Jak si vybrat správně svého prvního psa?

Případně aby i po odchodu do důchodu zůstal aspoň trochu fyzicky aktivním, což prospívá zdraví nejen psychickému, ale i fyzickému. Je totiž vcelku prokázaným faktem, že starší lidé, kteří jsou majiteli psů, daleko méně často trpí vážnou obezitou a všemi civilizačními nemocemi s ní spojenými - vysokým tlakem, cukrovkou II. typu, kardiovaskulárními chorobami apod.

Je také možné, že v rámci novoročních předsevzetí se někdo rozhodne pořídit si psa, aby tak byl „donucen“ se více hýbat. Či v rámci touhy po životní změně si psa pořídí mladý pár, který děti (zatím) neplánuje či je ze zdravotních důvodů nemůže mít, nebo naopak pár starší, kterému dospělé děti „vylétly z hnízda“.

Na všech těchto pohnutkách samo o sobě není nic špatného, je ovšem třeba být realisty. Jestliže má vaše dítě třikrát týdně trénink nebo čtyřikrát do týdne nějaký kroužek, bude mít vůbec na psa čas? Pokud přesto po pejskovi touží, udělejte nejdřív určitou zkoušku - zařiďte mu, aby chodilo denně venčit pejska někomu ze sousedů nebo několikrát týdně pomáhat do nejbližšího psího útulku. Když ho to ani po půl roce nepřestane bavit, psa mu s klidným svědomím pořídit můžete.

Podobným způsobem ostatně můžete otestovat i sebe samotné - nabídněte výpomoc v místním útulku či někomu ve svém okolí pravidelné venčení. Jestliže to i po několika měsících budete časově „stíhat“ a současně vás to nezačne nudit, jste vhodnými adepty na budoucí majitele psa.

V opačném případě si kvůli pohybu kupte permanentku do fitka a chybí-li vám doma živý tvor, začněte uvažovat raději o kočce nebo třeba o nějakém plazu. Ty není třeba denně vodit na procházku a dokonce i vcelku bezproblémově zvládnou vaši víkendovou nepřítomnost. Máte-li kamaráda nebo kamarádku, schopné(ho) a ochotné(ho) vaše zvíře denně nakrmit (v případě plazů to ani denně být nemusí) a cca 3× týdně vyčistit kočičí záchodek či terárium, můžete bez obav odjet i na služební cestu nebo na dovolenou.

Ačkoliv i na tu dovolenou si kočičku či jiné zvíře můžete vzít s sebou. Mnohé hotely a apartmány dnes už nemají problém s tím, aby si jejich návštěvníci s sebou přivezli nejen psa, ale i kočku, morče, králíka, gekona či hada. Cestujte-li autem po Evropě, váš mazlíček může jet s vámi. Přeprava letadlem je daleko komplikovanější, ale ani ta nemusí být zcela nemožná.

Také v případě vašich rodičů, prarodičů, strýčků a tetiček buďte realisty - jestliže dotyčný/á dosud trávil(a) většinu času na gauči u televize, je daleko pravděpodobnější, že zakoupené štěně bude chudák zavřený doma, případně odložený do útulku či „skončí na krku“ vám, než že se z vašeho příbuzného-pecivála stane přes noc nadšený turista. I v tomto případě - pokud víte, že dotyčný/á má rád(a) zvířata - raději nejdříve zkuste tvora, který vyžaduje méně péče než pes (a kterého byste si v nejhorším případě mohli vzít k sobě).

I pokud váš starší příbuzný není gaučový povaleč, pečlivě zvažte, zda ve svém věku a zdravotním stavu opravdu zvládne nejen péči o štěně, ale také několik let „držet krok“ s mladým aktivním psem - a také jak velké je riziko, že by jej pejsek mohl přežít o mnoho let (a co pak s ním).

Osobně se domnívám, že lidem starším 70 je vhodnější jako společníka pořídit nejen nějaké klidnější plemeno, ale také raději pejska ve věku 5-7 let. Což je možné i pokud kategoricky odmítáte „voříška“, protože i v útulcích se vyskytují psi čistokrevní (byť zpravidla nemají průkaz původu), případně se občas stává, že majitel čistokrevného psa zemře nebo vážně onemocní a jeho příbuzní nevědí, „co si počít“ s jeho psem.

V každém případě - ať vybíráte pejska pro sebe, pro své děti nebo pro své starší příbuzné - nevybírejte „srdíčkem“, ale především rozumem.

Jako první samozřejmě souhlasím, že štěně z množírny rozhodně ne! Důvodů, proč ne, je celá řada. O mnohých z nich píši v úvodu tohoto článku.

Zásadně však nesoulasím s názorem pana Krále, podle něhož je „nezodpovědným množitelem“ každý, kdo nabízí štěně bez průkazu původu. Za prvé se občas může stát, že majitel svou fenku prostě neuhlídá. Pokud se na tento „malér“ přijde pozdě, moc se toho dělat nedá. Potrat, zejména ve vyšším stádiu březosti, je pro zdraví feny daleko větší riziko než nechat štěňata narodit. A pokud už jsou štěňata na světě, tak je přece neutopíme.

Za druhé existují kříženci, kteří zatím nejsou oficiálně uznáni jako plemeno, takže nemohou mít průkaz původu, ale tvůrci a podporovatelé tohoto potenciálně nového plemene se snaží, aby časem k jeho uznání došlo. Jako příklady lze použít křížence labradora s pudlem, kterým se říká „labrudl“ a vedou se jednání o oficiálním uznání těchto psů jako nového plemene.

Jiným případem z poslední doby jsou velmi oblíbení kříženci bišonka s jinými společenskými plemeny, např. s ši-tzu, lhasou apso nebo pekinézem. I v těchto případech je možné, že tímto způsobem časem vzniknou nová psí plemena.

Dále může jít o snahu vyšlechtit novou barevnou variantu stávajícího plemene - např. u již zmíněného bišonka je nyní přípustná pouze bílá barva, ale v některých zemích se již prosazuje uznání pískové varianty jako další možné. Je vcelku logické, že ke vzniku nové barevné varianty je nutné mezi sebou křížit rodiče, kteří jsou právě takto nestandardně zbarveni - a tedy štěňata opět nemohou mít průkaz původu.

Podobně u dalmatinů jsou nyní přípustné pouze černé nebo hnědé skvrny a pes, který je způsobilý pro chov, však nesmí mít na těle skrvny obou barev, stejně jako nesmí mít skvrny jiných barev - např. meruňkové či citrónové, a také nesmí mít modré oči (nebo jedno oko modré a druhé hnědé). Přesto existují chovatelé, kteří se snaží vyšlechtit dalmatiny modrooké, trojbarevné nebo „apricot“. Což samozřejmě mohou opět docílit pouze tím, že mezi sebou budou záměrně křížit dalmatiny neuznané pro chov, takže taková štěňata pak pochopitelně nemohou mít průkaz původu.

Ostatně naprosto stejným způsobem byli před necelými sto lety vyšlechtěni i dnes zcela běžní meruňkoví a stříbrní pudli (původně byl pudl přípustný pouze v barvách bílé, černé a hnědé) a vícebarevný pudl (zvaný „fantom“ nebo „harlekýn“) byl uznán jako samostatná (čistokrevná) barevná varianta relativně nedávno. Ještě před nějakými dvaceti lety byste vícebarevného pudla s průkazem původu mít nemohli.

Posledním možným důvodem, proč někdo nabízí prokazatelně čistokrevné štěně bez průkazu původu, je situace, kdy člověk vlastní čistokrevnou fenu a chtěl by mít právě od ní (nejspíš z nostalgických důvodů) štěně, ale buď tato fena nebyla uznána za způsobilou pro chov, nebo se dotyčnému pouze nechce chodit na svody a bonitace, případně dokonce se svou fenou skládat nějaké zkoušky - nevím, jak je tomu přesně teď, ale před nějakou dobou u některých plemen bylo povinností pro uznání psa do chovu složení pracovních nebo loveckých zkoušek.

Takový majitel čistokrevné feny se tedy domluví s majitelem čistokrevného psa stejného plemene - kterému se třeba taky nechce otravovat se s bonitacemi, zkouškami a výstavami, a své psy dají dohromady s tím, že jedno štěně si nechá majitel feny, druhé majitel psa a jelikož jen málokdy se narodí štěňata pouze dvě, ta zbylá se rozhodnou rozdat nebo prodat - pochopitelně za cenu daleko nižší než stojí „papírový pes“. Většinou takový chovatel chce, aby se mu aspoň vrátily zpět vícenáklady na výživu březí a kojící feny, posléze i na speciální granule pro štěňata a očkování štěňat.

Pokud je podobný chovatel psa bez průkazu původu ochotný ukázat potenciálnímu zájemci o štěně prostředí, ve kterém vyrůstalo, jeho matku a její průkaz původu (a ideálně i otce nebo aspoň kopii průkazu původu otce), nemyslím si, že je to něco zavrženíhodného.

Ano, u podobných štěňat je o něco vyšší riziko nějakých vad, ale pokud otec a matka nebyli sourozenci či otec s dcerou, zas tak velké to riziko není. Navíc u pejska z útulku existují rizika podobná, ne-li ještě větší. Protože i když se v útulku ocitne pes, který je čistokrevný, málokdy jej tam někdo dovede i s jeho průkazem původu.

Ať už se rozhodnete pro jakékoliv plemeno, neměli byste se ukvapovat. Může se vám vizuálně nesmírně líbit, zamilovali jste si psa právě této rasy jako literárního či filmového hrdinu (Lassie se vrací, Bella a Sebastián, Komisař Rex, Goro bílý pes, Bohouš, Bílý tesák atd.), případně máte nostalgické vzpomínky z dětství, protože příbuzní, ke kterým jste jezdili jako malí na prázdniny, přesně tohoto pejska měli.

Pokud byl váš dědeček hajný, měl doma nejspíš jezevčíka nebo nějakého teréra či ohaře - např. českého fouska, pointra, výmarského ohaře apod. Jenže za prvé dědeček s tím psem nejspíš denně nachodil v lese několik kilometrů a za druhé měl ten pes velmi pravděpodobně i nějaké lovecké zkoušky. Ovšem pořídit si českého fouska do městského bytu v centru není zrovna dobrý nápad.

A už jsem o tom jednou psala, že jezevčík (libovolné veikosti), stejně jako jakýkoliv teriér nebo knírač jsou plemena, která začínajícím chovatelům více než nedoporučuji. Jde o psy velmi tvrdohlavé, kteří potřebují precizní výcvik, aby s nimi nebyly problémy. Jezevčík je jedním z plemen, která se nejčastěji vyskytují ve statistikách psů, kteří pokousali člověka. Ano, kousnutí od jezevčíka vážné zranění obvykle nezpůsobí, nejčastěji podobný incident skončí roztrženým oblečením a maximálně tak nějakou modřinou či oděrkou, ale za ty nepříjemnosti ani to opravdu nestojí.

Jezevčíci - a ještě více teriéři a knírači - jsou také poměrně uštěkaní. Je to jejich přirozenost, staletí k tomu byli šlechtěni a trénováni, takže i pro zkušeného chovatele není právě snadné z podobného plemene vychovat psa, o kterém jeho sousedé téměř nevědí. Uštěkaný pes pochopitelně nikomu nevadí v hájence u lesa, ale v paneláku je podobné zvíře peklem pro celý dům - a někdy i „poukázkou“ na povinnost se odstěhovat či pejska „dát pryč“. A to asi nechcete.

Stejně tak byla-li tetička chovatelka ovcí, mohla mít slovenského čuvače, pyrenejského pasteveckého psa nebo třeba bernského salašnického. Jsou to krásní, inteligentní a poměrně snadno cvičitelní psi - jenže poněkud rozměrní a hlavně vyžadující spoustu pohybu na čerstvém vzduchu. Přetopený 2+kk v centru Prahy pro ně rozhodně není ideální protředí.

Bez debaty je velmi krásným psem libovolný z britských dlouhosrstých ohařů - anglický setr, irský setr a gordonsetr. Jenže je to ohař, tedy blízký příbuzný již zmíněného českého fouska. Tento pes je sice poměrně klidný, neagresivní, inteligentní a snadno cvičitelný, ovšem není zrovna malý a navíc potřebuje denně naběhat několik kilometrů. Také - na rozdíl od psů krátkosrstých a drsnosrstých - jeho dlouhá hedvábná srst vyžaduje poměrně hodně péče.

Velmi atraktivním psem je rovněž dalmatin - ovšem toto plemeno potřebuje denně naběhat stejně nebo i ještě více kilometrů než ten setr. Máte-li rozsáhlou farmu nebo pravidelně jezdíte na koni, dalmatin je pro vás to pravé. Ostatně původně byl dalmatin vyšlechtěn právě pro to, aby jako atraktivní „ozdoba“ doprovázel šlechtice jedoucí v kočáře. Má tedy přímo v genech pozitivní vztah ke koním i schopnost zvládnout vedle nich klusat i několik hodin.

Nemáte-li koně, ale jste vášnivý cyklista, co denně nebo téměř denně ujede 10 a více kilometrů, případně několikrát týdně trénujete na dálkové pochody, dalmatin je pro vás také velmi vhodným společníkem. Počítejte ovšem s tím, že jeho krátké chlupy se zapicují jako jehličky úplně do všeho a z oblečení, čalounění a koberců se dostávají velmi obtížně. Většina chovatelů dalmatinů má proto koberce, čalounění i většinu kalhot a sukní zásadně melírované či v úpravě „pepř a sůl“.

Ovčáčtí psi (pozn. 1) - jako třeba border kolie, australský ovčák nebo (dnes už poněkud vzácná) klasická kolie - jsou psi dosti klidní, neagresivní (navíc mají tzv. „nůžkový stisk“, takže i kdyby náhodou kousli, spíše jen „štípnou“, než že by opravdu ublížili) a k tomu jsou vysoce inteligetní. Jenže čím je pes inteligentější, tím více zábavy potřebuje. Jinak trpí, případně svou kreativitu uplatní při demolování bytu. Kromě toho i tito psi jsou poměrně velcí a ke všemu byli vyšlechtěni k tomu, aby denně nachodili desítky kilometrů se stádem.

Relativně hodně pohybu vyžaduje i oblíbený zlatý retrívr, případně jeho bratránek labrador retrívr. Tito psi jsou neagresivní, milující děti, poměrně snadno cvičitelní a zvladatelní, ale podobně jako uvedení ovčáci nechtějí většinu svých dnů pouze proležet.

Hledáte-li psa na pohyb o něco méně náročného (byť ne úplně gaučového), který je však naprosto neagresivní a lidi spíše milující, zkuste jedno z „laboratorních plemen“ - bígla, případně českého strakatého psa, který byl přímo záměrně vyšlechtěn k laboratorním účelům, původně se totiž oficiálně jmenoval Horákův laboratorní pes.

Tito psi jsou ideální pro nezkušené začínající chovatele, protože se jedná o plemena, která mají přímo vrozené, že lidi milují a respektují. Podobného psa zkazit tak, že se stane nějakou kousavou bestií, je téměř nemožné. Největší nevýhodou těchto plemen je však jejich nesmírná žravost - jestliže nějaké jídlo necháte ležet v jejich dosahu, s největší pravděpodobností budete bez něj. Také na procházkách je třeba dávat pozor, aby nesežrali každý odpadek.

Pokud se chcete věnovat nějakému psímu sportu, např. agility nebo dogtrackingu, ovčáčtí psi i retrívři jsou pro podobnou zábavu jako dělaní. Hledáte-li však parťáka, který má většinu dne prospat na gauči, než se vrátíte z práce, zvolte raději jiné plemeno.

Jistým možným kompromisem - líbí-li se vám klasická kólie - je šeltie, neboli shetlandský ovčák, která je jistou její zmenšenou kopií. Protože má krátké nožičky, nepotřebuje chodit tolik jako její větší příbuzní. Přesto se jedná o pejska poměrně živého, ze kterého udělat pohodlného „gaučáka“ tak úplně nepůjde.

Už jsem o tom jednou velmi podrobně psala, že neuvěřitelně línými psy, kteří opravdu nevyžadují dlouhé procházky každý den (případně skoro vůbec), jsou dogy a chrti. Dalším jejich kladem je, že nejsou uštěkaní, takže pokud je od mládí zvyknete na samotu, v době vaší nepřítomnosti doma o nich sousedé ani nebudou vědět.

Chrt - bez ohledu na jeho velikost a to, zda je dlouhosrstý nebo krátkosrstý - je sprinter, kterému stačí jednou dvakrát týdně se pořádně proběhnout, ale po zbytek času mu vyhovuje dvakrát třikrát denně krátká procházka na vyvenčení a jinak je nejspokojenější spící na křesle či kanapi. Ovšem pozor, při tom probíhání je nutná trasovačka nebo dobře oplocený pozemek! Rozběhnutého chrta nedohoní ani Usain Bolt.

Krátkosrstí chrti - např. whippeti, greyhoundi nebo italští chrtíci - se navíc vyznačují tím, že jejich srst nemá podsadu, takže je velmi dobře snášena i alergiky. Zvažujete-li pořízení chrta, můžete dokonce udělat dobrý skutek tím, že adoptujete vysloužilého dostihového. Tento pes se v životě už naběhal až až, takže pohybu bude vyžadovat méně než byste mysleli. Ovšem pozor, pokud se bude chtít proběhnout, vážně jej nesmíte putit nikde, kde by se mohl rozběhnout do dáli - jinak budete bez psa.

Dlouhosrstí chrti (afghánký chrt, perský chrt-saluki a ruský chrt-barzoj) jsou zase psi vizuálně nesmírně atraktivní. Jistou daní za jejich krásu je fakt, že o jejich srst je nutné pečovat, ale zejména u saluki a barzoje to není zas tak těžká práce. Dalším pozitivem je, že se tato srst chová podobně jako lidské vlasy, tedy z koberců a čalounění se snadno vysaje. Tato poučka platí samozřejmě pro všechna dlouhosrstá plemena - včetně již uváděných setrů, kólií a retrívrů.

Dlouhosrstý chrt sice vypadá jako velký pes, ovšem je nesmírně subtilní a tudíž i lehký. I nepříliš zdatný člověk jej tudíž zvládne v případě zranění, nemoci nebo stáří nosit. Chrti ovšem mají poměrně pevné zdraví, takže pokud si nezpůsobí nějaký vážný úraz, nejspíš budou chodit po svých až do smrti. Ale i kdyby ne, poponést chrta zvládne skoro každý.

Postarší vysloužilý dostihový chrt je tudíž psem, kterého můžete vcelku s klidem pořídit i své babičce. Jenom ji musíte poučit, že za prvé chrt potřebuje ležet na měkkém, ideálně někde, kde má dobrý rozhled (má horší čich oproti jiným psům, zato však na psa vynikající zrak) a za druhé nikdy, opravdu nikdy, jej nesmí pustit z trasovačky - pokud si tedy není stoprocentně jistá, že pozemek je dobře oplocen a všechny brány/vrata pečlivě zavřené.

Ačkoliv si plno lidí myslí opak, doga je pes vhodný do města, ba dokonce i do městského bytu. Pokud nemáte zrovna garsonku, ale dejme tomu jako jednotlivec či pár obýváte 2+1 nebo dokonce 3+1, klidně si dogu pořiďte. Zjistíte, že většinu dne prospí na kanapi a pokud je venku ošklivo, obejít s ní blok, aby se vyvenčila, jí stačí až až - někdy bude spíš problém ji ve špatném počasí ven vůbec dostat. Dogy také téměř neštěkají, jsou od přírody klidné a neagresivní - vychovat z dogy zabijáka je dost umění.

Zároveň ovšem v případě nouze doga opravdu poslouží jako spolehlivý obranář. Pouhou svou vahou je schopná útočníka snadno srazit k zemi - a pokud mu při skoku instiktivně půjde po krku, což pro ni vzhledem k její výšce není problém, může to skončit pro útočníka i fatálně. Na straně druhé jenom kandidáta na Darwinovu cenu napadne něco tak „inteligentního“, jako přepadnout člověka, který je na procházce s dogou.

Také toho doga sežere méně, než byste čekali. Tito psi se hodně cpou jako štěňata dokud rostou, poté jsou však v jídle nesmírně vybíraví a je spíš problém je donutit, aby vůbec něco sežrali. Mnohé dogy si dokonce i jednou nebo dvakrát týdně dobrovolně zavádějí „postní dny“, kdy jim můžete vnucovat libovolný pamlsek zcela marně. Nevýhodou dog je pouze jejich krátkověkost - málokterá se dožije deseti let, a některým lidem také může vadit, že (jako všechna molosoidní plemena) více či méně slintají.

Plemenem, které má skoro všechny výhody dogy, ale dožívá se vyššího věku, obvykle kolem 14 let, občas i více, je německý boxer. Pes vcelku klidný, neagresivní a neuštěkaný, který má rád lidi a hlavně děti. Oproti dogám je ovšem trochu aktivnější, takže většině boxerů pouze třikrát denně obejít blok nestačí. Stejně jako doga ovšem slintá.

Naprosto nevhodná do městského bytu jsou severská plemena - aljašský malamut, husky, sibiřská lajka, samojed, finsko-karelská lajka apod. Tito psi jsou ideální pro milovníky zimních sportů, kteří bydlí v domě se zahradou, kde může mít tento pes boudu. Naprostá většina z nich ve vytopených prostorách dobrovolně pobývat moc dlouho nechce. Do obýváku jsou ochotní se přijít na chvíli pomazlit, ale pak zase pospíchají ven nebo aspoň do nějakých nevytápěných prostor - chodby, sklepa, garáže apod. Tam jsou spokojení, ne u krbu.

Velkými milovníky chladu jsou také bernardýni a některá z plemen, o kterých zde již byla řeč - např. berský salašnický, pyrenejský pastevecký, slovenský čuvač. To jsou ideální psi pro majitele horské chaty nebo aspoň domu na kraji obce/města někde na Vysočině, na Valašsku, v Jeseníkách atd.

Ovšem ani již zmiňovaná britská a australská ovčácká plemena, stejně jako němečtí nebo belgičtí ovčáci a českoslovenští vlčáci, ba ani již také zmiňovaní ohaři, si na přetopené prostory příliš nepotrpí . Totéž platí i pro střední a velké špice, protože špicové jsou blízkými příbuznými severských plemen. Pouze trpasličí špicové jsou (jako všechna malá plemena) poněkud choulostivější a navíc za stovky let vyšlechtění k tomu, aby dělali společnost dámám a dětem v interiérch, takže jim teplý městský byt nevadí.

Speciálně do interiérů byla vyšlechtěna malá plemena jako trpasličí pudlík, bišonek, maltézáček, pekinéz, ši-tzu (dříve zvaný japončík), lhasa apso a  papillon. O těchto plemenech jsem se velmi podrobně zmiňovala ve svém starším článku. Ve stručnosti: pekinézové, ši-tzu a lhasy jsou psi poměrně klidní, po staletí byli šlechtěni jako společníci císařů či buddhistických mnichů, takže jejich úkolem bylo být spíše živou dekorací a nikoliv svým temperamentem své okolí obtěžovat. Podobně jsou na tom i maltézáčci a papilloni, kteří zase byli vyšlechtěni jako společníci evropských šlechtičen.

Všichni tito psi si tudíž snadno zvyknou na to trávit většinu dne na gauči a spokojit se třikrát denně s poměrně krátkou procházkou na vyvenčení. Na straně druhé i z těchto pejsků lze vychovat poměrně zdatné sportovce, budete-li se o to snažit, ovšem přímo vrozené jim to není. Lhasy - vzhledem ke svému tibetskému původu - jsou trochu více odolné vůči chladu než ostatní uvedená plemena, a zpravidla velmi milují čerstvě napadaný sníh. Ten se obvykle líbí i maltézáčkům, papillonům, japončíkům a pekinézům - ovšem pozor, nesmíte je nechat řádit v něm příliš dlouho, mohli by se nachladit. Což konečně platí i pro lhasy.

Všichni tito psíci mají poměrně krátké čeníšky, takže i v případě, že jsou extrémně nevychovaní a někoho kousnou, způsobí ještě méně škody než jezevčíci. Jejich zásadní povahovou vlastností je ovšem neagresivnost a kladný vztah k lidem - na to byli staletí šlechtěni. Takže pravděpodobnost útoku na člověka je u nich velmi nízká, byť samozřejmě ani u nich není zcela nulová - zejména pokud majitel svou (ne)výchovou z tohoto pejska vytvoří neurotickou trosku. I tak je ovšem pravděpodobnější, že se budou spíše snažit utéct než útočit.

Ze všech uvedených plemen je pekinéz nejklidnější, jeho velkou nevýhodou však je, že se jedná o plemeno s extrémně krátkým nosem, které má velké problémy s dýcháním, zvláště v letním parnu. Pekinéze je tudíž nutné v létě držet ve stínu a pokud možno i pravidelně vlhčit.

Pudlíci a bišonci byli původně lovečtí psi, takže jsou bystří, snadno cvičitelní (většina cirkusových psíků jsou právě tato dvě plemena) a poměrně živí, ale vzhledem ke svým krátkým nožičkám ani oni kilometrové procházky opravdu nevyžadují. Na straně druhé aspoň jednou dvakrát týdně s nimi zajít na cvičák, kde si mohou zaskákat přes překážky a proběhnout se po kladině, případně s nimi cvičit agility, je vynikající prevencí proti tomu, aby vám z nudy dělali z bytu kůlničku na dříví. Nemáte-li poblíž cvičák, stačí s nimi chodit někam do lesa nebo parku, kde mohou přeskakovat kmeny a aportovat klacíky či frisbee.

Vzhledem k tomu, že kdysi dávno byli určení na lov kachen, mají obvykle velmi rádi vodu. Tudiž hledáte-li parťáka na každoroční sjiždění Sázavy, pudlík nebo bišonek je dobrá volba (podobně dobrou volbou může být i barzoj, který má vodu obvykle též hodně rád). Jenom může být otázkou, co udělat s jejich srstí, pokud budou půl dovolené trávit ve vodě. Neplánujete-li s nimi chodit na výstavy, klidně je každé léto můžete ostříhat hodně nakrátko.

Jejich srst je totiž dosti specifická, poměrně rychle roste - a proto je nutné ji pravidelně stříhat, ovšem výhodou je, že vůbec či téměř vůbec nelínají. Z tohoto hlediska se tedy jedná o psy do bytu ideální. Je možné jim také srst upravovat do takřka libovolného tvaru, který se vám právě líbí - a v okamžiku, kdy vás přestane bavit, můžete střih svého psa velmi radikálně změnit.

Dokonce - pokud nemáte nic pilnějšího na práci - můžete občas změnit i jejich barvu. Tito psi většinou bez problémů (a vcelku stoicky) zvládají i to, pokud se je rozhodnete přebarvit či jim v srsti vytvořit nějaké ornamenty pastelovými přelivy na vlasy či potravinářskými barvami (přesto před podobnou kratochvílí doporučuji udělat test snášenlivosti, protože zrovna váš pejsek může být výjimkou potvrzující pravidlo). Další výhodou je, že bišonci a zejména pak pudlíci jsou v naprosté většině případů skvěle snášeni i alergiky.

Podobně jako lhasy i pudlíci a bišonci milují sníh, ve zvláštní oblibě pak mají sníh v současné době módní kříženci bišonka s lhasou apso. Pudlík nebo bišonek (či kříženec bišonska a lhasy) může být dobrým parťákem nejen na Sázavu, ale i na běžky. Přesto pozor na prochladnutí! Zejména pokud plánujete v zimě delší výlet nebo je vás pejsek už starší, raději mu s sebou vezměte teplý obleček.

Oblečky jsou vhodné v chladném počasí i pro další jmenovaná společenská plemena, zvláště pokud jsou to psi už starší. Nejmenším z uvedených plemen je papillon, který je tudíž nejvíce náchylný na prochladnutí.

Máte-li doma alergika, který nesnese ani pudlíka, můžete ještě zkusit některé z holých plemen, kterým se také přezdívá „psí pankáči“, protože mají na hlavičce větší či menší „číro“. Jedná se - dle plemene - o malé až středně velké psy, kteří jsou bystří, poměrně snadno cvičitelní a vůči lidem obvykle nearesivní, byť vůči cizím poněkud nedůvěřiví.

Dle vkusu z nich lze vychovat gaučáky i sportovce, zejména plemeno čínský chocholatý pes dosti baví agility, z peruánského a mexického naháče lze zase učinit poměrně zdatné turisty. Je ovšem třeba dávat pozor na dvě věci - pokud se mají vyskytovat na slunci, stejně jako my, lidé, se mohou spálit, takže je nutné je natírat opalovacím krémem, a v chladném počastí zase musejí mít obleček, protože nemají srst, která by je chránila před zimou.

Ve stanu či spacáku však mohou velmi dobře posloužit jako živý termofor, protože mají ještě o něco vyšší tělesnou teplotu než jiná psí plemena. Číňané i Indiáni také přikládáním těchto pejsků na různé části těla léčili artritidu, revma a namožené svaly. Můžete vyzkoušet, jestli to funguje.

Daleko více podrobností o všech bezsrstých plemenech se můžete dočíst v tomto mém článku.

Začínajícím chovatelům rozhodně nedoporučuji stafordy, anglické buldoky, amstaffy, pitbully a podobná plemena. Ne, rozhodně nehodlám tyto psy démonizovat jako nějaké „bojovné bestie“. Opak je pravdou, jedná se o skvělé psy, kteří milují svého pána a svou rodinu, ovšem nepatří do ruky nezkušeným začátečníkům. Vzhledem ke své fyziké síle potřebují pevné a velmi důsledné vedení, jinak mohou způsobit hodně škody - více o tom píši zde

Ke koupi příliš nedoporučuji buldočky a čivavy. Ne proto, že by tito pejsci byli agresivní nebo nezvladatelní, ale protože se jedná o určité extrémy, což se negativně projevuje na jejich zdraví. Buldočci mají přespříliš krátký čenich, takže mají opravdu velké potíže s dýcháním. Nedožívají se zpravidla příliš vysokého věku a ještě většinou - aby se váš pejsek dožil alespoň průměrného věku pro své plemeno - vás to bude stát dost velké peníze za veterináře a léky. Podobně problematickým pejskem je z tohoto hlediska i čivava, která je tak přehnaně miniaturizovaná, že se nedožívá moc vysokého věku a trpí často různými vrozenými vadami.

Pokud toužíte mít opravdu dosti malého pejska, ale současně takového, který nebude většinu života nemocný, zvolte papillona nebo tzv. „toy pudla“ - což je nové plemeno pudla ještě o pár cm menší než pudl trpasličí. Papillon i toy pudl netrpí vrozenými vadami a mohou se ve zdraví dožít i více než patnácti let. U pudla ve velikosti „standard“ (neboli střední) pak není výjimečný ani věk sedmnácti či osmnácti let.

Poté, co jste dobře zvážili všechna pro a proti a usoudili jste, že psa opravdu chcete a dokážete se o něj postarat, velmi dobře vybírejte plemeno, které si přinesete domů. Zvolte takové, které co nejlépe odpovídá vašim možnostem i životnímu stylu.

Pokud zvolíte správně, potěšíte nejen sebe, ale i svého budoucího člena rodiny.

Pozn. 1: Je rozdíl mezi ovčáckým a pasteveckým psem. Úkolem toho prvního je ovce shánět dohromady, úkolem toho druhého je bránit stádo před predátory, zejména vlky. Ovčáčtí psi jsou proto daleko drobnější konstituce než psi pastevečtí, někteří z nich (např. již uvedená šeltie nebo maďarská plemena jako komodor, puli a pumi) patří svou velkostí mezi střední či dokonce malá plemena. Naproti tomu pastevečtí psi jsou obvykle mohutní - klasickým případem je kavkazský ovčák, který je schopen soupeřit i s medvědem. Německý a belgický ovčák byli původně vyšlechtěni jako snaha o jistý kompromis, tedy ovčácký pes, který je ale natolik silný, že je schopen se postavit i vlkovi, v dnešní době jsou však využívání hlavně jako služební psi u armády a policie.

Článek je sepsaný na základě osobních zkušeností autorky, která je z rodiny veterináře a mnoho let působila jako asistentka rozhodčích na mezinárodních výstavách psů.

Související články:

Pes v obchodě není problém - není to JIP, aby bylo nutné sterilní prostředí

„Povinné ručení“ na psa? Proč ne, ale spíš by to chtělo „řidičák na psa“, hlavně u některých ras

Psi pro začátečníky - velmi malá plemena

Ano, dogy a chrti jsou ideální psi do městského bytu