Článek
Evropským rekordmanem v délce života je Švýcarsko. Výrazně před námi jsou pak všechny středomořské státy, tedy Španělsko, Portugalsko, Itálie, Řecko, Malta i Kypr, přičemž Španělsko, Itálie a Malta patří - spolu s již zmíněným Švýcarskem a také Lucemburskem - mezi patnáct nejlepších na celém světě. Ovšem o několik let lépe (tedy s průměrem přes 80 let) jsou na tom také Francie, Belgie, Nizozemí, Velká Británie, Irsko, celá Skandinávie a pochopitelně i Rakousko a Německo. Velkými evropskými rekordmany co do délky života jsou také „pidistátečky“ Lichtenštejnsko, San Marino, Andorra a Monako (Vatikán se mi ve statistikách najít nepodařilo). Předstihlo nás dokonce i Slovinsko, které už má také průměrný věk přes 80 let, zatímco Chorvatsko nám „dýchá na záda“ (zaostávají o jedinou desetinu roku) a zhruba o rok hůře, než my jsou na tom také Černohorci, a dokonce i Albánci.
Přičemž se rozhodně nedá říci, že by ve kterémkoliv ze jmenovaných států lidé žili jako „skřivani“. Spíše přesně naopak. V žádném z nich většina obyvatelstva nevstává jako pitomci v šest ráno nebo ještě dříve.
Už jsem o tom jednou psala, že když jsem poprvé vyjela na postgraduál na západ od nás - tehdy to bylo Nizozemí, mým prvním „kulturním šokem“ byla právě běžná pracovní doba a další věci s ní spojené. Např. v Haagu, kde jsem tehdy studovala, a tedy i bydlela, nejezdila veřejná doprava celou noc. Poslední noční tramvaje vyjížděly z centra něco kolem půl druhé v noci a první ranní z okrajových částí do centra a dál (na jiný okraj města) mezi sedmou a půl osmou ráno.
Když jsem se tomu divila, tak ohledně prvních ranních tramvají (stejně jako ohledně otevírací doby) mi odpovědí byla udivená hláška: A pro koho jako by ty tramvaje jezdily/ty obchody otevíraly dřív? Pokud náhodou mimořádně někdo jednou za rok potřebuje brzo ráno na vlak a má moc zavazadel, tak jede autem nebo si vezme taxík, ne? (Samozřejmě pokud obyvatel Haagu musí na vlak na šestou a má jen nějaký batůžek nebo příruční kufřík, jede na kole - a možná na tom kole jede i pokud má kufr větší, protože Holanďané jsou opravdu mistři v převážení velmi objemných předmětů na bicyklech, kdybych to na vlastní oči neviděla, nevěřila bych tomu, co všechno se taky dá na kole vézt.)
Co se odjezdu poslední noční tramvaje týče, tak ten - jak jsem posléze zjistila - byl také „velmi logický“. Holanďané totiž kvůli svému extrémnímu skrblictví (stará anekdota praví, že Holanďané jsou ti Skotové, které kvůli přehnané šetrnosti vyhnali ze Skotka) večírky moc dlouho do noci „netáhnou“. To tedy pro mě byl další šok, že v nizozemském pojetí „večírek“ znamená od sedmi nebo od osmi večer zhruba do jedenácti, maximálně do půlnoci, a to dokonce i o víkendu.
Tuto pro mě „nepochopitelnost“ jsem zjistila, když jsem jednomu kamarádovi nabídla, že u mě může přespat po srazu se spolužáky, aby se uprostřed noci z pátku na sobotu nemusel vracet z Haagu do Rotterdamu, kde byl aktuálně na studijním pobytu. Dva roky předtím totiž studoval v Haagu, a tudíž v tom Haagu měli taky ten sraz. Byla jsem hodně udivená, že ke mně přišel už pár minut před půlnocí, čekala jsem ho tak nejdřív kolem druhé ráno, spíš později. Měl dost kliku, že jsem něco po půl dvanácté došla domů, jinak by musel čekat před zavřenými dveřmi, než se vrátím.
Pokud jsem si tedy šla v Haagu v pátek nebo v sobotu večer někam sednout se spolužáky, kteří byli na můj vkus „normální“ - naštěstí studentská komunita byla opravdu velmi mezinárodní a Španělé, Italové, Řekové, Francouzi, ale i Poláci, Skandinávci, Ukrajinci nebo Rusové mají poněkud jiný názor na to, do kdy má trvat správný večírek, ba dokonce i jen posezení s kamarády - a poslední noční tramvaj mi ujela, nebyla to žádná tragédie. Haag není zas tak velké město a z centra na okraj, kde jsem bydlela, to byla zhruba půlhodinka pěšky.
Pokud jde o další „životní rytmus“, tak jediná větší haagská továrna - keramička v Delftách - začínala ranní směnu v osm (mám jisté podezření, že nebýt těch dělníků, tak by první ranní tramvaje vyjížděly z konečných až kolem osmé). Banky i úřady otevíraly nejdříve v půl deváté, valná většina ovšem až v devět nebo v půl desáté (ostatně výuka nám taky začínala v 9:30), takřka všechny obchody nejdříve v osm, spíše však také až v těch devět či ještě později, to samé platilo samozřejmě i pro restaurace a služby jako kadeřnictví, kosmetika, hodinářství, čistírna apod. Na druhé straně však nebylo ničím neobvyklým kadeřnictví nebo kosmetika otevřená ještě v devět hodin večer.
O dva roky později na studijním pobytu v Londýně jsem se seznámila s tamějším specifikem, které pro mě bylo takřka nepochopitelné - kadeřnické a kosmetické salóny, které pracovaly pouze v noci. Otevíraly třeba v sedm nebo v osm večer a fungovaly do třetí nebo čtvrté hodiny ranní. Takže jít k holiči třeba o půlnoci je zcela zjevně pro část Londýňanek něčím naprosto normálním.
Podobný typ služeb u nás stále neexistuje, dokonce ani v Praze, v Brně či jiném velkém městě, ačkoliv si myslím, že by si své zákazníky našel - např. lidi pracující na směny nebo sloužící dvanáctky systémem „krátký a dlouhý týden“, což jsou velmi často prodavačky v obchodech s kosmetikou a módou nebo třeba recepčí v hotelech. Zrovna u těchto profesí je dost podstatný i jejich zevnějšek - takže si dovedu představit, že možnost zajít si k holiči, na kosmetiku nebo „na nehty“ po skončení směny kolem desáté večer by třeba docela uvítaly.
Samozřejmě naprostá většina Londýňanů začíná pracovat nejdříve v osm, častěji spíše v půl deváté, v devět či později. Francouzi jsou to samé - když jsem byla na stáži v Radě Evropy ve Štrasburku, ještě deset minut před devátou byla ta budova „dům duchů“, kde by se člověk na těch pustých chodbách skoro bál. Poslední dobou zase pravidelně jezdím do Paříže - a je to dost podobné. Dělnické profese začínají směny zpravidla od osmi, banky, úřady, restaurace a další služby otevírají většinou až v devět, půl desáté nebo deset. Dokonce i supermarkety a jisté obdoby našich vietnamských večerek - ve Francii tyto typy obchodů provozují nejčastěji severoafričané - otevírají nejčastěji v osm, některé výjimečně už v sedm, část ale zase naopak až v devět či ještě později (o to déle do večera pak mají otevřeno).
O středomořských národech by v tomto směru bylo asi škoda ztrácet slov. Některé obchody a služby sice otevírají třeba i v šest nebo v sedm ráno, ovšem „za tu cenu“, že pak drží „siestu“, tedy jejich majitelé i zaměstnaci od jedenácti minimálně do jedné, častěji spíše do druhé, půl třetí či tří odpoledne odpočívají - a to obvykle tou formou, že si ty dvě či tři hodiny „dají šlofíka“.
Žádná zvláštní „ranní ptáčata“ nejsou ani obyvatelé Balkánu počínaje Rumuny a Bulhary přes Slovince a Chorvaty a konče Makedonci a Černohorci. Už jako dítě jsem byla na dovolených u Černého moře (jinam nás komunisté nepustili) dosti překvapená, že zatímco já jsem byla rodiči „zaháněna do postele“ po osmé večer, v tu stejnou dobu byly ulice i restaurace plné dětí daleko menších než já, které se zcela zjevně spát nechystaly ani náhodou. To stejné, tedy děti školkového a mladšího školního věku pobíhající mezi stoly v restauracích ještě po desáté věčer, jsem pak jako dospělá viděla všude u jaderského pobřeží, ať to byla Itálie, Slovinsko, Chorvatsko nebo Černá Hora.
Dokonce i v někdejším Sovětském svazu - dnešním Rusku - bylo (a asi ještě je) ve velkých městech zcela běžné, že směny v továrnách začínají nejdříve v sedm, častěji spíše v půl osmé nebo v osm, zatímco úřady i školy pracují od devíti. Jako dítě jsem absolutně nechápala, proč když je „Sovětský svaz nás vzor“, nechodíme do školy na devátou jako děti v Moskvě a Leningradě.
Vstávaní „v nekřesťanské hodiny“ je tedy jakási ryze středoevropská specialita, která dlouhá desetiletí tak nějak kopírovala hranice někdejšího Rakousko-Uherska. Přičemž po získání nezávislosti v roce 1918 postupně přestali zbytečně brzy vstávat Rumuni a Jugoslávci, zatímco Rakušané během druhé poloviny 20. století zůstali tak někde „mezi“, podobně jako jsou na tom Němci, Švýcaři či Skandinávci. Zmíněné národy tedy nevyspávají tak dlouho jako např. Italové, Francouzi nebo Britové - mnohé úřady, školy i obchody začínají fungovat už od osmi, nikoliv od devíti, ovšem továrny s ranní směnou od šesti tam tedy taky moc nepotkáte.
Připomíná mi to starý vtip z minulého režimu: Jaký je rozdíl mezi francouzským, západoněmeckým a českým dělníkem? Francouzský dělník si v poklidu vstane v půl osmé, posnídá si svůj croissant s kávou, nasedne do svého Renaultu a jede se nechat vykořisťovat. Západoněmecký dělník vstane v půl sedmé, dá si bratwurst s chlebem a čaj, nasedne do svého Volkswagenu a jede se nechat vykořisťovat. Český dělník vyskočí z postele v půl páté, opaří si hubu horkým kafem, dosprintuje na zastávku, z posledních sil se vecpe do narvaného vlaku nebo autobusu, ale jede vládnout.
Nikdy jsem nežila v Polsku ani v Maďarsku, takže nevím, jaké je přesně situace tam, ale z toho, co jsem tak nějak zaslechla, mám pocit, že přinejmenším dnes už je podobnější spíše Německu a Rakousku. V podstatě se dá říci, že největšími pitomci z bývalého Rakousko-Uherska jsme pouze my a možná ještě Slováci. Že by nám však to ranní vstávání nějak dopomohlo k dlouhověkosti, to se tedy rozhodně říct nedá. Slováci jsou na tom ještě hůř než USA - nás tedy může těšit, že jsme na tom lépe než ti Američané, ovšem nezdá se mi moc lichotivé porovnávat se zrovna s národem, jehož většina do sebe ve velkém láduje hamburgery a donuty a to vše zapíjí hektolitry koly.
Aktuálně se tak tak držíme v první padesátce, tedy zhruba v první třetině žebříčku. Předstihují nás nejen „pohodové dovolenkové destinace“ jako Maledivy, Bermudy či Francouzská Polynésie - ačkoliv ty jaderné testy v 60. letech asi zrovna zdraví populace neprospívaly, ale také jak ropné monarchie Katar, Bahrajn a Spojené arabské Emiráty, tak dokonce i Chile, Thajsko či Portoriko, zatímco Brazílie a Kostarika jsou jen nepatrně za námi. A opět - Latinská Amerika není zrovna region, který by se vyznačoval tím, že by většina obyvatelstva zrovna „chodila spát se slepicemi“ a ráno vstávala s východem Slunce (nemluvě o tom, že počet vražd na 100 tisíc obyvatel je tam mnohonásobně vyšší než v Evropě, což může statistiky taky ovlivňovat).
Ze světového žebříčku délky života podle mého zcela jednoznačně vyplývá, že na délku života vůbec nemá vliv to, jestli je společnost jako celek nastavena vysloveně „sovím“ způsobem, „skřivaním“ způsobem nebo je někde mezi. Naopak to spíše vypadá, že v první dvacítce se země, kde pracovní doba většiny populace začíná „se svítáním“, vůbec nevyskytují. A pokud jde pouze o evropské země - tedy právě o země s námi nejlépe srovnatelné - tak státy, kde je zvykem začínat ve školách a úřadech až na devátou, jsou na tom co do průměrné délky života prakticky stejně jako ty, kde se začíná na osmou. Ty rozdíly jsou pouze ve zlomcích roků, a navíc se ty žebříčky každý rok maličko mění.
Spíš bych řekla, že typická středomořská strava (případně jakákoliv „mořská kuchyně“ - viz vynikající výsledky mnoha latinskoamerických či pacifických států) kombinovaná s ponocováním do půlnoci (a tedy vstáváním kolem sedmé až osmé ráno) plus nějaký ten šlofíček přes poledne je daleko zdravější než česká kuchyně kombinovaná se vstáváním kolem šesté nebo ještě dříve.
Je také vidět, že hloupý mýtus o „lepším“ spánku před půlnocí (o kterém jsem už jednou něco psala), je pouhý mýtus, který s realitou nemá vůbec nic společného.
Už jsem se na to ptala jednou, ale zeptám se znovu:
1) Fakt si myslíte si, že v Německu, Francii nebo Itálii nemají nepřetržité provozy, kde se pracuje buď na osmihodinové nebo dvanáctihodinové směny? Že tam nemají nejen továrny, sklady a obchody, které jedou nepřetržitě nebo přinejmenším na dvě osmihodinové směny, ale že tam nemají ani nemocnice, hotely, veřejnou dopravu, elektrárny či vodárny?
2) Můžete mi vysvětlit, v čem je nějak „lepší“ směna od 6 do 14 h. (a na ni pak navazující směny od 14 do 22 h. a od 22 do 6 h.) oproti směně od 8 do 16 h. (s navazujícími směnami od 16 do 24 h. a od 24 do 8 h.)? Nebo proč by třeba v nemocnici nemohly být dvanáctihodinové směny od právě 8 do 20 h. a od 20 do 8 h.? (Případně dokonce od 9 do 21 h. a od 21 do 9 h.) Fakt je nutné budit „pacoše“ v půl šesté ráno?
Pokud se opravdu my, sovy, v České republice dožíváme méně let než skřivani, tak je to jenom proto, že nás ti pitomí skřivani proti naší vůli většinu života tahají předčasně brzy z postele. Vysvětlit třeba doktorovi, že na odběr krve přijdu na půl desátou, je občas dost problém i v Praze (a ne, fakt mi nedělá problém do půl desáté nejíst - když vstanu mezi osmou a půl devátou).
Mimochodem, to samé platí i pro ty údajně horší školní výsledky sov. Na střední škole to se mnou opravdu nebylo nic moc, protože jsem první dvě vyučovací hodiny tak nějak teprve zjišťovala, že je nový den. Zato mám dvě vysoké, každou s průměrem do 1,3 - asi proto, že na přednášky nebyla povinnost chodit vůbec (a navíc jen asi dva nebo tři totální cvoci přednášeli dříve než v devět) a semináře byly všechny až odpoledne.
Napsala jsem to už jednou - a napíšu to znovu:
Vážení skřivani, 150 let se všechno řídilo jen podle vás. Co kdyby se to teď dalších 150 let začalo řídit podle nás, sov?
Zdroje:
