Článek
Kdykoliv si totiž vysoký katolický klérus dělal, co chtěl, bez ohledu na mínění „obyčejných“ věřících, nevedlo to k ničemu dobrému. Ať máme vztah k husitství a protestantismu jakýkoliv - kladný, záporný nebo zcela neutrální, je třeba si uvědomit základní fakta. A těmi je, že jak Jan Hus, tak i Martin Luther byli hluboce věřící katoličtí kněží (Martin Luther dokonce augustiniánský řeholník), kteří původně rozhodně neměli v úmyslu zakádat nějakou „novou“ církev nebo se „odštěpit“ od té stávající.
Jen je velmi znepokojovala aktuální situace v církvi, na kterou její „vedení“ buď nereagovalo vůbec, nebo „reagovalo“ takovým způsobem, že jen přilévalo ten příslovečný olej (či možná přímo benzín) do ohně.
V době Jana Husa to kromě kromě neuvěřitelné chamtivosti a pohrdání chudými bylo také dvoj (a později i troj) papežství. A jak to dopadlo, to všichni víme - krvavou občanskou válkou v Čechách. Která dost možná mimo jiné i zabránila tomu, aby se právoplatný dědic českého trůnu a císař Svaté říše římské Zikmund mohl pokusit pomoci Byzanci a vůbec zastavit pronikání osmanských Turků do Evropy.
Historie samozřejmě nezná „kdyby“, ale jen si zkuste představit, jak mohla historie Evropy a světa vypadat, kdyby tak skvělý válečník, jakým bez debaty Jan Žižka byl, místo s vlastními krajany stejně tvrdě a vynalézavě bojoval s Turky.
Ovšem ani husitské války katolické hodnostáře dostatečně nepoučily. Nebo přinejmenším ne na moc dlouho. Kardinál Cesarini - to je ten, co utíkal od Domažlic takovým fofrem, že tam zapomněl i svůj kardinálský klobouk - sice po této zkušenosti poněkud zmoudřel a tak dospěl k názoru, že když ty „kacíře“ nejde vojensky porazit, tak je asi nutné s nimi zahájit nějaký dialog.
Málo se to ví, ale právě Cesarini osobně přivítal českou husitskou delegaci v Basileji a při vyjednáváních se dokonce i osobně spřátelil s Prokopem Holým (zájemcům o toto téma doporučuji knihu Aloise Krchňáka Čechové na basilejském sněmu - jen tak mimochodem, autorem je český katolický kněz a současně i historik, který musel z vlasti „utéct“ před komunisty, a sama tato kniha byla za minulého režimu u nás zakázaná).
Jenže takových jako Cesarini byla v církvi nejspíš menšina, případně se církevní hodnostáři na moc dlouho nepoučili a jakmile jim „otrnulo“, vrátili se zpět do starých kolejí. Takže v době Martina Luthera se jim už zase dala vytýkat naprostá většina těch nepravostí, na které poukazoval už Hus - snad tedy s výjimkou zvolení více papežů - a na volání po reformách byli podobně hluší.
„A modří už vědí“ jak to zase dopadlo. Křesťané, místo aby se pokoušeli spolu bavit a jeden druhému naslouchat, se raději „rvali jak psi“ - od drobných „šarvátek“ probíhajících ve Svaté říši římské a jejím okolí (Uherském království, Skandinávii, Francii i na britských ostrovech) - řečeno tedy s velkou nadsázkou, ona např. taková Bartolomějská noc vážně nebyla jenom nějaká „drobnost“ - vše dospělo ke Třicetileté válce, která zpustošila půl kontinentu a poté ještě pokračovala v koloniích.
A „když se dva perou, třetí se směje“. Tím „třetím“ zde byli Turci, kteří se dostali až k Vídni - a to dokonce dvakrát. Známější je obléhání Vídně Turky z roku 1683, při kterém se, jen tak mimochodem, na straně obránců Vídně velmi vyznamenal věřící katolík Jindřich Budovec z Budova, vnuk Václava Budovce z Budova (ano, toho popraveného protestantského českého pána - jo, ony ty dějiny byly mnohem komplikovanější), ale už o století dříve se stalo něco podobného, konkrétně po katastrofě u Moháče v srpnu 1526 Turci obsadili značnou část Uher a v roce 1529 si troufli i na Vídeň.
Kdyby to bylo jenom na katolických prelátech, tak by nejspíš k protestantům přešla většina Evropy. Těmi, kdo církev po staletí především „drželi nad vodou“, byly mnišské a řeholní řády (není to předmětem tohoto článku, ale ne všichni, kteří žijí v klášterech, mají být označováni jako mniši). První velký „průšvih“ v nejvyšších patrech církve se snažili napravit benediktýnští mniši z kláštera v Cluny a jejich následovníci v průběhu 10. až 12. století.
Ovšem náprava církve postupovala pomalu, a tak se v průběhu 12. století značně rozšířili první de facto „protestanté“, tzv. kataři a valdenští, kteří (za pomoci místní šlechty) ovládli většinu území jižní Francie a některé oblasti severní Itálie a dnešního Švýcarska, dále se pak šířili i do jižního Německa, Rakouska a dalších zemí, včetně Českého království.
Kromě brutální křížové výpravy proti „albigenským“ zde církev před tím, aby jí většina věřících utekla ke katarům a valdenským, uchránily i nově vzniklé „městské“ řády - dominikáni a františkáni. Jejich jednání i spiritualita byly velmi blízké nejen duchovně založeným osobnostem z nejvyšších kruhů (svatá Alžběta Durynská, svatá Hedvika Slezská, svatá Markéta Uherská i ta „naše“ svatá Anežka), ale i středním a nižším vrstvám - řemeslníkům, obchodníkům a sedlákům.
Příslušníci těchto nových řádů - jen tak mezi námi - postupovali velmi neortodoxně. Zejména svatý František z Assisi je všeobecně známý tím, že si s tehdejším církevním formalismem hlavu moc nelámal, ale naopak kázal i zvířatům, která považoval za své sestry a bratry (na tehdejší dobu docela solidní kacířství, ne?). Docela by mě zajímalo, co by na to říkal arcibiskup Graubner a jak by s ním „zatočil“. Tehdejší papež byl ovšem natolik chytrý, že pochopil, že (i proč) je mnohem výhodnější mít podobné „cvoky“ na své straně a v církvi, než mimo ni.
Ne všichni církevní hodnostáři ovšem byli podobně bystří. Takže jak vidno, vydrželo to ani ne 150 let, než došlo v církvi k dalším velkým problémům, na které reagoval Hus a jeho následovníci - a jak už bylo řečeno, jedno století po husitech tu byl zase Luther se svými stoupenci. Člověk by řekl, že teď už by to konečně mohlo kléru fakt nějak „docvaknout“ - jenže to by po nich jeden asi chtěl moc.
Ale církevní špičky opět měly kliku, zase se našli nějací ideaističtí blázni, kteří byli ochotní za ně tahat horké kaštany z ohně. Tentokrát to byla skupinka studentů z pařížské Sorbonny, ze které se postupně zformoval řeholní řád s názvem Tovaryšstvo Ježíšovo.
I oni občas postupovali více než netradičně - a chytří papežové je v tom podporovali, díky čemuž např. jezuitští kněží získali právo nepoužívat štolu, bylo-li to vhodné z misijích důvodů. (Jen tak na okraj, po hospodách neměl problém kázat ani jistý Antonín Koniáš - pro většinu „roduvěrných“ Čechů přímo synonymum pro fanatika, ovšem zcela zjevně by arcibiskupu Graubnerovi připadal jako nějaký „nebezpečný modernista a liberál“).
Tam, kde jezuitům do metod a forem evangelizace nikdo „nekecal“, byli velmi úspěšní. Třeba v takové latinské Americe, kde se naučili místní indiánské jazyky, kterými poté kázali (mimochodem mnohé tyto jazyky „přežily“ do současnosti právě díky jezuitům) a ve svých tzv. „redukcích“ už na přelomu 16. a 17. století jako samozřejmosti zaváděli věci, o které se sváděly velké politické boje ještě počátkem století 20. - např. zákaz dětské práce, osmihodinovou pracovní dobu nebo zrušení trestu smrti.
Jinde se ovšem našli tací, kterým se jejich netradiční metody nelíbily, takže si pospíšili je udat. To se týká především jezuitského misijního působení v Číně, kdy nějakým udavačům bylo silně „proti srsti“, že jistý Matteo Ricci mluví i píše plynně čínsky, obléká a chová se jako konfuciánský učenec, Boha nazývá „Pánem nebes“, toleruje místní zvyky (např. kult předků) a vůbec vyvádí podobné nepřístojnosti, které „slušné katolíky urážejí“. Proto pospíchali přesvědčit papeže, aby mu a dalším jezuitům podobné „excesy“ přísně zakázal.
A papež byl tak - slušně řečeno - neprozíravý, že to udělal. Jezuité samozřejmě (plně v souladu se svými řádovými regulemi) papeže poslechli - ovšem dost možná kvůli tomu dnes není Čína katolická stejně či aspoň podobně jako ta latinská Amerika. Poněkud smutné na celé věci je, že mezi těmi závistivými pomlouvači a pohoršenými formalisty byli i františkáni - asi nějak pozapomněli na odkaz svého zakladatele. No, to se asi v dějinách občas stává…
Ovšem jinde nechali jezuitům „volnou ruku“ - a výsledky se většinou dostavily. Jenže „čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“. Psala jsem o tom podrobně už v jiném článku, že podobně jako kdysi templáři i jezuité se časem znelíbili mocným tohoto světa, kteří nakonec (v roce 1773) donutili papeže ke zrušení Tovaryšstva.
Sice si to o čtyři desítky let později jiný papež zase rozmyslel a jezuitský řád obnovil, ovšem než tento obnovený řád mohl začít pořádně misijně působit, taky to chvíli trvalo - např. do Českého království se vrátil až v roce 1866.
Jenže několik desítek let nějak neměl kdo netradičně misionařit primárně tam, kde to bylo nejvíce potřeba - a katolickým „funkcionářům“ se tam většinou moc nechtělo. A k tomu se během té doby katolickému kléru opět „úspěšně“ dařilo svým jednáním i názory (zatraceně odtrženými od reality) štvát spoustu prostých věřících. A to takovým způsobem, že mnozí z nich, zejména tovární dělníci pracující v nelidských podmínkách, odmítli nejen katolickou církev, ale často vůbec jakoukoliv víru v Boha.
Klérus - jako vždycky - přišel s tím příslovečným „křížkem po funuse“. Je opravdu smutné, ne-li ostudné, že první papežská encyklika, která se věnovala sociálním otázkám, Rerum novarum, byla vydána až v roce 1891. Což - pro ty, kteří nejsou příliš „honění“ v historii - bylo téměř půlstoletí po vydání Komunistického manifestu, a tudíž i dávno poté, co vznikly sociálně demokratické strany a dělnické odbory.
Mimochodem, tím, kolika „kopanců“, které jí ve finále zatraceně uškodily, se dopustila katolická církev od konce 18. století do Druhého vatikánského koncilu, se dlouhodobě věnuje církevní historik (a katolický kněz) Tomáš Petráček - viz např. jeho Sylabus omylů piánské církve uveřejněný v revue Salve v roce 2015.
Ovšem jak vidno, současný český klérus je zřejmě pořád zcela nepoučitelný - a duch Druhého vatikánského koncilu k němu dosud nedoletěl. Proto vypočítávat, kolika hloupostí a nesmyslů se jenom v posledních několika letech dopustilo vedení české katolické církve, by zabralo spoustu stránek - a causa Marka Orka Váchy je pouze posledním z nich. Bohužel nejspíš pouze prozatím.
Ovšem i tak to celé smrdí víc než týden stará ryba.
Nějak se mi nezdá, že arcibiskupovi pražskému a primasi českému stačí jeden pohoršený dopis k tomu, aby začal okamžitě a nekompromisně jednat. Přímo bych řekla, že jenom naivka by mohl uvěřit tomu, že názory nějaké „svíčkové báby z Horní Dolní“ jsou pro hlavu české katolické církve tak moc významné. Až dosud totiž jak primas minulý - kardinál Duka, tak i primas současný - tedy arcibiskup Graubner, nejevili o názory „obyčejných“ věřících příliš velkého zájmu. Zejména pokud se jednalo o otázky a problémy pro klérus velmi nepříjemné - jako např. sexuální zneužívání nezletilých i zletilých ze strany kněží.
Zde byla vždy spíše snaha toto všemožně „zametat pod koberec“, a to i takovým způsobem, že podezřelí z těchto sexuálních deliktů místo aby byli (alespoň dočasně - než bude celá věc náležitě vyšetřena) „uklizeni“ někam do kláštera, a tedy mimo činnou službu ve farnostech, byli potají překládáni na místa, kam jejich pošramocená pověst ještě nedorazila, a tudíž si tam mohli snadno hledat nové naivní oběti. A pokud se proti tomu někdo z těch „obyčejných věřících ze Zlámané Lhoty“ ohradil, ještě z něj udělali hlupáka nebo s ním přímo „zametli“ - jako arcibiskup Graubner s Václavem Novákem.
Proto mi vážně nějak nesedí, že v případě jednoho dopisu nějaké údajné paní z orlickoústecka se pražský arcibiskup hodlá snahou málem přetrhnout.
Navíc když jsem tak četla ten dopis, jeho celková stylistika mi vážně neseděla na nějakou obyčejnou „Eulálii Čubíkovou“ či „drbnu Kelišovou“. Takže bych dokonce i pochybovala o tom, zda ta „paní z orlickoústecka“ je vůbec skutečná osoba a není to všechno poněkud jinak. Ale ať už ten udavačský dopis napsal kdokoliv, třeba i nějaký byrokrat z pražského arcibiskuství, reakce na něj byla na můj vkus dost neadekvátní.
Ano, jistě, arcibiskup má - bohužel - právo s diecézními kněžími „šoupat“, jak se mu právě zachce, aniž by byl povinen to komukoliv (dotčenému knězi i jeho farníkům) vysvětlovat. Ovšem z morálního hlediska takový postup, tedy „vyhazov“ bez udání důvodu a bez toho, aby se údajné pochybení nejdřív snažil řešit se samotným „provinilcem“ či jeho nejbližším nadřízeným, určitě není správný - ani v korporátu se tímto způsobem dobrý manager nechová.
A už vůbec podobné jednání není v souladu s křesťanskými hodnotami podle Písma. Ve Skutcích apoštolů i listech svatého Pavla totiž čteme něco dočista jiného. Navíc má toto jednání na hony daleko k synodnímu procesu, který se pokouší v katolické církvi zavést současný papež František. Dialog v synodním duchu mezi biskupy, kněžími a laiky vypadá totiž úplně jinak - a jednání ve stylu „držte hubu a krok“ do něj nepatří ani omylem.
A rozhodně se nejedná o to, že by výhradně nekatoličtí křesťané a ateisté „kecali“ do vnitřních záležitostí katolické církve. Ono i mnoho katolíků s postojem arcibiskupa moc nesouzní - jak se lze přesvědčit např. zde nebo vlastně i zde.
Pokud bylo co vytknout formě bohoslužby Váchou vedené, vhodnou a rozumnou reakcí ze strany biskupa (dokonce i opřenou o slova Bible) by bylo příslušného kněze si „zavolat na kobereček“ a tam na něj udělat nějaké „hele, asi jsi myslel dobře, ale trochu jsi to teda přehnal, takže ať už se to příště neopakuje“. Nebo v nejhorším případě jej nějak veřejně pokárat a dát mu jistou „důtku s výstrahou“ - a pokud by se podobné chování opakovalo, teprve pak by měl přijít nějaký tvrdší trest.
Taky by byla přinejmenším slušnost o celé této věci promluvit s Váchovým bezprostředním „nadřízeným“, tedy s farářem pražské Akademické farnosti Tomášem Halíkem. Ono to totiž není až tak jednoduché, přijít zcela nečekaně „ze dne na den“ o kaplana - ještě navíc, když aktuálně měl v tomto kostele kaplana pouze jednoho.
Ještě navíc je třeba si uvědomit, že zrovna Marek Orko Vácha u Salvátora vedl poměrně hodně lidí při přípravách na křest, biřmování a manželství. Příprava na křest trvá skoro dva roky - začíná zpravidla v září nebo říjnu a končí přespříští rok o Velikonocích (podle tradice se křtí na slavnostní mši Bílé soboty), příprava na biřmování trvá zhruba tři čtvrtě roku - opět začíná v září nebo v říjnu a končí následujícho roku někdy v období mezi Velikonocemi a Letnicemi, kdy je zvykem biřmovat. Také příprava na manželství trvá několik týdnů až měsíců - a většina manželství se uzavírá na jaře a v létě.
Vzhledem k tomu, že je polovina února, do letošních Velikonoc zbývá jen o málo více než dva měsíce. Změnit takto „zásahem shora“ katechumenovi nebo připravujícímu se na biřmování či manželství jeho duchovního doprovázejícího pár týdnů před koncem jeho přípravy se mi také nezdá zrovna vhodné, natož pak citlivé.
Je to úplně to stejné jako v případě „vyhození“ profesora Petráčka (a taky profesora Čechury, který knězem není) z Katolické teologické fakulty UK. Pokud zde byla snaha (z jakéhokoliv důvodu) „potrestat“ nepohodlného kněze (byť ani takové jednání není zrovna dvakrát křesťanské), tak by si ti „trestající“ měli uvědomit, že místo těch, na které svým trestem „míří“, daleko více poškodí třetí, v podstatě nevinné osoby, které s těmito jejich osobními nevraživostmi a vzájemnými spory nemají nic společného.
Petráčkovi doktorandi si měli pár týdnů před odevzdáním disertační práce hledat nového školitele - a když se jim to moc nelíbilo, ještě byli veřejně dehonestováni a označováni za jakýsi „póvl“, který coby budoucí vědci nestojí za nic. Za jednoho z těch „notorických nepsavců, co nejsou žádným akademickým přínosem“ byl označen i jezuita Mirek Herold, jehož disertace o svatém Janu Nepomuckém má přes tisíc stran - a není to rozhodně jediný text, který by během svého doktorského studia sepsal (ty už jsou kratší, „jenom“ desítky až nízké stovky stran).
Naštěstí, mimo jiné i díky velkému odporu odborné i laické veřejnosti, ba také vedení Univerzity Karlovy, profesoři Petráček a Čechura své doktorandy mohli dovést k obhajobě.
Ovšem katechumeni, které v přípravě na křest dosud doprovázel Marek Orko Vácha, případně ti, kteří se za jeho doprovázení připravují na biřmování či manželství, zas mají - opět jen několik málo týdnů před křtem, biřmováním či svatbou - najednou „dostat přiděleného“ doprovázejícího jiného.
Docela zvláštní také je, jaká „vhodná data“ si katoličtí ultrakonzervativci vybírají. Doktorandi dostali e-mail o tom, že si mají najít jiného školitele místo prof. Petráčka a Čechury, nebo „vypadnout ze studia“, zrovna 21. srpna - a k „potrestání“ M. O. Váchy zase došlo jen pár dní před výročím zahájení „únorové krize 1948“, která skončila uchopením moci komunisty.
Vtírá se neodbytná otázka, jestli je to jenom náhoda.
A pokud ano, tak hodně hloupá.
I tím „potrestáním“ otce Váchy pražský arcibiskup samotnému Váchovi zkompikoval život daleko méně než mnoha jiným lidem. V prvé řadě jeho katechumenům a připravujícím se na biřmování nebo manželství - tedy právě těm „obyčejným věřícím“, na kterých by snad mělo biskupům nejvíce záležet. A navíc se jedná o lidi, které pan arcibiskup ani osobně nezná, velmi pravděpodobně je nikdy v životě neviděl a tedy o jejich víře ví naprosté houby.
V druhé řadě pak zatraceně zkomplikoval život faráři kostela Nejsvětějšího Salvátora, který najednou musel narychlo shánět „záskok“, tedy osobu či osoby, které dosavadní Váchovy povinnosti v Akademické farnosti převezmou. Naštěstí mezi Akademickou farností a jezuitským řádem existuje dlouholetá a velmi přátelská spolupráce, takže jeden z jezuitských kněží převezme prozatím přinejmenším sloužení všech mší u Salvátora, které dosud sloužil M. O. Vácha, a možná buď on nebo jiný jezuita převezme i další dosavadní Váchovy povinnosti.
Osobně mám nepříjemný pocit, že celá tato akce nebyla ani tak namířená proti osobě Marka Orko Váchy, ale proti osobě profesora Halíka, faráře v Akademické farnosti. Prostě čím víc se mu přidělá práce a starostí, tím lépe - vzhledem k tomu, že už mu bylo 75 let, tak to bude všechno zvládat mnohem hůře, než kdyby mu bylo o 10 či 20 let méně. A vůbec, pokud bude mít najednou „práce až nad hlavu“, tak aspoň nebude mít čas mluvit do toho, jak má v ČR vypadat ta synodalita (ačkoliv je jedním z těch, který tím byl přímo z Vatikánu pověřen).
Jenže troufnout si zaútočit přímo na Halíka, na to pražské arcibiskupství přece jen nemá odvahu, protože by to celé nejspíš dopadlo velmi podobně (ne-li ještě větším debaklem), jako když si církevní konzervativci ve Vatikánu stěžovali na plzeňského biskupa Holuba (který se údajně také choval „proti předpisům“). A na další, kteří klerikálním konzervativcům možná taky „leží v žaludku“, zase pražské arcibiskupství nemá patřičné „páky“ - břevnovský opat Siostrzonek, dominikán Mohelník ani salesiánský kněz Ryška pražskému arcibiskupovi přímo nepodléhají.
Ovšem Vácha má tu smůlu, že je diecézní kněz, takže na něj se ta příslovečná hůl, kterou bude bit, nejen hledá, ale především bere daleko snáz. Je samozřejmě možné, že konzervativní biskupové nemají rádi ani samotného Váchu. Proslýchá se něco o tom, že právě Vácha je jedním z možných kandidátů na nového pražského arcibiskupa. To samé se ovšem povídá také o biskupu Holubovi nebo třeba o již také zmíněném opatu Siostrzonkovi - a samozřejmě i o některých dalších.
Ovšem tak nebo tak, stejně si myslím, že v celé této cause nešlo a nejde jenom o Váchu.
Možná je to snaha o „vrtění psem“, aby věřící i ateistická veřejnost kvůli novému skandálu zapomněla na ty staré, spojené se sexuálním zneužíváním v církvi. K němuž se tedy současný pražský arcibiskup staví dosti - slušně řečeno - „podivně“ (viz poslední „Reportéři ČT“).
Možná ale jde dokonce o celou Akademickou farnost, jejíž kostel je sice na každé mši „našlapaný lidmi“, ale konzervativní části církve je velkým „trnem v oku“ už nejméně 10 let.
Nekatolíkům to možná přijde zvláštní, ale faktem je, že Marek Orko Vácha by měl mnohem větší svobodu, kdyby by členem nějakého řádu.
A pokud jde o samotnou Akademickou farnost, asi by ji mělo co nejrychleji dostat do správy Tovaryšstvo Ježíšovo. Pro jistotu, že tady za pár let ještě bude.
(Mimo odkazů v článku uvedených autorka, která je mj. absolventkou Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, vycházela z vlastních znalostí a zkušeností.)
