Článek
Pokud to až doteď někteří lidé netušili, tak těhotenství je na ženě na první pohled vidět. Ano, je to do značné míry dosti individuální, některá má výrazné těhotenské „břicho“ už ve třetím měsíci, zatímco na jiné její stav není vidět ještě v měsíci sedmém. A jistě, existují určité velmi řídké výjimky, na kterých jejich „jiný stav“ není vizuálně rozpoznatelný až do okamžiku porodu.
To jsou ovšem výjimky potvzující pravidlo, které mluví o tom, že nějak „zamaskovat“ či „zatajit“ těhotenství je velmi obtížné, ne-li přímo nemožné. U 99,9 % žen si jejich okolí zkrátka dříve nebo později všimne, že čekají dítě.
Takže pokud chce žena své těhotenství utajit, musí se na několik měsíců zavřít doma, případně přesunout někam, kde ji vůbec nikdo nezná a lidé tam nebudou vědět ani její pravé jméno. A to vše ještě před tím, než na ní její stav začne být patrný.
Tedy žena, která nechce, aby se její nejbližší okolí - sousedé, kolegové, spolužáci, známí, kamarádi, rodina… - někdy dozvědělo, že byla těhotná, porodila a své dítě předala k adopci, musí někdy mezi 4. a 6. měsícem svého těhotenství „utéct“ někam, kde bude v naprosté anonymitě, a tam „někde“ setrvat až do porodu (ne-li i následně po celou dobu šestinedělí). A navíc si pro své okolí bude muset vymyslet nějakou nesmírně věrohodně znějící pohádku, kam a hlavně proč mizí na nejméně čtvrt roku.
Když ještě vezmeme v úvahu, že naprostá většina žen, které v dnešní době svou situaci nechtěného těhotenství řeší potratem (a pro-life aktivisté by po nich chtěli, aby ji řešili porozením a dáním k adopci) jsou matky jednoho či dvou dětí, tak by ta jejich „pohádka“ musela být opravdu velmi sofistikovaná a „zcela neprůstřelná“.
Osobně se mi jako jediná vhodná „legenda“ jeví vážné onkologické onemocnění, které vyžaduje několikaměsíční hospitalizaci. Pokud by nechtěně těhotná předstírala, že je onkologická pacientka, tak by zřejmě tuto věc stačilo okolí jenom velmi jemně naznačit - a i těm největším drbnám by bylo nejspíš velmi trapné pokoušet se vyptávat na další podrobnosti.
Jenže to je pouze první část řešení celého problému.
Další je ta skutečnost, že by pochopitelně muselo fyzicky existovat nějaké to utajené místo, kde by tyto „onkologické pacientky“ trávily celý ten čas v přísném utajení - tak, že by jejich skutečnou identitu neznaly ani jejich „spolupacientky“. Toto místo včetně veškeré potřebné zdravotní i jiné péče by musel (logicky) taky někdo provozovat - což by pochopitelně stálo peníze. Hodně peněz.
Samozřejmě by tím „někým“, kdo by to celé financoval, mohl být stát. Vzhledem k tomu, že by se jednalo zřejmě jenom o pár stovek, maximálně několik tisícovek žen ročně, pro státní rozpočet by veškeré tyto náklady byly de facto jenom pár zanedbatelných „drobných“.
Nebo by celé financování mohla na svá bedra převzít nějaká charitativní organizce. I to by samozřejmě bylo řešením.
Jenže je tu ještě něco, co by žádná soukromá organizace, tedy jakákoliv „neziskovka“, charita či sebebohatší nadace, bez státu zařídit nemohla. Jedná se o to, že ta předstíraně nemocná by po celou dobu své „nemoci“ musela být oficiálně vedena jako nemocná. Za prvé proto, aby se ani její zaměstnavatel (či u těch mladších střední či vysoká škola) nemohl nijak dozvědět, jak se věci ve skutečnosti mají, za druhé proto, aby dotyčná, která pracuje, nepřišla o místo, za třetí z toho důvodu, aby ta pracující také nezůstala bez prostředků, ale pobírala nemocenskou, a za čtvrté i proto, aby jí těch několik měsíců zbytečně nechybělo při výpočtu důchodu.
Ano, bráno ryze z ekonomického hlediska platit každý rok několik měsíců oficiální nemocenské pár stovkám až tisícovkám žen by taky pro státní rozpočet nebyl žádný velký problém - ovšem je zde ještě problém právní. A ten je závažnější.
Tato výše popsaná předstíraná nemoc by musela být zcela legální, nesměla by být považovaná za žádný podvod. Tedy jinými slovy z hlediska české legislativy by celý ten komplikovaný „komplot“ musel být naprosto v pořádku. Což znamená jediné - pro případy utajovaného těhotenství a porodu by musely být přijaty nějaké zcela nové zákony.
Jenže přesně to je věcí složitou a obtížnou. A bojovat za podobně zásadní změnu našich zákonů, to už vůbec dá moc práce a starostí. Zato uspořádat nějaké modlitební shromáždění za „nevinné nenarozené“, případně trapný pochod městem s transparenty na téma, že je potrat vražda, to je úplně jiná, neboť to nestojí skoro nic.
Jistě, žvanit a nic nedělat je vžycky to nejsnazší.
Takže, vážení prolifisté, v tomto článku máte námět, o co přesně byste se měli začít snažit, pokud to s tím „bojem za život“ myslíte doopravdy.
Kdo z vás se toho chopí?
Jsem opravdu nesmírně zvědavá!
