Byla jsem v Marseille - jaké je to tam dooopravdy?

Ještě navíc zde hned v úvodu přiznám, že jsem do Marseille neletěla sama, ale vzala jsem s sebou i sestru s její rodinou, protože apartmán, který jsem si pronajala přes Airbnb, byl nesmírně prostorný a měl dokonce i terasu s výhledem na moře. Takže jsem do tohoto „města hrůzy“ s sebou táhla i jedno „nebohé dítě“.

Takže, co za katastrofy a tragédie všeho druhu se nám tam stalo?

Jako první jsme po příletu zjistili, že na místním letišti nikde není nápis „Marseille“, u kterého bychom se mohli vyfotit. Takže máme fotky pouze u letištní haly s nápisem „Terminál 2“. No, není to strašné?

Další podstatnou hrůzou pak je, že - na rozdíl od letiště Václava Havla v Praze - z marseillského letiště nejezdí žádná běžná MHD, ale pouze specializovaná autobusová linka za deset euro na osobu (přičemž v Marseille je „dospělou osobou“ každý starší 12 let), která jede do centra, odkud bychom si ještě museli zaplatit jízdenku MHD k našemu ubytování. Tak nám nezbylo nic jiného než si vzít Bolta za 35 euro.

Dále jsme zjistili, že bydlíme kousek od přístavu, kde se nakládají trajekty směřující na Korsiku a Sicílii - na který (plus na další velký kus moře) jsme opravdu z té terasy ve 12 patře měli výhled. Ovšem takový děs, bydlet kousek od nákladního přístavu! To bude určitě celé okolí plné nějakých podivných existencí a budeme se muset bát vyjít ven i za poledne.

Jenže my se hned tak něčeho nelekneme, takže jsme šli večer na procházku po okolí. Došli jsme do nějaké opravdu velmi pochybné čtvrti - její pochybnost jsme poznali podle toho, že se všude po zemi válely odpadky a místním lidem to bylo úplně fuk. Klidně seděli u stolečku před kavárnou uprostřed poházených plechovek, plastových lahví a zmuchlaných papírů.

A co tak strašlivého se nám stalo v této pochybné čtvrti? No, nejdřív nás přeletělo obrovské hejno holubů, protože v parku na lavičce seděla jedna stará muslimka v šátku, která je krmila - asi je krmí pravidelně a holubi už ji nejspíš dobře znají, protože se k ní slétali snad z půlky Marseille. Pak jsme potkali jednu černou kočku, která se nechtěla nechat vyfotit. A nakonec jsme zjistili, že ten Franprix, do kterého jsme šli nakupovat a jehož lokaci nám Google mapy ukázaly, už neexistuje.

Tudíž jsme byli nuceni zajít na nákup do nějakého afrického obchodu. No řeknu vám, větší hrůzu si neumíte představit! Měli tam v akci margarín a džusy dovezené z Alžíru (vše za euro padesát za kus), za dvě eura oplatky s dubajskou čokoládou a oříškovou, mandlovou či pistáciovou náplní, dále za necelá dvě eura pytlík pistácií, plus (taky v akci) za necelá tři eura půl kila vynikající paštiky s olivami, za euro padesát sedmičku bílého muškátu a za necelá dvě eura sedmičku merlotu.

A o kus dál v jiném africkém obchodě měli za euro padesát za kilo banány, za čtyři eura za kilo třešně, za dvě eura padesát za kilo nektarinky a pak ještě nějaké podivné ovoce, které jsem nikdy v životě neviděla, tak jsem si ho rozhodně musela koupit. Vypadalo to jako kus melounu či dýně, akorát že to, co bylo jedlé, byly takové žluté plody velikosti zhruba švestek utopené uprostřed bílé dužiny. Dodnes nevím, co to bylo, chutnalo to jako něco mezi žlutým melounem a broskví, to celé zkřížené s marshmallow.

Na zpáteční cestě jsme došli do naší ulice - kde už nebyl nepořádek, takže se asi jedná o „lepší čvrt“ - a na rohu u našeho domu jsme si v obchůdku podobném našim vietnamským večerkám (až na to, že tady mají podobné obchody Arabové a Afričané) koupili středně velký žlutý meloun (za dvě a půl eura) a na opačném rohu ještě teplou bagetu (za euro deset). Další dny jsme zjistili, že ta pekárna má otevřeno snad 24 hodin denně, takže si lze koupit čerstvou bagetu, croissant nebo třeba nějaký zákusek prakticky kdykoliv, klidně i hluboko po půlnoci.

A ano, ještě po půlnoci před tou pekárnou na venkovních stolečcích samozřejmě posedávali lidi - a to včetně Arabů a Afričanů.

Další příšernou věcí je, že snad úplně všichni lidé v Marseille zásadně chodí na červenou - a stejně tak světla na semaforech naprosto ignorují cyklisté a lidé, co jezdí na elektrokoloběžkách. Cyklisté a koloběžkáři (no a o řidičích skůtrů nemluvě) jezdí jako blázni a lidé skáčou řidičům aut málem pod kola - ovšem za celou dobu pobytu jsme neviděli jedinou nehodu, natož pak někoho zraněného. A představte si, že na přechodu vás řidiči pouští, ačkoliv mají zelenou, zatímco vy jako chodci červenou! No, nevyděsilo by vás to?

V Marseille také existují pouze dvě linky metra a dvě linky tramvaje - což je fakt hrozné! Ano, mají tam ještě nesmírně hustou síť autobusů, ovšem, a teď přijde ten největší děs - většina autobusů jezdí pouze do půl desáté až desáté večer. Později musíte jedině metrem nebo tramvají - a od jejich zastávek dál už pouze pěšky.

Jeden večer se nám dokonce stala ta strašlivá věc, že na trati došlo k nějaké nehodě, a tak jsme museli na tramvaj, která v noci zastavuje asi kilometr od našeho ubytování (nic blíž k nám v noci zkrátka nejezdilo), čekat celých 45 minut! No jen si představte tu katastrofu, sedět v centru na lavičce s kornoutem zmrzliny tři čtvrtě hodiny, než něco jelo!

A další děsivá věc - pokud chcete jet na ostrov If, musíte si koupit jízdenku na trajekt den dopředu, jinak jsou vyprodané. A zase víc než jeden den dopředu vám jízdenky neprodají. Tak jsme sehnali lístky na loď na druhý den až na 15:15, což je poslední vhodná loď na to, abyste si mohli pevnost If pořádně prohlédnout, protože poslední loď zpět jede v 17:55 (a ta předposlední v 17:10).

Tudíž nám druhý den nezbylo nic jiného, než čas do odjezdu lodi strávit v muzeu historie Marseille, kam je vstup zadarmo. To je přece hotové týrání lidí! Muset jít zadarmo do muzea, které má dvě patra, a dívat se tam tři hodiny na neolitické kamenné nástroje, řecké amfory, římské náhrobky, obrazy, sochy, modely marseillského přístavu a starověkých i středověkých lodí, na barokní majoliku, stroje z doby průmyslové revoluce a spoustu podobných věcí.

Když jsme tedy opustili muzeum, nalodili se na trajekt a po zhruba půlhodinové cestě po moři zdárně dorazili na ostrůvek, na němž se nachází pevnost If, zjistili jsme, že vstupné činí sedm euro na osobu. Při nákupu vstupenek jsme byli dotázáni, z jaké země jsme, načež po naší pravdivé odpovědi nám bylo řečeno, že to naše dítě, byť je starší 12 let, má vstupné zdarma - dostalo vstupenku s vytištenou cenou „0 euro“. Systém jsme tedy vůbec nepochopili, jestli by takto „staré“ děti francouzské, německé či jiné plné vstupné platily, nebo jestli konverzace na téma „odkud jste“ byla pouze zdvořilostní. V každém případě to bylo neuvěřitelně matoucí - a slabší povahy by to mohlo také vyděsit.

A tím samozřejmě katastrofy ještě zdaleka nekončily. Jak jsme se dozvěděli už při nákupu jízdenek na trajekt, zpátky do Marseille lodě nejezdí přímo, ale se zastávkou v přístavu na největším ostrově celého souostroví Frioul, jehož součástí je i If, kde tudíž musíme vystoupit a počkat na trajekt jedoucí zpět do Marseille. Tak jsme si říkali, že to tedy bude pěkně dlouhý výlet, když z If pojedeme ještě na nějaký další ostrov a teprve z něj se někdy pozdě večer dostaneme do Starého přístavu, odkud jsme vyjížděli.

Jenže když v 17:55 připlula loď jménem Edmond Dantes, vzali na palubu jenom část lidí a nás ostatní odmítli s tím, že jsou už plní, ale že za asi dvacet minut nás nějaká loď odveze. Opravdu zhruba za čtvrt hodiny připlula loď úplně jiné společnosti, než od které jsme měli jízdenky, ovšem to jim zřejmě bylo úplně jedno - pobrali všechny lidi, kteří zrovna na molu čekali, včetně prodavačů vstupenek a dalšího obslužného personálu z pevnosti If. Pokud někdo tuto loď nestihl, patrně musel přenocovat v cele, kde dle románu (a filmu) Hrabě Monte Christo úpěl nebohý Edmond Dantes, případně se pokusit do Marseille doplavat.

Jenže tato druhá loď plula přímou cestou zpět do Marseille, což tedy docela naštvalo. Zaplatili jsme přece cestu nejen na If, ale i na ten další ostrov. Když jsme to po připlutí reklamovali, bylo nám řečeno, že jestli byla loď plná, nedalo se nic dělat.

Ale jestli chceme, můžeme jet do hlavního přístavu souostroví Frioul přímo, protože nám ta zpáteční jízdenka pořád platí, a nejbližší trajekt odplouvá za deset minut, takže to ještě stihneme. Jinak tedy trajekty jezdí zhruba každou hodinu, občas - dle systému, který jsme však vůbec nepochopili - mezi řádné trajekty vkládají i nějaké mimořádné, ovšem žádný po 18 h. nezastavuje na If, ale kolem tohoto ostrůvku pouze proplouvá.

Loď jsme opravdu stihli, ovšem kvůli tomu jsme nemohli v přístavu vidět až do konce vystoupení pouličního akrobata, který přeskakoval obruče, jež dobrovolníci vybraní z publika drželi nad hlavou. Na ostrově, na který jsme dopluli, jsme vylezli na poměrně vysoký útes nad přístavem - kam se však dalo dostat z opačné strany poměrně pohodlnou pozvolnou cestou. Pláž, od které se na ten útes šlo, byla ovšem kamenitá - takže na koupání to nebylo ani náhodou, boty do vody jsme s sebou neměli.

To je další strašlivá věc v Marseille - pokud je pláž kamenitá, nejedná se o nějaké sympatické oblázky, po kterých by se dalo bosky chodit, ale o pěkně ostré kousky šutrů a štěrku. Takže koupat se - na můj vkus - dá pouze na plážích písčitých. Podle mapy se tedy jedna písčitá pláž na tomto ostrově taky nacházela, ovšem dost daleko od přístavu.

Vzhledem k tomu, že jsme ztratili téměř dvě hodiny návratem z pevnosti If do Marseille a další cestou zpátky na ostrovy, kdybychom se tam vypravili, už bychom nestihli trajekt do Marseille odjíždějící v deset večer. A protože od metra to k nám bylo poměrně daleko a poslední tramvaj k nám jela zhruba v půl dvanácté, nemohli jsme jet trajektem až v jedenáct v noci nebo dokonce tím posledním o půlnoci, jelikož pak bychom museli šlapat asi čtyři kilometry ze Starého přístavu k tomu nákladnímu přístavu, kde jsme bydleli.

Takže koupání na ostrovech se nekonalo a mohli jsme si pouze z útesu vyfotit malebné západy Slunce a východ Měsíce. Pozitivní věcí také bylo, že při cestě zpět stál Měsíc právě nad temnou siluetou pevnosti If, takže místo koupání aspoň tato vizální útěcha.

Písčitých pláží přímo v Marseille je poměrně dost, ovšem ta úplně nejblíž centru je opravdu maličká - a tudíž je na ní „hlava na hlavě“. Vypadá to tam i ve všední den víc přeplněné než o víkendu na koupališti v Podolí. Naštěstí se dá jet i jinam, kde je více prostoru a tedy menší koncetrace lidí na metr čtvereční. Ovšem ať se jedná o jakoukoliv pláž, mají tam sice plavčíky, sprchy a toalety, ovšem ne už kabinky na převlékání. Lidé tedy musejí improvizovat podobně jako u nějakého obyčejného českého rybníka - převlékat se pod šaty či pod ručníkem, případně se zaběhnout převléct na záchod.

A co se plavčíků týče, tak ti se v sedm večer seberou a jdou pryč. Veškeré další koupání je tudíž pouze na vlastní nebezpečí. Ovšem představte si, že místním je to úplně jedno a klidně se koupou ještě i za tmy!

Autobusy z pláží jsou tak kolem desáté večer (ano, jedna z mála autobusových linek, která jezdí i po desáté, je právě ta z pláží) nacpané tak, že člověk vysloveně „stojí na jedné noze a ještě ne na vlastní“ a občas na některých zastávkách čekající lidé vůbec nemohou přistoupit, jelikož se do autobusu nevejdou. Místní skutečnost, že se do autobusu nevejdou, berou se stoickým klidem, což tedy na každého normálního Čecha musí rovněž působit přímo hrůzostrašně.

Ke všem děsivostem Marseille je pochopitelně nutné připočíst i katedrálu Notre-Dame de la Garde, kde se neplatí vůbec žádné vstupné! To každého návštěvníka Zlaté uličky nebo chrámu sv. Mikuláše také musí naprosto šokovat a možná mu i způsobit infarkt.

Ovšem udělat si hezké fotografie této ikonické stavby je v současnosti absolutně nemožné, protože její půlka je obestavěná lešením. Podařilo se totiž vybrat potřebných několik miliónů euro, aby „strážná“ socha Panny Marie na nejvyšší věži mohla být kompletně pokryta zlatem. Kdy bude tento monstrózní projekt hotový, vážně netuším, zatím si lze vyfotografovat pouze stříbrnou kopii této sochy, jež se nachází v kryptě.

Pevně věřím, že ti bystřejší z vás dávno pochopili, že si tímto článkem dělám legraci z českých „flastenců“, podle nichž (či podle jimi šířených řetězových mailů) českého turistu v Marseille zaručeně okradou, znásilní nebo rovnou zabijí, takže jen blázen by toto město navštívil.

Realita je - pochopitelně - úplně jiná. V 90 % města jsme se necítili o nic méně bezpečně než na Václaváku, v uličkách kolem Staromáku nebo třeba na Karlově mostě. Kapsáři tam nejspíš také jsou, protože byly občas vidět cedulky, které před nimi varují. Ovšem nás nikdo neokradl. Asi si umíme na své věci dávat pozor.

A dokonce i v té „pochybné čtvrti“ (pozn. pro ty, co by se jí rozhodně chtěli vyhnout - nachází se kolem bulváru National) v podstatě jediné, co člověka poměrně znervózňovalo, byly všude kolem poházené odpadky. Lidé se tam netvářili nijak nepřátelsky - navíc ne všichni byli dle vzezření Afričané a Arabové, minimálně třetina byla „bílá“ - a nic nebezpečného jsme tam rovněž nikde nezahlédli.

Netvrdím, že bych se do okolí bulváru National šla zrovna s chutí procházet kolem půlnoci, ale mám dojem, že některé oblasti Žižkova, Vysočan, Hloubětína, Smíchova nebo Černého Mostu jsou mnohem nebezpečnější (o jistých „vybraných“ částech Orlové, Karviné, Mostu, Chomutova nebo Ústí nad Labem ani nemluvě).

Marseille je zkrátka velmi dobré místo pro dovolenou u moře, zvláště pak pro lidi, kteří nechtějí jen ležet na pláži, ale i něco vidět. Ta loď, která nás odvážela z ostrova If, patří společnosti pořádající celodenní okružní plavby po místní přírodní rezervaci.

Takže nejen pro milovníky historie, ale i pro milovníky přírody je toho v Marseille a okolí k vidění dost a dost.

A komu by to náhodou nestačilo, může si půjčit auto, případně sednout na vlak či dálkový autobus a udělat si výlet třeba do Aix-en-Provence, Avignonu, Montpellieru nebo dokonce do legendárního Saint-Tropez.

(Pozn. autorky: Fotografie nebyly vůbec nijak upravované, takhle to v Marseille zkrátka vypadá, když vám vyjde počasí.)