Článek
Samozřejmě biologie je neúprosná, takže jenom osoba disponující dělohou může dítě odnosit. Pravda, dělaly se snad nějaké pokusy s tím, že i muž by snad byl schopný mimoděložně dítě odnosit, kdyby o to měl zájem. Jenže toto je zaprvé velký extrém (a ani nevím, jak moc úspěšné ty pokusy byly) a za druhé velmi pochybuji o tom, že i kdyby časem díky moderní medicíně tato procedura nebyla o nic složitější než operace slepého střeva, že by se do možnosti „být těhotní“ pánové nějak houfně hrnuli.
Ono totiž těhotenství není věcí zrovna příjemnou - naopak je občas i zdraví docela ohrožující - nejsou až tak výjimečné případy žen, kterým těhotenské hormony jako spouštěč vyvolaly cukrovku nebo depresi, občas i mnohem vážnější nemoci (např. slepotu), případně se vlivem těhotenství náhle projevila dosud skrytá srdeční vada (o níž dosud žena neměla ani tušení), objevily se problémy s páteří, klouby nebo třeba křečové žíly. Nebo přinejmenším - v tom nejlepším možném případě - je těhotenství (zvláště ve třetím trimestru) věcí velmi nepříjemnou (zkuste si přivázat na břicho několikakilový batoh a třeba jenom pár dní jej 24 hodin denně nosit), navíc s nepříjemně negativními estetickými následky v podobě strií.
I to nejbezproblémověji probíhající těhotenství je co do omezení pro budoucí matku srovnatelné zhruba s dárcovstvím půl litru krve co 14 dní. Většina těhotenství je ale (i pokud jde o negativní vizuální následky na těle ženy) srovnatelná s darováním ledviny či části jater k transplantaci. Je tedy jenom spravedlivé, že pokud žena dítě nechce, má právo tyto nepříjemnosti nepodstupovat a své zdraví neohrožovat - a to dokonce též v případě, že budoucí otec by si dítě naopak přál. Kdyby bylo možné embryo z dělohy této ženy přenést do těla budoucího otce, asi by nebylo o čem diskutovat - kdo to dítě chce, ať si ho také sám odnosí, a to se všemi zdravotními a jinými nepříjemnostmi a riziky.
Bohužel medicína tak daleko ještě není - ačkoliv pokud jde o péči o předčasně narozené děti, pokroky v této oblasti jsou značné a každým rokem rostou. Možná tak není daleko doba, kdy budou existovat plně funkční „umělé dělohy“, do kterých bude možné umisťovat už 12 nebo 15 týdnů stará embrya. Pokud taková doba nastane, bude pak klidně možné úplně zakázat potraty, protože žena, která dítě nechce, jej přesune do umělé dělohy, kde se bude - zcela nezávisle na ní - nadále úspěšně vyvíjet a v okamžiku, kdy bude natolik zralé, že zvládne život mimo toto umělé prostředí, bude si jej moci převzít buď jeho tatínek, nebo jiný zájemce. Jak známo, počty žadatelů o adopce výrazně převyšují počty dětí vhodných k adopci, navíc naprostá většina zájemců o adopce chce děti co možná nejmenší. Takže ještě fakticky „nenarozené“ miminko by asi bylo pro většinu žadatelů o adopce naprostým ideálem.
Nemluvě o případech, kdy si ženy opravdu velmi přejí být matkami, ale jejich děloha (asi ještě přesněji řečeno hlavně jejich děložní sliznice) odmítá spolupracovat a dotyčná nešťastnice samovolně potrácí jedno chtěné, ba přímo vytoužené, dítě za druhým. Když jsem před mnoha lety ležela v nemocnici na gynekologickém oddělení se zánětem vejcovodů (jo, v pubertě člověk vyvádí různé pitomosti, např. v desetistupňových mrazech nosí lodičky a minisukně - a pak končí ve špitále), ležela se mnou na pokoji paní, která tam byla na „udržení těhotenství“, tedy chuděra doslovně ležela s nohama nahoře a téměř se nesměla pohnout, a to celé od počátku třetího měsíce svého těhotenství. Z hovoru s ní jsem se dozvěděla, že toto martyrium podstupuje už popáté - a doposud vždycky to skončilo pro ni tragicky, tedy potratem. Nevím, jak nakonec toto její poslední těhotenství skončilo - pevně věřím, že dobře - ale zrovna pro takovéto ženy by umělá děloha byla pravým požehnáním.
Zatím však umělé dělohy nemáme, takže pokud žena opravdu nechce být matkou - a především nechce podstupovat rizika těhotenství a porodu (ano, i ve vyspělém světě pár žen ročně při porodu zemře, nebo skončí s vážně poškozeným zdravím), jedinou cestou je umělý potrat. Pokud si naopak budoucí tatínek toto dítě opravdu velmi přeje, může se maximálně zkusit s dotyčnou domluvit, aby „zaťala zuby“ a byla ochotná donosit aspoň do toho 22. až 24. týdne - kdy se nedonošení novorozenci už zcela běžně zachraňují, a dokonce valná většina z takto zachráněných si ani nenese žádné zdravotní následky do budoucna (viz stránky spolku Nedoklubko) - a poté se (ve spolupráci s nějakými „chápajícími“ - čti dobře zaplacenými - lékaři či klinikou) už vymyslí důvod pro nutnost akutního císařského řezu.
Poněkud nechápu, proč vůbec nikdo, tedy ani stát, ba ani žádná neziskovka (ano, na tebe se dívám, Hnutí pro život, které údajně „nesoudíš, ale pomáháš“!) tomuto řešení nevychází vstříc. Proč nikdo nenabízí žádné legální možnosti ženám, které jsou neplánovaně těhotné a s dítětem ve svém životě nyní rozhodně nepočítají, ba přímo být matkami zásadně odmítají (a proč odmítají je jejich soukromá věc, po které nikomu nic není), ale byly by ochotné „ustoupit“ alespoň v tom, že „se křípěním zubů“ se obětují a tedy se budou aspoň těch 22 týdnů s těhotenstvím otravovat. Kdo se totiž rozhodne toto řešení zvolit, ten to stejně udělá - i kdyby měl kvůli tomu odjet do zahraničí nebo někoho podplácet. Navíc pokud by se i vlivem takovéto legální možnosti rodilo více nedonošených dětí, pokrok medicíny v péči o ně by „kráčel kupředu“ neporovnatelně rychleji než nyní, takže těch umělých děloh bychom se možná dočkali už za pár let.
Ale obecně řečeno pokud žena za žádnou cenu nechce být matkou, v civilizovaném světě včetně naší republiky má řadu možností, jak se matkou také nestát. Ovšem co dělat v případě opačném, tedy když otcem za žádnou cenu nechce být muž? Myslím si, že by bylo opravdu jenom férové, kdyby měl právo se vzdát všech svých otcovských práv i povinností třeba ještě před narozením jím nechtěného dítěte - nebo možná i těsně po něm, ale zde by bylo nutné stanovit nějakou rozumnou hranici v trvání řádově týdnů, maximálně několika měsíců, aby si to někteří pánové „nerozmysleli“ až v době, kdy jejich potomek nastoupí na gymnázium.
Navíc nejen, že by to bylo férové vůči mužům, kteří otci být nechtějí, ale bylo by to ve skutečnosti výhodnější i pro matky těchto jejich otci nechtěných dětí. Co si budeme povídat, pokud se otec nechce o své dítě starat, tak se prostě sebere a zmizí - a chudák matka aby jej pak někde naháněla a tahala se s ním po soudech, aby z něj vyrazila aspoň pár korun výživného. Které jí navíc mnohý ten výtečník ani pořádně neplatí, ovšem ona má kvůli tomu často problémy s tím, aby jí byly přiznány sociální dávky v takové výši, aby ona i její dítě netrpěli bídou. Navíc spousta těchto rádobytatínků, kteří o své dítě žádný zájem nejeví a alimenty na něj posílají jen v podobě pár ušmudlaných stokorun - a to jenom tehdy, pokud už jim akutně hrozí trestní stíhání, v sobě „náhle objeví“ silné otcovské pudy v okamžiku, kdy si matka dítěte najde slušného chlapa, který má zájem toto dítě osvojit.
V případě, kdy by zákon umožňoval, aby se muž mohl vzdát všech svých otcovských povinností, ale také práv, by budoucí matka už předem věděla, do čeho jde - a podle toho by si také mohla zařídit svůj život do budoucna. A pokud by měla to štěstí, že by potkala solidního partnera, který by měl zájem stát se jejímu dítěti otcem, nic by nebránilo tomu, aby se tímto otcem stal nejen fakticky, ale i právně. Na čemž by patrně nesmírně vydělali úplně všichni, a to včetně toho dítěte, o které by mělo jít především.
