Článek
A že by se lidem žijícím v bytech měly napařit minimálně dvacetinásobné poplatky za psy oproti lidem, kteří chovají psy v rodinném domku.
Ten člověk, který článek napsal (jakého je pohlaví či genderu se z jeho přezdívky zjistit opravdu nedá a na profilu o sobě neuvádí vůbec nic), svým textem ukázal pouze několik zásadních věcí:
1. Nemá rád psy.
Asi jej nějaký pes v dětství kousl nebo mu věčně vyjící pes jeho sousedů vadí. Je ovšem taky možné, že v den psaní svého „rádoby moudrého“ článku pouze stoupl do lejna, o kterém se domníval, že je psí - což samozřejmě být nemuselo, jak se také občas umějí „chovat“ opilci nebo feťáci, asi víme všichni. A tato nepříjemnost jej natolik rozladila, že se musel ze svého traumatu okamžitě vypsat.
2. Absolutně nic o psech neví.
To je vcelku logické - pokud někdo nesnáší psy, těžko s nimi bude mít osobní zkušenosti. A už vůbec je málo pravděpodobné, že by o předmětu své neobliby sháněl odborné články a publikace.
Jenže pokud o něčem neví vůbec nic, neměl by o tom žvanit.
Takže nejen pro tohoto autora, ale pro všechny další rádoby chytráky, kteří si myslí, že psovi je nejlépe někde na řetězu u boudy, zde pár základních fakt.
1. Pes je smečkové zvíře.
Tedy daleko podstatnější, než kde žije, je pro něj s kým žije. Pokud má pes alespoň část dne u sebe „svou smečku“ - kterou může tvořit i jeden jediný člověk - a tato „smečka“ se mu věnuje, je maximálně spokojený.
2. Pes jako každá šelma většinu dne prospí.
Rozdíl mezi zvířaty v délce spánku je naprosto propastný. Velmi málo spí např. žirafy, které běžně bdí až 22-23 hodin denně, nebo delfíni, kteří vlastně úplně nespí nikdy, ale vždy polovinu mozku mají aktivní, neb jinak by se udusili. Naopak lenochodi jsou schopní prospat i těch 22 hodin denně.
Masožravé šelmy, tedy včetně psů, jsou někde mezi těmito dvěma extrémy, ale blíže k těm lenochodům než k žirafám. Není ničím patologickým, jestliže pes prospí 15-17 hodin denně. A štěňata a staří pejsci klidně mohou spát i o něco málo více než těch 17 hodin denně.
Tedy jinými slovy pes (nemluvě o kočkách) vás v době vaší nepřítomnosti doma vůbec k ničemu nepotřebuje. Už jsem o tom psala v jednom svém starším článku, že ve Velké Británii kdysi tento problém řešili u soudu a pan soudce, aby přišel věci na kloub, si pořídil černého pudlíka, jehož pojmenoval Justice, a skrytou kamerou natáčel, co tento psík dělá v době jeho nepřítomnosti. Zjistil, že milý pudlík většinu této doby klidně prospal, maximálně během ní dvakrát třikrát vstal, šel se napít a zase si lehl a usnul.
Takže pokud psa od štěněte zvykáte na to, že část dne budete trávit bez něj mimo váš byt, žádné trauma mu tím rozhodně nezpůsobíte. Pokud je na to zvyklý, tedy není to pro něj nečekaný šok, který by si „přeložil“ tak, že jste jej opustili, s vaší nepřitomností doma po dobu 9 až 10 hodin se bez problémů smíří a zvykne si na ni.
Zdravý pes také bez problému zvládne se těch 9-10 hodin nepotřebovat vyvenčit. Něco jiného jsou štěňata nebo starší a nemocní pejsci, kterým je nutné se v tomto poněkud přizpůsobit, jenže naprostou většinu psů si pořizují buď rodiny, kde snad i dítě mladšího školního věku zvládne psa vyvenčit, nebo naopak důchodci, kteří už do práce nechodí. Kromě toho rozhodně není až takovým velkým problémem naučit psa chodit v případě nutnosti na kočičí záchodek.
A hlavně, pokud má někdo psa, který to do jeho návratu domů „nevydržel“, je to přece problém především pro jeho majitele. Nejedná-li se o člověka, který by měl s pořádkem a hygienou i jiné závažné problémy, nejspíš se jeho sousedé nikdy ani nedozvědí, že k podobné nehodě někdy došlo.
3. Pes se nerad nudí.
Tedy část dne je nutné se psovi věnovat. Jít s ním na procházku, hrát si s ním a vůbec mu vytvářet další zábavu a podněty. V tomto svém článku jsem psala o tom, kteří psi jsou nejlínější, tedy dlouhé procházky ani jinou příliš velkou fyzickou aktivitu příliš nemilují. Některá další plemena, která toho moc nachodit nepotřebují, jsou uvedena i zde.
Naopak je velkým omylem myslet si, že je naprosto postačující, pokud mám dům se zahradou, na kterou má pes volný přístup. Tedy že buď nechám psa přes celý den právě na té zahradě, případně mu nechám na tu zahradu nějaký průchod, aby si tam mohl jít, kdy chce on sám. A že když je pes takto „opatřen“ na žádné procházky už s ním chodit nemusím.
Nic není vzdálenější pravdě.
Pes se sám na zahradě většinou nudí - a často tam ani chodit moc nechce. Znám spoustu případů, kdy pes měl sice zcela volný vstup na zahradu, ale s výjimkou nutnosti (tedy vyvenčení se) na té zahradě sám nechtěl být ani za nic. Výjimkou mohou být pouze situace, kdy má člověk psů několik - ti se občas dovedou zabavit i spolu. Podobná situace je v případě vlastnictví psa a kočky, kdy si tato dvě zvířata spolu hrají, ba dokonce existují i plemena psů schopná spřátelit se i s jiným zvířetem a s tímto svým zvířecím parťákem pak na zahradě vesele „blbnout“.
Naprostá většina psů tedy na zahradě sama být nechce - a pokud je vůbec ochotná tam být, tak stejně čeká „jak na smilování boží“ na svého páníčka či paničku, který/á si s ním bude hrát a jinak se mu věnovat. Různá plemena psů jsou na pohyb a hry různě náročná, o čemž jsem zase psala tento podrobný článek. Také jsem v něm srovnávala různá plemena co se týče jejich hlučnosti.
Suma sumárum to, jestli pes bude svým vytím a štěkáním obtěžovat okolí, či nikoliv, vůbec nemá souvislost s tím, zda žije v domě nebo v bytě.
Stejně tak není vůbec žádná souvislost mezi tím, kde pes žije, a jak je v životě spokojený.
Doga nebo afghánský chrt žijící v garsonce uprostřed Prahy může být daleko zdravějším a spokojenějším psem než ratlík žijící v domě s obrovskou zahradou. Natož pak než pes uvázaný někde u boudy.
Ano, jsou psi do městského bytu vhodnější a psi méně vhodní nebo zcela nevhodní - a stejně tak jsou psi, kteří se hodí pro začínající chovatele, kteří se psy mají zkušenosti minimální až žádné, a naopak jsou plememena, která nezkušeným chovatelům do ruky nepatří. Pro dobro své, těch chovatelů i jejich okolí.
Proto spíše než vymýšlet nějaké speciální daně pro majitele, chovající psy v bytech, by nebylo od věci vlastnictví psa podmiňovat nějakou „licencí“ pro jejiž získání by bylo nutno absolvovat nějaké specializované kursy a složit závěrečné testy či zkoušky - a délka tohoto kursu i náročnost závěrečných zkoušek by se lišila dle plemene.
Podobný systém by totiž daleko více odradil všemožné nezodpovědné chovatele - počínaje rodiči, kteří se mylně domnívají, že pes je hračka, až po různé „influencerky“, pro které je pes pouhým módním doplňkem. Kdo je bohatý, pro toho by ani „daň“ za psa ve výši několika desítek tisíc ročně nebyla dostatečnou překážkou.
Naopak, jsou to právě bohatí snobové toužící po „neobvyklém“ či „módním“ psu, kteří jsou také nejčastějším cílem cynických obchodníků s neštěstím, tedy jinými slovy zrůd, které provozují množírny či štěňata z množíren přeprodávají.
Povinnost mít pro pořízení psa „licenci“ by jejich špinavý byznys hodně zkomplikovala, ne-li téměř položila.
(Autorka je dcera veterináře, studuje přírodní vědy a působila řadu let jako asistentka rozhodčích na mezinárodních výstavách psů.)
Na podobná témata:
