Hlavní obsah
Zdraví

Máme se stravovat jako Japonci, nebo jako ve Středomoří? A je to jenom o stravě?

Foto: Darth Zira

U Středozemního moře je fajn.

Jistě, mluví se o tom už hodně dlouho, že nejzdravější je jíst podobně jako Řekové, Španělé, Italové nebo Francouzi - všechny tyto národy mají o několik let vyšší průměrnou délku dožití, a zejména pak průměrnou délku dožití u mužů.

Článek

Takže na tom jejich jídelníčku, zvaném také „středomořská dieta“, asi něco bude. Absolutními rekordmany v délce života jsou potom Japonci - u těch těžko říct, jak velký podíl má strava a jak velký samotná genetika.

Pokud jde o Mediteránce, tam o pouhou genetiku zcela určitě nejde. Jezdím poměrně často do Francie a všímám si toho, že na ulici prakticky nepotkáte tlustého člověka - a to bez ohledu na to, jestli je na první pohled evropského původu, nebo je zjevné, že on sám či jeho rodiče se do Francie přistěhovali odněkud z Afriky či Asie. I ten netlustší „Afrofrancouz“ (mimochodem, byl to pán odhadem tak kolem padesátky), jakého jsem kdy v životě viděla, vypadal zhruba jako běžný český „pivrnec“, kterých je plná kdejaká hospoda. A naprostá většina jeho ženských protějšků (také všechno od pohledu paní v letech) vypadaly co do postavy jako běžné „tetky“ z Troškových filmů.

V Paříži to ještě chápu, protože tam valná většina obyvatelstva k přepravě po městě používá metro. Pro ty, kteří nevědí, co je pařížské metro: kilometry chodeb a naprosto neuvěřitelné množství schodů na skoro každém přestupu a výstupu. Až na pár výjimek (vyskytujících se většinou až někde na předměstích) jsou výtahy, eskalátory nebo pohyblivé chodníky věcí absolutně neznámou - a tam, kde náhodou existují, jsou tak v polovině případů stejně mimo provoz. Takže každý Pařížan a každá Pařížanka, ať chce nebo ne, denně nachodí několik kilometrů a pokud cestou do práce přestupuje v metru více než jednou, za týden vyšlape více schodů, než jich má Empire State Building.

Je mi záhadou, jak žijí - a zejména se po Paříži pohybují - lidé o berlích, natožpak vozíčkáři. Připadá mi, že zlomit si v Paříži nohu znamená buď muset sedět několik týdnů doma, nebo utrácet za taxíky, případně se smířit s tím, že mi cesta odkudkoliv kamkoliv bude trvat dvakrát až třikrát tak dlouho, protože zejména v centru autobusy jezdí se zpožděními a věčně trčí v dopravních zácpách, zatímco na předměstích zase občas nějaký ten autobus prostě vůbec nepřijede, což při intervalech po dvaceti až třiceti minutách či ještě delších je fakt „velmi milé“.

V jiných francouzských městech ovšem metro není - ale stejně jsou tam lidé libovolné barvy pleti ve své drtivé většině postav zcela normálních až velmi štíhlých. Takže to tím metrem asi nebude.

Že by to snad bylo aspoň částečně tou stravou? No, možná. Faktem je, že běžný Francouz či Francouzka denně sní daleko více zeleniny než průměrný Čech/Češka.

Na straně druhé však Francouzi jedí opravdu rádi a ani na velikostech porcí nešetří. Navíc - pokud si zajdete do libovolné restaurace na polední „meníčko“ - běžný oběd se skládá zpravidla přinejmenším z předkrmu a hlavního jídla či z hlavního jídla a dezertu, nejčastěji ovšem z kombinace předkrm-hlavní jídlo-dezert (předkrmem tedy může být i polévka nebo salát se sýrem, zatímco dezertem zase třeba pouhý jogurt s medem nebo sýr či ovoce). V každém případě se ovšem člověk nají dosytosti.

Další věcí je, že Francouzi sice jedí více ryb, mořských plodů či jiných „bezobratlých potvor“ (mušle, šneci, ústřice, sépie, chobotnice) než my, ovšem zároveň se nevyhýbají ani tomu červenému masu - na rozdíl od naší kuchyně je u nich velmi oblíbené i skopové a jehněčí, také hovězího zkonzumují o něco více než průměrný Čech, jehož spotřeba červeného masa je minimálně z 80 % (spíš z 90 %) vepřové. Dále mají v oblibě tučné sýry a ani uzeniny u nich nejsou v nemilosti - suché a polosuché salámy (něco trochu - ovšem chuťově daleko lepší - jako Poličan, Herkules, Vysočina nebo Turist), suché klobásky a zejména šunka podobného typu, jako je jaderské pršuto, je rovněž něčím, čemu docela rádi a hodně holdují.

Možná to „kouzlo“, že se dožívají o tolik vyššího věku, spočívá v pravidelné umírněné konzumaci vína, zvláště pak červeného - ovšem zase muslimové, kterých je údajně ve francouzské populaci nyní asi jedna desetina, víno (ani jiný alkohol) vůbec nepijí, aniž by však kvůli tomu nějak kazili statistiky průměrné délky dožití (které je aktuálně více než 82 let v průměru celkem, u mužů téměř 80 let a u žen více než 85 let).

Napadá mě, že jak ta štíhlost, tak i délka dožití nejspíš bude stravou ovlivněna jen částečně, ale o to více celkovým stylem života.

Foto: Darth Zira

Nejen u moře je ve Francii klid a pohoda - zde Lucemburské zahrady v Paříži.

Za prvé Francouzi jedí pomalu (běžná pauza na oběd je nejméně hodina) a také hodně pijí - a to čistou vodu. V každé francouzské restauraci k jídlu automaticky (a samozřejmě zdarma) dostáváte litrovou karafu s vodou - a když ji vypijete, buď vám vzápětí přinesou další, nebo pokud nikoliv, můžete si klidně říct o novou, aniž by se kvůli tomu na vás někdo nějak „tvářil“.

Za druhé se daleko méně stresují - dokonce ani v Paříži (o malých městech pochopitelně nemluvě) neuvidíte na ulicích mnoho lidí, kteří by se někam splašeně hnali - a pokud náhodou ano, v 99 % případů se bude jednat o turisty. Velmi rychle jsem zjistila, že vztekat se kvůli tomu, že autobus nepřijel nebo má zpoždění, je něčím, co Francouzi moc nechápou - naposledy mi jeden Pařížan tmavé pleti při mém vzteku, že autobus už tady měl být před pěti minutami a já kvůli tomu nestihnu vlak RER, udělal sáhodlouhou přednášku na téma, jak Ježíš Kristus přináší pokoj a jak mi ten Kristův pokoj v srdci přeje (asi nemusím zdůrazňovat, že jsem měla v tu chvíli nesmírnou chuť ho přinejmenším poslat někam i s Ježíšem, když ne rovnou zaškrtit, ale dokázala jsem se ovládnout).

A další věcí je, že se - na rozdíl od nás - pořádně vyspí. Jak už jsem mnohokrát psala (třeba zde, zde či zde), do práce chodí nejdříve na osmou, častěji až na devátou či ještě později, pracovní týden mají povinných pouze 35 hodin (zbytek jsou placené přesčasy) a k tomu ještě spousta z nich pracuje na nějaké zkrácené úvazky (aniž by kvůli tomu trpěli bídou).

Takže tím červeným masem to asi až tolik nebude - pokud chceme být štíhlí a dlouhověcí jako Francouzi, dělejme to stejně jako oni.

Spěme aspoň sedm a půl hodiny denně, pracujme maximálně 35 hodin za týden, ke každému obědu vypijme litr vody a jezme ten oběd - který bude obsahovat bohaté zeleninové přílohy - nejméně třičtvrtě hodiny, nestresujme se a choďme víc pěšky. Pokud k tomu část vepřového ještě nahradíme kuřecím nebo rybami, bude to jenom další bonus navíc.

To by v tom pak byl čert, abychom časem ten průměrný věk přes osmdesát taky nedali!

Zdroje:

https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/nejvice-hodin-tydne-v-eu-pracuji-rekove-nejmene-nizozemci-uv/r~151b9940586711ee8980ac1f6b220ee8/

https://fr.wikipedia.org/wiki/Temps_de_travail

Plus osobní zkušenosti autorky se životem ve Francii.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz