Článek
A v té Evropě nemluvím o žádných „zběsilých liberálech“, ale o úplně běžném katolickém mainstreamu.
Pražský arcibiskup Graubner se aktuálně šíleně moc diví, že jeho „vykopnutí“ M. O. Váchy z Akademické farnosti vyvolalo tak velké veřejné pobouření. Nechápe, jak je to možné - trošku mi tím připomíná jeden ze sloganů k filmové parodii na bondovky Johny English: „Neví, co je nebezpečí, neví, co je strach, neví vůbec nic.“
Na začátku nového semestru byla v kostele sv. Ignáce z Loyoly v Praze slavnostní mše k jeho začátku, jejímž hlavním celebrantem byl arcibiskup Graubner. Což bylo dohodnuto několik týdnů před „aférou Vácha“. Pražský arcibiskup byl ochotný zúčastnit se besedy se zájemci z řad studetstva, kterou zorganizovalo Vysokoškolské katolické hnutí.
Odvaha pana arcibiskupa byla oceněna mj. i tím, že na něj ti besedující vážně nebyli nijak útoční, natož pak „zlí“. Přesto jeho odpovědi na pokládané otázky působily dosti rozpačitým dojmem - chvílemi až tak, že otec arcibiskup žije v nějaké své „slonovinové věži“ a jak přemýšlejí mladí věřící v jeho diecézi dávno netuší.
Ano, je třeba vypíchnout to, že arcibiskup uznal, že jím zvolený způsob řešení celé té záležitosti nebyl úplně správný, že udělal chybu a kdyby měl Váchovo liturgické pochybení řešit dnes, určitě by to udělal jinak. Ostatně přiznal to nejen na neformálním setkání se studenty, ale i zcela veřejně. Což lze asi ocenit - byť je to trochu „s křížkem po funusu“, a další problém je ten, že současnou situaci v pražské Akademické farnosti arcibiskup řešit zřejmě nemíní.
Lze souhlasit i s názorem arcibiskupa, který na tomto setkání vyslovil, že plná katolická mše nebyla na shromáždění Hospodin v hospodě tím úplně nejvhodnějším, že by zřejmě mnohem lepším „formátem“ byla pouze bohoslužba slova, případně bohoslužba ekumenická, které by se účastnil mimo M. O. Váchy i jeden či více duchovních dalších církví - např. husitské, českobratrské, starokatolické apod.
Ovšem ten zbytek? Na některé otázky výslovně odmítl odpovědět s tím, že „o něčem veřejně mluvit nemůže“ (a srovnával to se zpovědním tajemstvím), jiné jeho odpovědi dokonce působily jako výmluvy školáčka, který nechce přiznat, že tu mokrou houbu opravdu hodil on. Vážně nevěřím tomu, že pražský arcibiskup neví, jak vypadá jeden z mediálně nejznámějších českých kněží, a tudíž si několik let nevšimne toho, že na kněžské dny v Praze M. O. Vácha nechodí.
A padly i otázky, v odpovědích na které v podstatě bezelstně přiznal, že mu některé věci tak nějak „nedocházejí“. Nebo co jiného si myslet, když na dotaz, jestli při tom odvolávání myslel na lidi, které aktuálně v Akademické farnosti Vácha připravoval na křest a biřmování, odpověděl něco v tom smyslu, že o něčem takovém při tom vůbec nepřemýšlel.
Neboli jinými slovy že jej vůbec nenapadlo, že by svým rozhodnutím mohl katechumenům a biřmovancům zkomplikovat život. A na co tedy má biskup myslet, když ne na to, jestli jeho jednání nezkomplikuje život běžným věřícím? Nebo jinak, na co je věřícím takový biskup dobrý?
Vtírá se nepříjemná myšlenka o „kůlech v plotě“.
Opravdu už jenom chybí nějaký projev typu: „On ten Vácha je milej kluk, ale víte, kolik bere? A ti další, Halíkové, Petráčkové… žádnej z nás nemá takový platy.“
Nepříliš dobře také působí skutečnost, že sám arcibiskup vyzýval k psaní pobouřených dopisů do TV Noe - to tedy příliš křesťansky nevypadá, spíš farizejsky. A asi každý, kdo někdy v životě držel v ruce Bibli ví, co si Ježíš myslel o farizejích.
Nějak mi není jasné, kde ten český klérus žije. Resp. vypadá to, jako kdyby posledních nejméně třicet let tvrdě prospali, teď je někdo vzbudil a oni nechápou, kde se to vlastně ocitli.
Taky když jsem četla ono stanovisko liturgické komise, dospěla jsem k názoru, že v západní Evropě je asi nějaká úplně jiná katolická církev než u nás. Aspoň tedy vzhledem k tomu, co jsem tam naprosto běžně vídala.
V Haagu nebo v Londýně jsem se setkala jako s obvyklou praxí s tím, že po mši se přímo v kostele pořádá jakýsi „pokec s občerstvením“. Stoly s jídlem a pitím jsou umístěné v zadní části kostela, přičemž ty křupky, brambůrky, koláčky a další pochutiny, stejně jako konvice s čajem a kafem, džbány s džusem, ba dokonce občas i lahve s vínem jsou na těch stolech nachystané už před mší. Tedy se na těch stolech to jídlo a pití, stejně jako hrnky a skleničky, „válí“ po celou dobu mše.
Zcela zjevně to nikomu z kněží a věřících už dlouhé roky, ne-li desetiletí, nevadí. Mám dokonce dojem, že kdybych se kohokoli z nich na to zeptala, absolutně by nechápal, co nebo proč by mělo být špatně. Stejně tak když jsem poprvé šla do kostela svatého Ignáce v Paříži, byla jsem předem upozorněna (aby nedošlo k faux pas), že zde se při mši nekleká, a to ani při proměňování. Něco tak „progresivistického“ by si tedy u nás nedovolil snad ani ten Halík pro studenty - zatímco v Paříži to dávno nechává zcela klidnými i osmdesátníky.
Také jsem byla informována - sama jsem to tedy zatím nezažila, že v západní Evropě je poměrně normální, že kázání nemá kněz, ale pastorační asistent či asistentka. A pochybuji o tom, že on či ona jenom „čte z papíru“ něco, co mu/jí napsal někdo jiný, tedy třeba ten kněz. Spíš to bude z jeho/její vlastní hlavy. A opět to nikoho moc nevzrušuje.
A že prý „tradiční“ kostely v západní Evropě „praskají ve švech“? Dovolila bych si o tom pochybovat. Na tridentské mši jsem ve Francii, Anglii ani Nizozemí tedy nikdy nebyla - ale ze studijních důvodů jsem si na ni dvakrát zašla tady v Praze. A co jsem tam viděla? Víc lidí je v jezuitském kostele na Karláku v libovolné naprosto obyčejné pondělí, kdy není žádný doporučený svátek, ba ani neslaví svátek nějaký oblíbený svatý jako např. sv. Josef, sv. František, sv. Mikuláš, sv. Martin, sv. Barbora nebo sv. Anna.
Jestli na tu tridentskou „ke Gabrielovi“ v neděli jezdí lidé z celé Prahy a jejího širokého okolí, tak to teda, vážení ultrakonzervativci, účast nic moc. Měli byste se polepšit! Bylo by tudíž velice divné, kdyby katolické konzervy v Německu, Rakousku, Francii, Itálii nebo třeba Španělsku měly tu docházku nějak výrazně lepší.
Ale jinak samozřejmě, ať se katoličtí „ultras“ mají kde scházet. Ať mají svoje farnosti a svoje kostely! To jim nikdo nebere. Naopak, já sama jsem pro „všemi deseti“ a budu jenom ráda, pokud se budou mít kde scházet a bude jim mít kdo sloužit mše, aby pak „z nouze“ nechodili třeba k těm jezuitům.
Jen by bylo moc fajn, pokud by se ultrakonzervativci (kdyby pro nic jiného, tak alespoň férově „na oplátku“) ze všech sil nesnažili zlikvidovat farnosti, kam chodí naopak „ti hnusní liberálové“.
Doufejme tedy, že až bude jmenován nový pražský arcibiskup, nebude to „mimoň“ nechápající, kam se za posledních minimálně 50 let v civilizovaném světě katolická církev posunula.
Ale pokud se Opus Dei nakonec podaří, že na tento post procpou svého člověka, tak katolická církev u nás dopadne naprosto stejně jako KSČ.
Autorka, která je mj. absolventkou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, při psaní tohoto článku vycházela z vlastních znalostí a zkušeností. A její názory na toto téma rozhodně nejsou ojedinělé - viz:
Související články:
