Článek
Většina z nás už mnohokrát četla o tom, kterak za nejedním pogromem na Židy ve skutečnosti stála nechuť jejich spoluobčanů vrátit jim půjčené peníze. A zcela logicky dospěli k názoru, že pokud své věřitele zabijí - nebo alespoň vyštvou z příslušného města, nic vracet nebudou muset.
Jednou z mála temných skvrn na obraze „Největšího Čecha“, tedy Otce vlasti Karla IV., je skutečnost, že v několika případech proti pogromům nezakročil, ale naopak je následně fakticky „schválil“, jejich pachatele omilostnil a majetek ukradený Židům jim ponechal. K jisté jeho cti nutno dodat, že - na rozdíl od mnoha jiných středověkých panovníků - tak za prvé činil dosti výjimečně, za druhé podobné praktiky trpěl (a asi ne zrovna rád) výhradně na území dnešního Německa, nikoli v samotném Českém království a za třetí si jako velký pragmatik až poněkud cynik (kterým byl) dobře uvědomoval, že i pokud by se náhodou pokusil zakročit, stejně by to bylo dost marné, a ještě by tím proti sobě zbytečně vyvolal bouři nevole.
Ve většině Evropy té doby řádila strašlivá „černá smrt“, která vylidňovala celé oblasti - ovšem z nějakých, dodnes ne zcela přesně známých důvodů, se Českému království vyhýbala. (Jednou z teorií je např. to, že už ve středověku u nás panovala vysoce nadprůměrná spotřeba piva, díky čemuž staří Čechové téměř nepřišli do styku s kontaminovanou vodou.) Epidemie kosící lidi po stovkách, která se objevila „z ničeho nic“ a modlitby na ni nezabírají, vždy vedla k tendencím podezírat Židy jako „hlavní pachatele“, kteří za to mohou. Jedním z důvodů byla skutečnost, že Židé zpravidla umírali méně - a to proto, že díky svým striktně dodržovaným náboženským předpisům žili neporovnatelně hygieničtěji než jejich křesťanští sousedé. Což je „samozřejmě“ na první pohled dosti podezřelé, takže je pak velmi snadné - a dokonce i „logicky vypadající“ - obvinit je z toho, že tráví studny či jinými způsoby šíří mor, aniž by jim samotným ublížil.
Ve srovnání s jinými královskými „výtečníky“ byl však ve vztahu k Židům či jiným svým věřitelům Karel IV. ještě velký gentleman. Když nic jiného, tak aspoň sám nikdy neinicioval likvidaci bankéřů, kteří mu půjčili. „Experty“ na podobné jednání byli pyrenejští a francouzští králové - a těmi, kdo tyto jejich „originální způsoby jak platit dluhy“ odnesli, ne vždycky byli jenom Židé.
Asi prvním, kdo se takto neslavně zapsal do dějin, byl francouzský král Filip IV. zvaný Sličný (1268 - 1314). Ten - jen tak mimochodem - zemřel zhruba dva roky před tím, než se budoucí Karel IV. narodil, takže náš Otec vlasti se jeho špatným příkladem inspirovat mohl, kdyby chtěl. Dost možná nechtěl mimo jiné i proto, že byl velmi dobrý hospodář, jím spravované země vzkvétaly, takže spíš sám mohl druhým půjčovat, a války - které jsou vždy finančně nákladné - po svém dosednutí na český trůn nevedl. Tímto vším se tedy od Filipa Sličného zásadně lišil.
Tento výtečník těžko říct, zda byl opravdu takový krasavec, jak o něm dobové kroniky tvrdí, ale rozhodně byl velmi mizerný hospodář, kterému pořád chyběly peníze. Což se snažil řešit různými způsoby. Nejen, že zvýšil daně a vyhnal ze své země Židy, čímž se samozřejmě „elegantně vyhnul“ nutnosti jim vracet půjčky (a samozřejmě mu „zůstalo za nehty“ i něco židovského majetku), ale pořád mu to bylo málo. Jeho největšími věřiteli totiž nebyli Židé - když je vyhnal, těžko mu mohli dál půjčovat - ale Řád chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu, jinak neoficiálně známý jako Templáři.
Tito „chudí rytíři“ sice jako jednotlivci opravdu žili nesmírně skromně - ale možná i díky tomu jejich řádový majetek byl obrovský. Bez nadsázky lze říci, že se jednalo o první známou nadnárodní korporaci v dějinách. Navíc ve vedení tohoto řádu se už více než sto let střídal jeden vynikající ekonom za druhým - asi kdyby žili v dnešní době, nejeden by získal prestižní Cenu Švédské národní banky (neoficiálně a nesprávně nazývanou „Nobelova cena za ekonomii“). Na přelomu 13. a 14. století tak Templářský řád vlastnil velkou flotilu obchodních lodí, a navíc provozoval první mezinárodní bankovní systém v evropských dějinách - mimo jiné buď vynalezli nebo přinejmenším přivezli do Evropy a dále zdokonalili systém cestovních šeků, tedy možnost uložit si v jedné templářské komendě určitý peněžní obnos a na vystavené potvrzení si v komendě jiné vyzvednout hotovost (což se v dobách, kdy v kdejakém lese mohli číhat loupežníci, opravdu vyplatilo).
Není tedy divu, že majetek „chudých rytířů“ byl tak veliký, že neměli problém stále znovu půjčovat i někomu takovému, jako byl Filip Sličný, kterému se peněz věčně nedostávalo, a ještě potřeboval ustavičně nové a nové na vedení válek. Slovy klasika: To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou. Ovšem vracet dluhy se mu chtělo ještě méně než feldkurátu Katzovi - a na rozdíl od něj měl daleko lepší možnosti, jak své věřitele odrbat.
Možná jeho samotného napadl, spíše však jeho věrný rádce Vilém de Nogaret mu poradil, ten „geniální nápad“, že co kdyby Templáře obvinil z kacířství a po jejich odsouzení jejich majetek na francouzském území schramstl. Něco podobného ovšem - ačkoliv byl král - nemohl provést sám, mimo jiné i proto, že Templářský řad byl podřízen pouze papeži.
Využil tak situace, že se stávajícím papežem Bonifácem VIII. byl ve velkých sporech a navíc tento papež byl poněkud kontroverzní osobností, schopnou zbytečně si dělat nepřátele. Snadno se mu tedy podařilo s částí jeho nepřátel se spojit a zajmout jej. Pokud měl v úmyslu jej donutit, aby mu obvinění Templářského řádu „odkýval“, poněkud se přepočítal. Obyvatelé italského města Anagni, ve kterém papeže zajal, byli tímto zajetím - a zejména pak velmi hrubým chováním vůči papeži, který byl dokonce fyzicky napaden a týrán hladem a žízní - natolik pobouřeni, že papeže fakticky osvobodili. Ovšem mizerové mívají štěstí, papež Bonifác za necelý rok zemřel a jeho nástupce Benedikt XI., který také nebyl zákrokům proti Templářům zrovna nakloněn, byl necelý rok po svém zvolení papežem dle všeho otráven - jestli v tom měl Filip taky své špinavé prsty, není zcela známé, historikové se na toto téma dodnes přou.
Benediktovým nástupcem se stal Klement V., který nejen, že byl Francouz (naprosto konkrétně Gaskoněc - jako třeba Cyrano z Bergeraku nebo D'Artagnan) a tedy do svého zvolení i velký podporovatel politiky Filipa Sličného v kurii, ale také to byl velký hypochondr, starající se ze všeho nejvíce o sebe a své (údajně chatrné) zdraví, ale byl to především člověk, který dokázal rozhazovat majetky (mimo jiné i za své milenky) snad ještě více než sám Filip. Není divu, že si tito dva velmi dobře rozuměli - a to i ve věci likvidace Templářského řádu.
Nic tedy nestálo v cestě nechvalně proslulému pátku 13. října 1307, kdy začalo zatýkání Templářů v celé Francii. Papež to nejen odsouhlasil, ale ještě (hned v listopadu 1307) také vydal bulu Pastoralis praeminentie, kterou zatýkání Templářů nařídil i dalším evropským panovníkům. Ne všichni ho tedy poslechli, např. skotský král Robert, který potřeboval templářskou pomoc v boji proti Anglii, a také králové Kastilie, Leónu, Aragonie a Portugalska, kteří na Pyrenejském poloostrově téměř ustavičně válčili proti muslimům, a tedy se jim velmi hodili schopní a perfektně vycvičení válečníci.
Zajatí templáři pak byli - v souladu s tehdy obvyklými postupy - mučeni, takže své údajné zločiny doznávali a následně zase svá vynucená doznání odvolávali. Papež Klement proto v roce 1311 svolal koncil do francouzského města Vienne, kde sice většina přítomných kardinálů stála na stanovisku, že Templáři jsou nevinní a obvinění proti nim vymyšlená, ovšem Klement se jich na nic neptal a v roce 1312 bulou Vox in Excelso Templářský řád pro údajnou „všeobecně špatnou pověst“ zrušil.
Je otázkou, zda Klement souhlasil i s upálením posledního velmistra řádu Jacquese de Molay v Paříži v roce 1314, ovšem v každém případě proti němu nijak nezakročil ani neměl tendenci snažit se alespoň ex post upáleného nějak očistit. Možná se v něm ke konci života přece jen probudilo svědomí - nebo se bál kletby, kterou nad ním dle legendy Jacques de Molay na hranici vynesl - a těsně před svou smrtí v roce 1314 potají neveřejně odsouhlasil přechod templářského nástupnictví (a to včetně osob a majetku) na Pyrenejském poloostrově na dva nově vzniklé rytířské řády, Řád rytířů z Montesy v Aragonii a Řád Kristův v Portugalsku. Skotský král pak - nezávisle na papeži - převedl skotské Templáře i s jejich majetkem na nově založený Řád sv. Jana a Templu.
Jinak ale papež odsouhlasil převod templářského majetku ve většině Evropy na konkurenční Řád rytířů špitálu sv. Jana v Jeruzalémě (nyní známý jako Suverénní rytířský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského na Rhodu a Maltě nebo zkráceně Suverénní řád Maltézských rytířů) - ovšem ve Francii jaksi už nebylo co převádět, co se nepodařilo Templářům schovat nebo odvézt do zahraničí, to zabavil král. Moc mu to ovšem nepomohlo, protože „do roka a do dne“ (přesněji spíš do pár týdnů až měsíců) po upálení Jacquese de Molay zemřeli nejen papež Klement V. a Vilém de Nogaret, ale také samotný Filip IV. Sličný.
Jen tak na okraj, po smrti Filipa Sličného nastává epocha francouzských dějin, které se říká „období prokletých králů“, protože následníci trůnu poměrně rychle jeden po druhém umírali, což nakonec vedlo k vypuknutí Stoleté války, protože francouzskou korunu si jako dědic nárokoval také anglický král.
Ve věci Templářů se panovníci na Pyrenejském poloostrově sice zachovali férově, ale o necelých 200 let později se španělský královský pár Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský silně inspirovali Filipovým „způsobem“ jak naložit s nepohodlnými věřiteli, a nejen jim dluhy nezaplatit, ale ještě se i zmocnit jejich majetku. V roce 1492 vydali edikt, podle kterého všichni Židé v království museli buď přestoupit na křesťanskou víru, nebo se vystěhovat, ovšem s tím, že museli ve Španělsku zanechat prakticky veškerý svůj majetek - s sebou si směli brát pouze nezbytné potřeby jako potraviny, nádobí, oděvy nebo ložní prádlo, nesměli si však s sebou brát žádné peníze, šperky, zlato ani stříbro a dokonce ani koně (milostivě jim byli povoleni oslové). Tímto se „Jejich katolická Veličenstva“ Ferdinand a Isabela také dostali ke slušnému majetku.
Ačkoliv - jak většina ví - 12. října 1492 Kryštof Kolumbus objevil Ameriku, ze které dosti brzo začalo španělským králům plynout velké bohatství, Ferdinand s Isabelou byli toho názoru, že peněz není nikdy dost. Proto model, který se jim tolik „osvědčil“ na Židech, v roce 1501 zopakovali také na svých muslimských poddaných. A aby si ustavičný solidní přísun majetku ještě pojistili, už v roce 1478 zřídili „svou soukromou“ inkvizici nezávislou na papeži, kterou pak v roce 1481 „prozíravě“ pověřili zvláštním dozorem nad nově pokřtěnými - přičemž v případě usvědčení obviněného z odpadlictví nebo hereze, tedy z návratu k původní víře předků nebo ze zachovávání některých tradičních židovských či muslimských zvyků, jeho majetek zabavila koruna.
Jak známo, špatné příklady táhnou, takže španělští, portugalští a francouzští králové si osvědčený model „jak se zbavit někoho, kdo je hodně bohatý a ještě mu dlužíme“, ve velkém opětovně zopakovali ve druhé polovině 18. století. Tehdy se obětí stal pro změnu jiný církevní řád, Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité byli těmto panovníkům „trnem v oku“ v podstatě z úplně stejného důvodu, z jakého kdysi Filip Sličný nenáviděl Templáře. Byli podřízení pouze papeži, tedy zcela nezávislí na místní královské moci, a k tomu měli spoustu majetků - a to nejen v Evropě, ale také v Americe a dalších koloniích (např. na Filipínách). Začali tudíž úspěšně provozovat mezinárodní obchod, a ještě ke všemu evropským monarchům „lezli na nervy“ mnoha dalšími způsoby.
Např. chránili domorodé (zvláště indiánské) obyvatelstvo před zotročováním a vykořisťováním a také na jimi vlastněná území poměrně často prchali otroci ze sousedních plantáží (a to včetně plantáží vlastněných přímo korunou), protože věděli, že nejen, že je jezuité jejich bývalým majitelům nevydají, ale ještě se k nim budou chovat neporovnatelně slušněji, než bylo v té době obvyklé. Stručně řečeno jezuité - na rozdíl od většiny svých současníků - považovali indiány, černochy, mulaty a mestice za lidi a ve svých redukcích v Jižní Americe dokonce zaváděli sociální opatření, ke kterým se Evropa dopracovala až ve 20. století, např. osmihodinovou pracovní dobu, zákaz dětské práce, zákaz práce starých, nemocných a vysoce těhotných nebo zrušení trestu smrti. Tato lidumilnost se jim ještě ke všemu i značně ekonomicky vyplácela, protože plantáže, na kterých místo otroků pracovali zdraví a dobře živení svobodní lidé, se vyznačovaly daleko lepší produktivitou práce a tedy velmi výrazně prosperovaly.
Jezuité si tak mohli dovolit půjčovat šlechticům i panovníkům. Což neměli dělat. A co hůř, po čase chtěli půjčené peníze taky vrátit - což už vůbec neměli dělat.
Pokud se jezuité naivně domnívali, že vzhledem k jejich minulým zásluhám o katolickou církev se jim nemůže nic stát, měli si lépe prostudovat případ Templářů. A pokud si mysleli, že „žijeme přece v osvíceném 18. století“, takže inkviziční mučírny a upalování na hranicích jsou už dávnou minulostí, taky se přepočítali.
Pravda, s výjimkou Španělska, Portugalska a jeho kolonií plus některých městských států na území dnešní Itálie už inkvizice neexistovala - a také téměř nikde nebyli jezuité inkvizicí vyšetřováni, s výjimkou Portugalska - ale i tak to pro ně moc dobře nedopadlo. V samotném Portugalsku proběhlo i nějaké to inkviziční mučeníčko, a dokonce jeden jezuitský kněz skončil na planoucí hranici (kupodivu nevím o tom, že by se vyprávěla legenda, kterak někoho pozval na Boží soud do roka a do dne), jinde však zásah proti nim proběhl přece jenom o něco „civilizovaněji“. Pokud tedy za civilizované chování považujeme žalářování, případně deportace v okovech ze španělských a portugalských kolonií.
Ludvík XV., stejně jako jeho dcera vévodkyně z Parmy, se vůči jezuitům zachovali o něco „vlídněji“ - pouze jim zabavili majetek a vyhnali je ze země. Přičemž Ludvík XV. jim dokonce nabízel svou ochranu - ovšem pod tou podmínkou, že místo papeži odpřisáhnou věrnost francouzskému králi, tedy jemu, což tak nějak bylo v zásadním rozporu se základními řádovými regulemi, takže jezuité odmítli (to byli nevděčníci, co?).
Poměrně gentlemansky se vůči jezuitům zachoval císař Svaté říše římské Josef II. a jeho matka, mj. i česká královna Marie Terezie - sice jim zabavili majetek (jako posléze i mnoha dalším církevním řádům), ale z tohoto majetku pak kněžím, tedy nejen bývalým jezuitům, platili apanáž. Zřejmě ne úplně špatnou, protože bývalý člen Tovaryšstva, jinak vynikající lingvista a jeden z významných národních obrozenců Josef Dobrovský si na bídu nijak nestěžoval.
Jistým zajímavým dějinným paradoxem je skutečnost, že ve finále nad jezuity drželi ochrannou ruku a majetek jim ponechali pouze pruský král Bedřich Veliký, který byl protestant (lutherán), a ruská pravoslavná carevna Kateřina Veliká. Ne tedy přímo z nějaké obzvláštní dobroty srdce, ale dobře si spočítali, že se jim v jejich zemích zatraceně hodí velmi dobře fungující jezuitské školství všech stupňů, které navíc (zejména v tom Rusku) neměli čím nahradit.
Další zajímavostí je, že poslední papež, který se snažil jezuity aspoň trochu chránit (hlavně před portugalským králem a jeho rádci), se také jmenoval Benedikt - konkrétně to byl Benedikt XIV., zatímco papež, který jezuitský řád v roce 1773 zrušil (papežským breve Dominus ac Redemptor Noster), byl také Klement, zcela přesně Klement XIV. Kruh se uzavřel…
Pokud tedy máte někdo jako věřitel pocit, že se vůči vám vaši dlužníci nechovají zrovna hezky, uvědomte si, že vždycky by mohlo být i hůř.
Knižní zdroje:
Buben Milan: Encyklopedie heraldiky: světská a církevní titulatura a reálie
Buben Milan: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, I. díl (Řády rytířské a křižovníci)
Buben Milan: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, III. díl, 4. svazek (Řeholní klerikové - jezuité)
Čornejová Ivana:T ovaryšstvo Ježíšovo - Jezuité v Čechách.
Ehlers - Müller - Schneidmüller a kol.: Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII.
Foltýn Dušan: Encyklopedie moravských a slezských klášterů
Foltýn - Vlček - Sommer: Encyklopedie českých klášterů
Fülöp-Miller René: Moc a tajemství jezuitů - Kulturní a duchovní dějiny Tovaryšstva Ježíšova
Hroch - Hrochová: Křižáci ve Svaté zemi
Hroch - Skýbová: Králové, kacíři, inkvizitoři
Karel IV.: Vita Caroli - vlastní životopis Karla IV.
Pěkný Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě
Spěváček Jiří: Karel IV. - život a dílo
Wright Jonathan: Jezuité - Misie, Mýty a Dějiny.
