Článek
Co to na tomto faktu může změnit? Nic a ještě jednou nic.
Představa, že zlý bezcitný sobec se jakýmsi „mávnutím kouzelného proutku“ stane empatickým a altruistickým poté, co se mu narodí dítě, je naprosto mimo.
Je to úplně stejné jako vyšší věk - tedy představa, že nějaký člověk „zmoudří“ jenom proto, že mu přibyla léta života. Bohužel nikoliv - každý asi známe tu větu, že pokud byl někdo v mládí „blbec“, tak ve stáří z něj bude leda tak „starej blbec“. Přibývání věku ani to, co člověk v životě zažil, povahové vlastnosti zpravidla nemění - ano, existují jisté výjimky, ale ty jen potvrzují pravidlo.
V 99 % případů věk pouze a jen existující vlastnosti posílí. Takže kdo byl v mládí samotář, který byl nejšťastnější, když si „zalezl“ někam co nejdál od ostatních, ten bude ve stáří ten „divnej pavouk“, co kolem sebe snese jenom pár nejbližších, a to ještě kdo ví jestli. Kdo v mládí „musel mít vždycky pravdu“, ve stáří bývá naprosto nesnesitelně uhádaný, kdo v mládí rád druhé komandoval, ve stáří je z něj „generál“, z jehož dosahu všichni o překot prchají, kdo byl v mládí přehnaně šetrný, ve stáří z něj bude nějaká karikatura typu Harpagon. A tak by se samozřejmě dalo pokračovat.
Ani to, že si člověk pořídí děti, jeho povahu nezmění, ale spíš jenom posílí a prohloubí již existující vlastnosti.
Kdyby tomu bylo jinak, nemohli bychom přece mít rodiče, kteří své děti týrají a sexuálně zneužívají. Stejně tak bychom nemohli mít ani rodiče (nejčastěji samozřejmě matky), co své dítě přehnaně opečovávají, snaží se mu všemožně „umetat cestičku“, málem se bojí jej nechat samotné přejít silnici ještě v jeho 15 letech nebo třeba rodiče (opět v naprosté většině případů matky), které dítě téměř doslova „dusí“ svou (pseudo) láskou.
Asi znáte případy rodičů, zejména matek, které svému dítěti, nejčastěji synovi, promyšleně rozbíjejí každý vztah, protože odmítají připustit, že by si jejich dítě mohlo založit vlastní rodinu a rodič(e) už by pro něj nebyl(i) na prvním místě. Případně jsou přesvědčeni o tom, že jejich synáček či dceruška je nějaký „osmý div světa“, a tak jim jako potenciální partner či partnerka toho jejich „pokladu“ není nikdo „dost dobrý“ - i kdyby se z nebe snesl anděl a chtěl se stát jeho manželkou či manželem, stejně by na tom andělovi našli chyby.
Jiní zase v okamžiku, kdy by jejich dítě kariéra měla zavést mimo rodné město, tak dlouho citově vydírají, až jejich potomek tuto možnost odmítne. Že kvůli tomu bude mít nižší nebo dokonce velmi mizerný příjem, případně bude nucen pracovat v namáhavé profesi škodící zdraví, to už jim bude jedno, hlavně když jej „budou mít stále za zadkem“.
Proč tedy někoho překvapuje, že matka sedmi dětí je sobec, který je naprosto neempatický vůči jiným matkám?
Ona přece byla naprosto sobecká a bezcitná osoba ještě dávno předtím, než se jí narodilo první dítě, a tak - pochopitelně - zůstala s nulovou empatií vůči druhým i po narození prvního, druhého, třetího… pátého i sedmého. Spíše naopak, stejně jako se určité povahové rysy jenom zvýrazňují s přibývajícími roky, v tomto případě se sobectví a neschopnost empatie jenom prohlubovaly po každém porodu.
Kdyby paní Šichtařová nebyla sobecká, nerodila by doma - protože zdraví a případně i život jejích dětí by pro ni byl vyšší hodnotou než její případné pohodlí či nějaký „dobrý pocit“. I v případě zcela bezproblémového, téměř „učebnicově dokonalého“ těhotenství se totiž při porodu během jedné minuty může něco „zatraceně pokazit“ - a pak se zkušený lékař a moderní přístroje v dosahu více než hodí.
Stejně tak kdyby měla schopnost emaptie, nepřiváděla by přece jedno dítě za druhým do vztahu, kde je týrána ona sama i její děti - dle toho, co vypovídala zejména její dcera, některé chování jejího muže vůči dcerám dokonce naplňovalo znaky sexuálního zneužívání. Ostatně po třetím porodu jí byla nabízena spolehlivá antikoncepce nebo dokonce možnost sterilizace, což ale ona kategoricky odmítala - a ještě se touto nabídkou cítila uražená.
A z jakého důvodu? Samozřejmě z již uvedeného fanatismu. Nevím, jestli je paní Šichtařová fanatickou katoličkou, fanatickou evangelikálkou nebo „jenom“ nějakou šílenou ezoteričkou, v každém případě je nezvratně přesvědčená o tom, že se lidé mají množit jako králíci. A tak „z hloubi duše“ pohrdá všemi ženami, které se „nemnoží vůbec“ nebo se (dle jejího mínění) „množí málo“ - tedy mají „jenom“ jedno či dvě děti.
V tomto bodě se vůbec nijak neliší od fanatiček z nechvalně známého Hnutí pro život, které místo „pilulek po“ znásilněným Ukrajinkám jako údajně „lepší pomoc“ stejně bezcitně nabízely houkadla a pepřové spreje. Případně od neméně bezcitného fanatika, který bohužel dlouhá léta zastával pozici arcibiskupa pražského, který zase všechny přesvědčoval, že v případě hrozby znásilnění je jedním z možných „řešení“ také mučednická smrt - a že tato varianta se prý málo zmiňuje a oceňuje.
Nad podobnou „láskou k bližnímu“ opravdu zůstává rozum stát.
V případě paní Šichtařové se zde ovšem projevuje ještě další aspekt, který je často postarším ženám, zvláště pak těm bezcitným a zahořklým, tak moc vlastní - totiž nenávist vůči všem ženám mladším (a tudíž často i hezčím) a touha „pěkně jim ten život osladit“. Taková ta šikanózní tendence „já jsem to musela vydržet, tak ony musejí taky“ nebo „když jsem to zvládla já, proč by neměly ony?“. Setkáváme se s tím poměrně často - postarší ženy, které zavidí těm mladším, že mají robotické vysavače, automatické pračky, sušičky, oblečení, které není třeba žehlit, kupované příkrmy a jednorázové plenky.
Ba dokonce existují i ještě horší případy - ženy, kterým vadí, že „ty dnešní mladé“ mají možnost rodit, „jak se jim zamane“, a pokud chtějí, tak mohou rodit s epidurálem bezbolestně. Případně že mají také možnost mít u porodu svého manžela/partnera či jiného blízkého člověka (mámu, tetu, nejlepší kamarádku), že za nimi hned druhý den po porodu mohou přijít návštěvy, že - pokud si to zaplatí - mohou být na pokoji samy, mít tam televizi, vířivku a co já vím co ještě.
Jsou úplně stejné jako ty staré ženy, které na počátku 20. století v Číně protestovaly proti tomu, že se zakázalo podvazování nohou, protože „kdo to kdy slyšel, aby ženská mohla skákat po kopcích jako nějaká koza, já jsem taky neskákala“ (nějakou podobnou větu jsem kdysi dávno četla v románu, který byl rodinnou ságou jedné rozvětvené rodiny v Číně v první polovině 20. století - autora ani název si už nepamatuji). Případně jde o stejný princip jako ty africké „staré čarodějnice“, které „s gustem“ obřezávají mladá děvčata, protože přece když ona sama byla obřezaná, proč by tomu ty mladé „měly uniknout“, že?
Paní Šichtařová zažila 7 bolestivých porodů a ještě byla svým manželem týrána, tak proč by to nějaké Ukrajinky, které ani nezná, měly mít v životě jednodušší než ona sama? To by, vzhledem ke své bezcitnosti, pociťovala jako vysoce nespravedlivé vůči své osobě - když ona v životě trpěla, proč by se druhým lidem mělo utrpení vyhýbat?
A aby jim to zmírnění utrpení dokonce platila ze svých daní? No to tedy ani omylem!
Související články:
Zdroje:
Šichtařovou na kastraci! (blog Markéty Šichtařové)
Osočovali mě ze šikany manžela. Proto jsem promluvila, říká Šichtařová (článek na IDnes)
„Bylo mi z něho fyzicky zle.“ Ke kritice Pikory se přidala i jeho dcera (článek na IDnes)
Nepodporujte je! Aneb jak pomoci znásilněným Ukrajinkám? (původní text kardinála Duky)
Dukův pohled na znásilnění je nehumánní a urážlivý. Už ne pepřáky a houkadla: rovnou mučednická smrt (komentář Reflexu)
Reakce na znásilňování Ukrajinek odkryla ultrakonzervativní tvář a taktiku Hnutí Pro život (podcast Respektu)
Znásilňující vojáci jsou také oběti, zastal se Duka Rusů na Ukrajině (komentář IDnes)
Stříbrný Bludný balvan v kategorii družstev za rok 2021 - Hnutí Pro život web spolku skeptiků Sisyfos)
