Článek
Což není nic až tak divného, jak jsem už jednou psala, u náboženských fanatiků se příliš velká empatie zrovna nevyskytuje (velmi diplomaticky řečeno).
Navíc vyřvávat, že něco chci nebo naopak nechci, je ta úplně nejsnazší věc na světě, ovšem muset argumentovat, proč to či ono chci, to už tak snadné není. Navíc mám podezření, že části fanatiků jejich intelektuální nedostatečnost ve formulování logických argumentů i zásadně brání.
Takže ten jeden jediný slušný a inteligentní prolifista mi ve stručnosti:
Nejdříve odmítl odpovědět na otázku, proč právě Hnutí pro život bylo tak zásadně proti přijetí právní úpravy, která by sterilizaci na vlastní žádost povolovala zcela bez podmínek. Tedy bez toho, že by zájemce o sterilizaci byl povinen před nějakou komisí podrobně uvádět své zdravotní, sociální či jiné důvody, a ona komise by zvažovala, zda jsou natolik závažné, aby sterilizaci milostivě povolili - což je dle mého názoru něco vrcholně nedůstojného, co v civilizované společnosti dávno nemá místo.
Je tedy možné, že pan Čáp tento důvod neví - ovšem mohl tedy napsat rovnou, že to neví. A pokud náhodou je sympatizant Hnutí pro život, mohl by se jeho představitelů třeba i zeptat, z jakého důvodu to byl zrovna ten jejich spolek, kdo tak divoce oponoval přijetí moderní a civilizované právní úpravy - která, jen tak mezi námi, jejich zběsilým lobbingem byla ve finále přece jen poněkud ovlivněná, jelikož sterilizace na vlastní žádost je v naší zemi umožněna nikoliv od 18 let, ale až od 21 let.
Takže zcela paradoxně osmnáctiletý člověk může uzavřít sňatek, může volit, může pít alkohol a kouřit, kolik se mu jenom zachce, může si nechat udělat libovolnou plastickou operaci, může se nechat potetovat od hlavy k patě, ale podle našich zákonodárců je asi „příliš hloupý“ na to, aby byl schopný odpovědně posoudit, zda odteď chce nebo nechce mít děti. Ještě navíc když - jak jsem už také nejednou psala - je daleko snazší pro sterilizovaného člověka mít dítě, pokud si své rozhodnutí rozmyslí, než provedení plastické reoperace nebo nechat si odstranit rozsáhlejší tetování. (O zdravotních rizicích kouření a nadměrné konzumace alkoholu asi vůbec není třeba se bavit, ty snad zná už úplně každý.)
Je fajn, že pan Čáp proti sterilizacím nic nemá a uznává právo lidí zcela svobodně se rozhodnout, že třeba vůbec nikdy v životě děti mít nechtějí, případně že ten počet dětí, co mají, jim až do smrti naprosto stačí. Problémem je, že spousta náboženských fanatiků (a to včetně většiny členů a příznivců Hnutí pro život) ani toto základní právo lidem nepřiznává, neb jej považuje za „hřích“. Vzhledem k tomu, že ale už dávno dobře vědí, že se jim nejspíš nepodaří prosadit zákon, který by sterilizace znovu zakazoval nebo velmi výrazně omezoval, snaží se alespoň lidi od toho, aby sterilizace podstupovali, všemožně odrazovat. A neštítí se při tom ani zcela zjevných a odporných lží, dehonestací a vyvolávání strachu.
O sterilizovaných zásadně mluví jako o „kastrovaných“ a také často tvrdí, že lidé po podstoupení sterilizace už nejsou „plnohodnotnými“ lidmi. Případně potenciálně zájemce o sterilizaci straší nejen peklem, ale též - protože zrovna v naší zemi strach z pekla příliš nefunguje - tím, že sterilizovaný člověk bude mít nadosmrti závažné zdravotní problémy a hlavně (což v naší zemi narozdíl od toho strachu z pekla naopak funguje velmi významně) že po podstoupení sterilizace se z každého stanou téměř impotenti a frigidky nebo se (v tom „nejlepším“ možném případě) určitě výrazně zhorší jejich sexuální život i partnerské a rodinné vztahy.
Samozřejmě, že všechna tato tvrzení jsou ničím nepodložené výmysly nebo dokonce zcela sprosté lži - psala jsem o tom už několikrát, např. zde nebo zde.
Je rovněž skvělé, že pan Čáp nemá nic ani proti účinné antikoncepci a dokonce připouští možnost, aby sociálně slabým ženám byla alespoň částečně hrazena. Můžeme se pak bavit o tom, jak velké procento by samotná ta žena měla hradit a také zda v některých zvláště závažných případech by neměl být ten podíl na úhradě ze strany ženy spíše jen symbolický (např. u nezletilých dívek ze sociálně slabých rodin, u tělesně a duševně postižených či třeba u žen žijících v azylových domech).
Nesouhlasím s panem Čápem v tom, že u dívek do 18 let by o tom, že užívají antikoncepci (nejspíš asi nemyslí kondomy ani pesary a spermicidy, ale hormonálních tablety, náplasti a tělíska), měli být informováni jejich rodiče. Dovedu si totiž představit, že dívka z rodiny náboženských fanatiků (lhostejno zda křesťanských, muslimských, židovských nebo třeba nějakých podivně ezo a pohanských) by v tomto případě měla doma ze života peklo - a pokud jde o případná zdravotní rizika, ta by měl posoudit především její gynekolog, klidně i ve spolupráci s jejím praktickým lékařem a třeba i dalšími specialisty, nikoliv její zabednění rodiče. Kteří tomu v naprosté většině případů stejně rozumí „jako koza bruslím“, takže jejich případný „poradní hlas“ má v této věci hodnotu naprosto nulovou.
Souhlasím s tím, že člověk, který ženu odsuzuje za to, že nechtěné dítě porodila a dala k adopci, je dost nechutná zrůda. Problémem ovšem je, že plno lidí je takových, že sice vysloveně neodsuzují, ale strašně rádi drbou a druhým se pošklebují. A jen málokterá žena touží po tom, aby si za jejími zády kolegové nebo sousedé špitali o tom, že je ta krkavčí matka, co se zřekla svého dítěte, nebo že je feministická kariéristka, které se dítě nehodilo do života.
Ano, taky si kladu otázku, v jakém světě to žijeme, když se žena musí bát odsouzení za to, že ačkoliv nemá ráda děti, přesto byla ochotná riskovat zdraví a život těhotenstvím a porodem. Jenže bohužel, přesně v tomto světě žijeme. Možná se postupně podaří lidi vychovat k tomu, aby byli slušnější a empatičtější, ale za prvé to bude trvat roky a za druhé se nejspíš nikdy nepodaří vychovat úplně všechny. Konečně, i dnes existují násilníci, byť valná většina lidí nejspíš uznává, že ubližovat druhým je špatné.
Proto si myslím, že pokud je žena taková hrdinka, že je ochotná dítě donosit a dát k adopci, měl by být celý proces zařízený tak, aby se o tom nikdy nikdo nedozvěděl. Mělo by to být její ryze soukromé tajemství, se kterým by se mohla (ale taky nemusela) svěřit někomu z rodiny nebo nejbližších přátel, nikoliv „věc veřejná“ a tudíž předmět řečí ze strany všech možných drben. Je otázkou, zda by se o tento aspekt maximálního utajení měl starat pouze stát, nebo by větší či menší podíl zabezpečení toho, aby vše zůstalo v naprosté tajnosti, měla mít na starosti také nějaká nestátní (nevládní) organizace.
Pokud je lepším řešením varianta č. 2, nejsem v zásadě proti, aby jednou z těchto organizací bylo třeba klidně i to Hnutí pro život. Ovšem zrovna ono se do toho kupodivu nijak „nehrne“ - docela by mě zajímalo proč. Takže pokud jednou vůbec bude existovat nějaká organizace, která bude zajišťovat přísně utajená těhotenství a porody, s téměř stoprocentní jistotou to bude nějaká „feministická neziskovka“. Vážení křesťané, neměli byste se v této věci trochu „chytit za nos“?
Zásadně však odmítám fanatický názor, že pokud někdo děti z jakéhokoliv důvodu mít nechce, případně už jich nechce mít více, než aktuálně má, tak kvůli tomu musí celý život (případně celý další zbytek života) strávit v celibátu. Podle mého pro nechuť mít děti (či mít další děti) může být opravdu široká paleta důvodů od ekonomických přes psychologické až po velmi závažné důvody zdravotní. A zakazovat všem těmto lidem sexuální rozkoš mi přijde - velmi slušně řečeno - zatraceně chucpe.
Takže kecy na téma „když za žádnou cenu nechce mít děti, ať teda neleze do postele“ si laskavě strčte za klobouk. Ještě navíc když jsou tyto vaše řeči věnované pouze ženám - muž totiž těhotný být nemůže, takže podle vaší logiky si může sexu užívat, co mu hrdlo (či spíše jiné orgány) ráčí. A pokud se potom náhodou jemu to dítě do života nehodí, stačí mu jen říct těhotné partnerce „sbohem navždy“ a vytratit se jako pára nad hrncem (nebo jenom přestat odpovídat na její telefonní hovory, smsky, maily a vzkazy na sociálních sítích).
Také by mě zajímalo, jak by chtěl pan Čáp řešit případ, kdy otěhotní žena, která má fobii z porodu či z tělesných změn provázejících těhotenství, případně má panickou hrůzu z bolesti. I tito lidé totiž mezi námi žijí.
Pokud může mít někdo silnou fobii třeba i z tak nevinných věcí jako jsou žlutá barva, sýr, zelenina či jiné běžné a zcela neškodné věci - a ano, i takoví existují - není zas až tak nepochopitelné, že má někdo nezvladatelnou hrůzu z toho, že porod bolí. A stejně tak, když si uvědomíme stále rostoucí počty anorektiček, bulimiček a dalších žen chorobně posedlých svým vzhledem (některé podstupují desítky plastických operací, jiné zase nejsou schopné se na své vlastní fotografie podívat bez filtrů, protože si bez nich připadají „ošklivé“) není ničím až tak divným, že některá dívka či žena by mohlo skončit na psychiatrii jenom kvůli představě těhotenských strií. Takže, pane Čápe, co chcete udělat s nimi?
Můžete samozřejmě říct, že pokud je žena tokofobička, případně ji děsí, co všechno může těhotenství provést s jejím vzhledem, měla by taková žena pro jistotu podstoupit sterilizaci. Ze zdravotních důvodů - a těžkou fobii by asi bylo možné považovat za zdravotní důvod - ji dokonce může podstoupit i dříve než ve 21 letech, jenom o tom, že se jedná o vážné zdravotní důvody, musí rozhodnout nějaké lékařské koncilium.
Jenže se také může stát, že o této své fobii nemá žena tušení do té doby, dokud neotěhotní. Ono se totiž občas stává, že stejně jako člověk alergický na některé velmi neobvyklé alergeny netuší, že je alergikem, dokud se s tím kterým alergenem nesetká, také nemusí mít člověk dlouho povědomí o tom, že má z něčeho fobii. A co tedy dělat, když se s předmětem své fobie setká? Zjistí-li, že má fobii z určitého velmi neobvyklého zvířete, předmětu či situace, holt se mu bude po zbytek života úzkostlivě vyhýbat, případně se bude snažit se své fobie zbavit, což ovšem obvykle trvá roky a navíc ne vždy se to podaří. Ale jak má žena bez otěhotnění přijít na to, že má hrůzu z vlastního těhotenství? A až je těhotná, tak co teď?
Ano, jsem toho názoru, že nejlepším řešením by bylo nechtěné děti nepotrácet, ale tam, kde je to jen trochu možné, předávat je k adpocím. Jenže zatím na tento způsob řešení problému s nechtěnými těhotenstvími společnost vůbec není nastavená - ani legislativně, ani společensky, nejspíš ani zdravotně - a nejen to, vlastně zde ani není nikdo, kdo by skutečně usiloval o to, aby ke změnám v tomto směru mohlo dojít.
Takže, vážení profifisté, co s tím chcete dělat? A hlavně - co s tím skutečně děláte?
Mimochodem, pevně věřím, že jednou bude tento problém řešitelný ryze technickými prostředky, tedy že bude možné ve velmi raném stádiu těhotenství přenést embryo do nějaké umělé dělohy. Což by pomohlo nejen všem nechtěně těhotným, ale i ženám, které si děti přejí, ale nejsou schopné dítě donosit, případně těhotenství pro ně znamená vysoké riziko velmi vážného ohrožení zdraví (např. slepota) či dokonce smrti. Zatím je však umělá děloha ještě sci-fi.
Ovšem zase - vážení profilisté, jak podporujete výzkum, který by vedl k umělým dělohám?
Zdroje:
Seznam fobií (angl. wikipedie)
