Článek
Když přeskočíme několik období, aby to bylo zajímavější, skočíme rovnou do středověku. V 16. století se totiž prudce změnilo chápání peněz a obchodních vztahů, protože došlo k všeobecnému rozvoji mezinárodního obchodu a prostřednictvím zámořských plaveb také k rozvoji oběhu peněz.
Podle historických pramenů se ve středověku likvidovaly peněžní služby stejně rychle, jako mor likvidoval Evropany.
Otázkou však zůstává proč tomu tak bylo? Šlo o ochranu lidí před ztrátou veškerého majetku, nebo šlo o čistou politiku mezi bohatými, kteří si hlídali své kruhy a nechtěli mezi sebe pustit kohokoli šikovného, kdo by je mohl ohrozit?
Nicméně, celá tato kauza by se dala popsat tak, že lidé si začali půjčovat od chvíle, kdy se objevily peníze. Ovšem zatímco dnes si nedovedeme představit půjčování peněz bez úroku, vyjma reklamních tahů několika soukromých bankovních společností, v historii bylo půjčování peněz s úrokem zakázané. Věřitelé tak hledali jiné cesty, jak na půjčkách vydělat. Běžně si tedy brali do zástavy majetek dlužníka, což se málem stalo osudným Janu Lucemburskému, který kvůli půjčkám na svá válečná tažení zastavil většinu majetku.
Díky objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492 a získání nových zdrojů zlata a stříbra po dobytí Mexika (1519– 1521) a Peru (1532–1534) Španěly, se mnohé změnilo.
Již nebylo pochybností o tom, že půjčování peněz je činnost, která nemůže být zpoplatněna. A tak různé evropské země v tomto období upravily ve svých kodexech výši úrokových sazeb tolerovanou při peněžních nebo zbožních půjčkách.
První bankovnictví a půjčování peněz nemělo ani v historii na růžích ustláno. Přitom, podle výkladu termínu půjčka, jde vlastně jen o převedení peněz od lidí, kteří jich mají dostatek, k těm, kteří je momentálně potřebují.
„Křesťanům bylo půjčování peněz za úplatek, zapovězeno úplně.“ Křesťané nesměli půjčovat peníze s úrokem, protože úrok je poplatek za čas, který vznikne mezi půjčením a vrácením peněz, ale podle Bible čas vlastní jen Bůh. Lidé jiných náboženství však peníze půjčovat mohli a mnozí z nich toho čile využívali. Klasická výše úroků byla v 16. století překvapivě podobná té dnešní.
Přes hrozbu trestu se ale našli i takoví lidé, kteří nabízeli úvěry za extrémní sazby a tím vznikla lichva. „Taková sazba klidně překročila i 100% půjčené částky za jediný den!“ Potřebuješ, tak plať!
Půjčování s úrokem i křesťanům v Koruně české, povolil až velkokníže Vladislav II. Jagellonský, který vládl v letech 1471 až 1516.
Ve středověku se půjčky obecně řídily jinými pravidly než dnes. Protože půjčky za úrok byly zakázané, hledala se jiná cesta. „Králové a šlechtici půjčovali proti takzvané zástavě. Věřitel převzal do správy nějaký statek dlužníka a do splacení dluhu z něj pobíral zisky,“ zmínil historik Jindřich Kačer ve své knize Temné počátky českých dějin.
To se týkalo i Jana Lucemburského, který jako zástavu za půjčky na svá válečná tažení použil královský majetek. Protože se ale nestaral o jeho vykupování zpět, postupně se v českých zemích ocitla v zástavě většina královského majetku. Situaci musel řešit jeho syn „Otec vlasti“ král Karel IV.
„Karel IV. dle vlastních slov našel zemi zpustošenou a v Praze neměl ani kde hlavu složit, protože Lucemburkům už nic pořádného, podle historika Kačera, nepatřilo.“ Mladší Lucemburk tak musel velmi složitě vykoupit majetek zpět.
Co bylo normální dříve, dnes již dávno neplatí. „Na zastavování nemovitostí by v případě spotřebitelských úvěrů nikdy nemělo dojít. Právě skutečnost, že po vás někdo chce, abyste za spotřebitelský úvěr ručili svým domem, by vás měla upozornit na to, že jednáte s nebezpečným lichvářem. Navíc nepřiměřená zástava je nezákonná.“
Cosimo Medicejský, florentský bankéř, obchodník a politik dokázal během svého života na přelomu 14. a 15. století vybudovat speciální daňovou úpravu, kterou smetl své konkurenty.
„Jako jeden z prvních si uvědomil význam úvěrů. Věděl, že vysoké úroky odradí klienty. Benátským i janovským kupcům proto nabízel takové úvěrové podmínky, které nešlo odmítnout. Pro půjčky si proto chodili pouze k němu.“ Obchodníkovi se dokonce podařilo získat důvěru papeže, tehdy nejvyšší moc autority.
Pozor si v minulosti museli dát i poskytovatelé půjček. Finančník, politik, bankéř, obchodník a otrokář Robert Morris, který založil první americkou banku: Bank of North America, na přelomu let 1780 a 1781, zapůjčil finance samotnému státu, přitom národní dluh Spojených států v jeho bance rostl tak dlouho, až dosáhl částky 24 miliónů dolarů, až nezbyly peníze na financování Washingtonovy armády, která měla Spojené státy osamostatnit.
V té době na scénu vstoupil jako šedá eminence Morris se svým tučným kontem. Použil takřka všechny své vlastní peníze, půjčoval si i u přátel a riskoval tak rozprodání vlastního majetku. Nakonec ale byla situace díky němu zachráněna.
Špatně však dopadl rod Bardiů, který vlastnil jednu ze tří nejvýznamnějších florentských bank, jež svého času byla součástí největší evropské finanční společnosti. „V roce 1344 tato společnost s názvem Compagnia dei Bardi zkrachovala. Důvodem, dle kronikáře Giovanniho Villaniho, údajně bylo nesplacení dluhu krále Edwarda III., vysoká půjčka anglického krále měla dosahovat výše 900 tisíc zlatých.“
Král peníze použil na zbrojení, měl vymyšlený i způsob, jak úvěr splácet, dotovaný obchod s bavlnou. Podnikatelský záměr mu ale nevyšel a krach bankovní společnosti tak na sebe nenechal dlouho čekat.
Tehdy i dnes platí, že každý člověk bez ohledu na postavení, musí zvážit, zda si půjčku může vzít či nikoli a musí mít jasno v tom, z jakých příjmů bude úvěr splácet.
