Ano, dogy a chrti jsou ideální psi do městského bytu

Samozřejmě každé psí plemeno má své plusy, ale také mínusy. V tomto článku proto chci provést podrobné shrnutí kladů a záporů uvedených psích plemen pro každého, kdo o pořízení některého z nich uvažuje.

Německá doga – plusy a mínusy

Německé dogy jsou neuvěřitelně líní psi, jejich životním ideálem je strávit většinu času ležením či přímo pospáváním na gauči. Tedy bohatě postačí vyvenčit ji ráno před odchodem do školy/práce a poté znovu až po příchodu domů. Není potřeba s ní ani chodit nikam daleko, doga – zvláště pokud je to fenka – je naprosto spokojená, když se s ní „obejde blok“ a ona se může vrátit zpět na své oblíbené kanape. Trochu víc se proběhnout jí úplně stačí o víkendu a o dovolené.

Většina dog jsou také strašné „cimprlíny“ pokud jde o počasí – když prší nebo hustě sněží, je problém dogu vůbec dostat ven. A když už ji násilím vystrkáte ze dveří, snaží se udělat svou potřebu co možná nejrychleji a mazat zpět do sucha, tepla a pohodlí. Ano, pokud si chcete pořídit dogu, musíte si k ní pořídit i gauč nebo přinejmenším veliké křeslo – jinak se vám bude cpát do postele. A není to z její strany žádná rozmazlenost, vzhledem ke své velikosti a váze musí ležet na měkkém, jinak by mohla mít otlačeniny a vážné problémy s klouby - proto instinktivně měkká místa k ležení vyhledává.

V případě potřeby je doga schopná lehnout si i na zem, ba dokonce v případě nezbytnosti se umí svinout do klubíčka a nohy poskládat pod sebe takovým způsobem, že zabere až neuvěřitelně málo místa, ale rozhodně nemůže na zemi, natož pak takto „seskládaná do malého psa“ trávit většinu života. Na straně druhé doga ležící na sedačce, otomanu, gauči nebo obřím ušáku vypadá velmi dekorativně až impozantně.

Doga ostatně vypadá velmi impozantně i na té procházce. Chcete-li mít psa, který budí respekt a současně docela vyvolává pozornost okolí, doga je pro vás ideální volba. Záleží pak jen na vás, jestli by se vám nejvíce líbila v barvě plavé, černé či ocelově šedé (tzv. „modrá doga“), případně ve variantě žíhané nebo dokonce zcela nepřehlédnutelná černobíle skvrnitá doga harlekýn.

Doga je si vědoma své velikosti a síly, takže se jedná o psa velmi klidného a neagresivního. Ano, špatný majitel nebo dokonce zlý člověk může zkazit i takového „od přírody dobráka“, jakým je doga, ale každému aspoň trochu normálnímu majiteli nehrozí, že by i nepříliš důslednou výchovou z dogy (ne)vychoval nějakého rváče či dokonce „zabijáka“. Dogy zpravidla milují lidi a zvláště děti. Takže pokud jsou k tomu aspoň trochu vedené, velmi ochotně dělají lidským mláďatům koníčky nebo se dokonce i nechávají zapřahovat do různých vozíků. Ovšem v případě nutnosti dokážou dogy zafungovat také jako dost dobří obranáři.

Opravdu nedoporučuji komukoli pokusit se přepadnout člověka, který je na procházce s dogou – v nejhorším možném případě by to nemusel přežít, v těch ostatních nejspíš skončí s vážnými zraněními v nemocnici. Doga při útoku zpravidla skáče po krku – na který člověku docela snadno dosáhne. Nemá sice tak silný stisk čelistí, jako některá jiná (a daleko menší) plemena, ale při troše smůly tu krční tepnu taky prokousne. Navíc kromě zubů využívá i své hmotnosti, která, podle pohlaví a věku dotyčného psa, osciluje mezi 70 a 100 kg. Jak už bylo řečeno, doga je klidný a líný pes, ale pokud chce (a to si piště, že pokud budete mít v úmyslu ublížit jejímu páníčkovi či paničce, tak bude zatraceně chtít) dokáže vyvinout rychlost, za kterou by se ani sprinter stydět nemusel – a představte si, že do vás narazí metrák pohybující se touto rychlostí.

Vůči jiným psům se dogy chovají zpravidla přátelsky nebo přinejhorším lhostejně. Útok ze strany menšího psa – a téměř každý pes je oproti ní výrazně menší – neopětují a vzteklé ňafající rukavice okázale ignorují. Řečeno slovy jistého exprezidenta, jsou pod jejich rozlišovací schopností. Mohu posloužit jedním vtipným zážitkem na toto téma: mohutná žíhaná doga si v klidu kráčela po ulici, když se odkudsi vynořil ratlík velikosti zhruba její hlavy, který k ní se zuřivým štěkotem doběhl a zakousl se jí do přední tlapy. Doga tuto tlapu zvedla i s tím ratlíkem, který byl stále zakousnutý, chvíli na tu podivnou věc, co jí visela na tlapě, překvapeně koukala a poté tou tlapou ledabyle máchla, čímž toho ratlíka odhodila několik metrů od sebe a on se začal kutálet v kotrmelcích na druhou stranu ulice. Doga poté položila tlapu na zem a klidně kráčela dál.

Dogy moc dobře vědí, že jsou velké, silné a svým zjevem budící značný respekt, proto se zvukově projevují dosti minimálně. „Uštěkaná doga“ je prakticky oxymóron a také vytí je u nich spíše výjimečné. Pokud dogu něco bolí nebo se bojí, nepříliš hlasitě kňučí. A ano, i dogy se občas bojí. Poměrně hodně dog velmi špatně snáší silvestrovské petardy, takže je nutné s nimi na svátky opouštět města. Některé dogy dokonce mají strach i z bouřky. Jinak je ovšem každá doga povahově trochu jiná, některé vodu milují, jiné se jí bojí, některé jsou velmi hravé a dokážou s míčky, frisbee, klacíky či jinými předměty provádět téměř artistické kousky, jiné něco podobného nebaví.

Zvláštní kapitolou jsou štěňata dog. Jako každé mládě jsou samozřejmě hravá a velmi roztomilá, „dogata“ se ovšem jako jistým specifikem vyznačují i tím, že jsou velmi legrační. Prvního zhruba půl až tři čtvrtě roku se teprve učí ovládat své rychle rostoucí tělo a zejména své nesmírně dlouhé končetiny. Pokud tedy potkáte člověka, kterému na vodítku poněkud nemotorně poskakuje cosi nohatého, co zakopává o své vlastní tlapky, právě jste potkali chovatele dogy. Klidně se tomu jeho nemotorovi zasmějte, chovatelé dog to zpravidla berou sportovně, ostatně občas se těm svým malým nešikům sami zasmějí. A pokud toho malého popletu ještě pohladíte, podrbete za uchem a necháte si od něj olíznout ruku, můžete se mu smát, až se budete za břicho popadat.

Ačkoliv si většina lidí myslí opak, živit dogu není zas až tak obtížné ani finančně nákladné. Dogy žerou hodně jen dokud rostou, tedy zhruba v prvním roce života. Později jsou naopak v jídle dost vybíravé, musí se do žrádla spíše nutit a některé dogy dokonce samy od sebe dodržují pravidelné „posty“, tedy jeden či dva dny v týdnu, kdy odmítají žrát vůbec. Na straně jedné může být poněkud otravné, když majitel neví, co za jídlo by už měl vymyslet, aby se jeho pes už konečně laskavě nažral – ale na straně druhé není úplně špatné mít psa, který neloudí, nesnaží se zmocnit dobrot položených na stole či na kuchyňské lince (na kterážto místa každá doga bez sebemenší námahy snadno dosáhne) a není třeba ho při procházce hlídat zrakem ostřížím, aby nesežral kdejaký odpadek.

Jako všichni psi, také dogy línají – a jako u kteréhokoliv jiného krátkosrstého plemene jdou jejich chlupy dost špatně odstraňovat z koberců, čalounění i oblečení. S tím je nutné se smířit – mít doma psa znamená, že budu mít doma i psí chlupy (jistou výjimkou z tohoto pravidla jsou mexičtí, peruánští a čínští naháči plus několik málo dalších plemen, která se pouze stříhají nebo trimují).

Pokud jde o další mínusy, některé dogy (podobně jako někteří buldoci nebo boxeři) slintají. Asi největší nevýhodou tohoto psího plemene je však dosti krátká délka jeho života – jen velmi výjimečně se doga dožije více než devíti let. Někteří dospělí, o dětech ani nemluvě, ztrátu svého mazlíčka nesou poměrně těžce, a tedy ji nechtějí v životě zažívat příliš často. Pokud si tedy chcete pořídit dogu, musíte být předem smířeni s tím, že tento jinak skvělý psí společník vám bude dělat radost pouhé jedno desetiletí (často necelé), ne déle.

Chrti – plusy a mínusy

V zásadě je lze dělit na krátkosrsté a dlouhosrsté. V případě dlouhosrstých je řeč o plemenech afghánský chrt, saluki neboli perský chrt a barzoj neboli ruský chrt. Pořídíte-li si psa kteréhokoliv z těchto tří chrtích plemen, právě jste si domů přivedli skutečného psího aristokrata se vším všudy. Tato plemena byla původně vyšlechtěna ke štvaní zvěře při lovu, velmi brzy se však – pro svůj atraktivní exteriér – stala společníky šlechticů i králů a ozdobou jejich sídel.

Stejně jako dogy ani chrti nemají v oblibě „psí počasí“, pořádně se proběhnout jim stačí jednou za čas a také považují za ideálně strávený den takový, který proleží a prospí na gauči. Je ovšem třeba uznat, že při tom povalování se na gauči (sedačce, kanapi, otomanu, křesle, sofa…) dokážou zvláště ti dlouhosrstí vypadat nesmírně esteticky. Také na procházce jsou dlouhosrstí chrti zpravidla nepřehlédnutelní. Nevzbuzují sice takový respekt jako dogy, ale stále působí dojmem poměrně velkých psů. Ve skutečnosti jsou ovšem velmi subtilní, navíc s lehkou a křehkou kostrou – na objemu jim opticky notně přidává bohaté ochlupení. O které je samozřejmě nutné se patřičně starat, takže (na rozdíl od dogy) je nutné tyto psy poměrně často koupat a pravidelně (ideálně denně) česat. Odměnou za tuto námahu je ovšem psí krasavec či krasavice, na kterém(m) se zalíbením spočine nejedno oko.

Pokud se vám nechce starat o dlouhou srst psího krasavce, řešením je pořídit si chrta krátkosrstého, mezi které patří např. středně velcí greyhoundi a jejich „menší bratranci“ vipeti (whippeti). Zejména greyhoundi byli speciálně šlechtěni pro psí závody, takže se jedná o sprintery schopné vyvinou rychlost až k 70 km/hod. Takového psa opravdu nedohoníte, to by nezvládl ani Usain Bolt, proto je vhodné jej mimo dobře oplocené areály nepouštět z vodítka – což ovšem platí i pro jejich dlouhosrsté příbuzné, kteří umějí také velmi rychle zasprintovat.

Krátkosrstí chrti jsou poměrně vhodní dokonce i pro alergiky, protože jejich srst nemá podsadu a také mají minimum mazových (a tedy i pachových) žláz, ovšem daní za to je, že jsou velmi citliví na prochladnutí. Na chladnější období roku je tedy potřeba jim pořídit svetříky a pláštěnky. Stejně jako dogy jsou také náchylní na otlačení kloubů, takže musejí ležet a spát na měkkém. Většina chrtů, a to nejen krátkosrstých, také dává přednost ležení ve výšce, odkud má přehled po okolí. Oproti mnoha jiným psím plemenům mají chrti dobrý zrak, ale naopak nepříliš dobrý (na psa) čich, takže nesmírně rádi své okolí pozorují.

Chrti jsou poměrně inteligentní, takže některé z nich lze poměrně snadno naučit vracet se na zapískání. Jenže – na rozdíl od jiných psích plemen – chrti nemají zas až tak dokonalý sluch a navíc, vzhledem k tomu, na co byli celá staletí šlechtěni, mají poměrně silné lovecké pudy a tendenci vrhat se po čemkoliv, co se hýbe, tedy nejen po zajících, ale i po cyklistech, autech nebo třeba po pouhém poletujícím pytlíku. Takže pokud pustíte chrta, aby se proběhl mimo oplocený pozemek, je lépe jej mít vždy připnutého na trasovačce.

Vzhledem ke křehké tělesné konstituci nelze na chrty spoléhat jako na psí obranáře. Sice – jako úplně každý pes – budou instinktivně bránit svého pána a jeho nejbližší, ale jejich obrana nemusí být zrovna příliš účinná. A jako hlídači majetku jsou chrti spíše mizerní. Mezi chovateli se vypráví nejedna „veselá historka“ na téma, jak tomu či onomu majiteli chrta zloději ukradli půl domácnosti za lhostejné asistence ze strany jejich psa podřimujícího na kanapi – snad jen pokud by zloději chtěli ukrást také to kanape, na kterém se válel, nenechal by si to líbit.

Stejně jako dogy také chrti nejsou uštěkaní a ani na vytí či jiné hlasité projevy je moc neužije. Zkrátka „nenechají hněv cloumati svým majestátem“. Vůči cizím lidem i psům se chovají neagresivně, na rozdíl od dog však vůči nim zpravidla nebývají vysloveně přátelští, spíše si udržují jistý opatrný odstup. Zkrátka jako správní šlechticové nemají tendenci se s kdekým bratříčkovat na potkání. Vzhledem k silnému loveckému pudu je dosti obtížné chrta spřátelit s kočkami, natož pak s králíčky či morčaty. Obecně platí, že chovatel chrta by si neměl pořizovat jiné domácí mazlíčky, snad s výjimkou kanárka v kleci či akvária. Mimo vlastní rodiny jsou také k lidským mláďatům chrti většinou lhostejní až lehce nedůvěřiví. Chrt, který by byl ochoten dělat dětem (a to jakýmkoli, vlastní rodinu nevyjímaje) koníčka či se nechat zapřahovat do vozíčků, je vyslovená bílá vrána. A i pokud byste zrovna tuto „bílou vránu“ měli doma, raději to nedělejte, mohli byste svému psovi velmi vážně ublížit.

Chrti obecně mají povahu spíše kočičí než psí – jsou to silné a poměrně tvrdohlavé osobnosti, se kterými křikem nebo dokonce násilím nepořídíte vůbec nic. Základní poslušnost se sice nenaučí o nic hůře než jiná plemena, ale nějaký další (pokračovací) výcvik je spíše nudí. A co je nebaví, to prostě dělat nebudou, kdyby se jejich majitel na hlavu postavil. Většina chrtů se dá zlákat k psím sportům typu canicross, dogtracking či agility nebo aspoň k aportování míčků a frisbee, ale pokud chrt házené klacíky, míčky, frisbee či jakékoliv jiné předměty ignoruje, nic s tím nenaděláte. Dlouhosrstí chrti také zpravidla nemají moc v lásce vodu – jistou výjimkou z tohoto pravidla je pouze většina barzojů. Krátkosrstí chrti si rádi ve vodě zadovádějí, ale pouze v létě, když je teplo. Pokud jde o vztah chrtů k petardám a ohňostrojům, je to velmi individuální, některým jsou lhostejné, jiní se jich bojí a někteří naopak se zájmem sledují barevná světýlka.

Ani potřebu mazlení chrti zpravidla nemají nijak extra silnou, spíše jako ty kočky se přijdou pomazlit tehdy, když mají chuť – a když chuť nemají, je lépe je neobtěžovat. Na rozdíl od mnoha jiných plemen nejsou na svého pána příliš fixovaní, takže v případě potřeby je lze bez obav svěřit do péče psího hotelu nebo ochotného příbuzného či kamaráda. V tomto případě je ale velmi vhodné, aby dotyčný dočasný pečovatel svěřeného chrta opravdu mimo dobře oplocený pozemek nepouštěl z vodítka – a to i pokud je pes zvyklý vracet se ihned na zapískání píšťalky. Brilantní orientační smysl opravdu nepatří mezi talenty, kterými by se chrti příliš vyznačovali – ostatně o něčem svědčí i skutečnost, že ani jeden z dojemných příběhů o psovi putujícím stovky kilometrů za svým pánem nemá jako hlavního psího hrdinu chrta. Takže zaběhnutý chrt se zpravidla neumí vrátit zpět, zvláště pak v případě, že je v prostředí, které dobře nezná.

Oproti dogám se chrti dožívají daleko vyššího věku – 15 let není nikterak výjimečných, přičemž jsou po většinu života velmi málo náchylní k nemocem. Krátkosrstí chrti si snadno poraní kůži, které se jim ovšem zase dosti lehce hojí. V případě, že se chrt zraní, není – na rozdíl od dogy – zas tak obtížné jej nosit, protože se jedná o psy velmi subtilní, kteří tím pádem mnoho neváží. Vzhledem k jejich lehké kostře je ovšem nutné dbát na to, aby subtilní po celý život zůstali, tedy aby se nepřežírali. Naštěstí chrti nepatří mezi příliš žravá plemena, v tomto bodě se také poměrně podobají již zmíněným dogám.

V případě, že se rozhodnete pořídit si krátkosrstého chrta, můžete zároveň udělat dobrý skutek – adoptovat vysloužilého dostihového závodníka (více k tomu například zde). Navíc tento pes se v životě už naběhal dost, takže nebude na pohyb tak náročný, jako kdybyste si pořídili chrtí štěně.

Závěrem lze říci, že dogy jsou o něco vhodnější do rodin s dětmi, zatímco chrti jsou ideální společníci spíše pro mladé bezdětné dvojice, lidi středního a vyššího věku, kterým děti už odešly z domova, a singl jednotlivce. Jedni i druzí jsou však velmi vhodní do městského bytu, a především dogy a dlouhosrstí chrti se pak nesmírně hodí k lidem, kterým nevadí na veřejnosti budit pozornost, ale naopak jim zájem či dokonce obdiv ze strany okolí dělá dobře.

Zdroje:

https://adopcechrtu.cz/gacr/k-adopci-gacr/vyslouzili-dostihovi-chrti/

Jinak článek vychází z vlastních zkušeností autorky, která pochází z rodiny veterináře a víc jak deset let působila jako asistentka rozhodčích na mezinárodních výstavách psů.