně jedno, že jiní jejich spoluobčané v kleci rozhodně žít nechtějí.
K těmto lidem mám jednu prosbu - pokud vás baví žít v kleci, odstěhujte se tam, kde ty mříže stále jsou, ale nám, kteří o ně vážně nestojíme, se je nepokoušejte znovu postavit. Děkuji.
