Článek
Slyšela jsem to mockrát a překvapivě ne tak často tady v Barceloně, kde žije víc psů než dětí a domy se zahradou zde prakticky neexistují. Zato třeba v Anglii si pořídit psa do bytu je téměř nemožné, zejména když si domov pronajímáte. A nemusíte mít vyhráno, ani pokud je byt váš. V Anglii totiž většinou vlastníte skutečně pouze ten byt a nikoli pozemek pod ním. A to ještě třeba jenom na padesát let. Ale to je o něčem jiném. Zpátky ke psům a zažité představě, že pes patří jedině na zahradu.
A zase jsme u toho. Nezáleží tolik na psovi, na jeho velikosti, či plemeni. Všechno je o páníčkovi a tom, co je ochotný pro svého psa udělat. Jeho potřeby totiž rozhodně neuspokojíme tím, že ho vypustíme na zahradu. A přesto jsou šťouralové spokojení, že má pes v domě ideální podmínky pro život.
Pokud je dům a zahrada pro psa téměř jediný prostor pro žití, věřte, že je na tom hůř, než stejný pes v městském bytě, se kterým majitel několikrát denně chodí na vycházky, o víkendu ho vezme proběhnout do přírody a dopřává mu spoustu socializace třeba v psím parku. Takový pes je mnohem spokojenější a vyrovnanější než chudák, který svět za plotem prakticky nezná.
Věnovat se psovi totiž můžete kdekoli, nejenom s míčkem na zahradě. Pes touží po pozornosti a mentální aktivita má stejnou, ne-li důležitější váhu v psím životě, jako ta fyzická.
A co si budeme povídat. Vypustit psa na zahradu, aby se sám proběhl a znavil, je naivní. Zahrada je totiž jenom větší obydlí, kde už dávno zná všechny pachy a po čase se tam bude nudit úplně stejně jako v bytě. Přesto si hodně lidí myslí, že to je přesně to jediné, co pes ke spokojenosti potřebuje.
Pravda je, že pro páníčky je zahrada dar z nebes. Psa vypustíte, aby udělal své potřeby a můžete klidně zůstat celý den v pyžamu. Čůrací vycházky, jak tomu říkám, nejsou zapotřebí. To my městští pejskaři máme život o dost složitější. Pěkně po ránu, když se nám ven ale vůbec nechce, před spaním, když už se nám klíží oči a chtěli bychom se rovnou zavrtat do peřin. A o denním režimu ani nemluvě.
Ale představte si vy ostatní, že i když u toho někdy brbláme, vlastně to děláme rádi. A k tomu si ještě sami protáhneme kosti.
Pokud má pes zodpovědného páníčka, který jeho potřebám vyhoví, je mu úplně jedno, jestli půl dne prospí na gauči v bytě nebo v trávě pod stromem. Sporná je samozřejmě otázka té zodpovědnosti, která se ale týká svorně všech. Těch v garsonce nebo třeba ve vile.
Nakonec jde o náš životní styl a dobře zvoleného společníka. Největší chybou a nešvarem totiž zůstává špatná volba plemene, které si lidé pořizují. A možná nejhůř jsou na tom z mého pohledu border kolie. A teď mluvím jako obyvatelka Barcelony, kde je tohle plemeno z nepochopitelných důvodů ve velké oblibě.
Yara
Uvedu příklad z psí školky. Yaru nám přivedla jedna cizinka, která si ji pořídila od štěněte jako svého prvního psa. Yara byla od začátku trochu nesnesitelná. Štěkala jak pominutá, míčky jsme museli v její přítomnosti schovávat, protože se chovala jako umanutá a schopná se kvůli nim i poprat. Nejhorší asi bylo to nekončící štěkání, které lezlo na nervy i ostatním klientům. Zkrátka nervózní pes, který má potřeby stimulace nesrovnatelně vyšší než většina ostatních plemen.
Ve školce milujeme všechny psy a i s Yarou jsme se popasovali, ale neuvěříte (nebo možná ano), co mi řekla Elisa, její panička. Někde si přečetla článek o tom, že jsou border kolie nejinteligentnější psi, proto si ji pořídila. Ale dál už ke škodě své i Yary bohužel nedočetla. Byla zoufalá, unavená a se škodou na majetku. Yara jí totiž doma zničila co mohla. A to ještě chudáka Elisu málem vystěhovali z pronajatého bytu, protože Yara se nenaučila být ani chvilku sama doma. Vysoká cena za inteligenci, se kterou si nevíte rady.
Budiž Elise ke cti, že si najala skvělého psího trenéra, který ji naučil s Yarou zacházet. To totiž dobří cvičitelé dělají. Netrénují psa, ale páníčka.
Na druhou stranu taková německá doga nebo asi pro někoho překvapivě chrt jsou výborní bytoví psi. Taky byste si mysleli, že tak velká plemena potřebují velký výběh? Nikoli. Obě dvě jsou do bytu vhodní.
Tedy pokud máte pro dogu dost velký gauč, abyste se tam k ní vešli. Pravděpodobně se totiž bude celý den spokojeně vyvalovat a spokojeně čekat, až se uráčíte obejít s ní blok. A chrt? Ten super rychlý pes, který umí běhat rychlostí 70km za hodinu? No jo, jenže on si zasprintuje když může, a ve zbytku času je líný jak veš. Můžete pracovat, dělat si doma co potřebujete a on bude ve svém pelechu chrupat, jako by ani nebyl. Na rozdíl třeba od jezevčíka nebo jack russella, kteří vás asi na pokoji nenechají.
Vůbec neplatí, že do bytu je vhodný pouze malý pes. Na velikosti totiž nezáleží tolik jako na vašem životním stylu a vzájemné kompatibilitě potřeb a možností.
Až budete příště kroutit hlavou, když potkáte v Praze na ulici někoho s velkým psem, pomyslete, že může mít skvělý život. A že naopak ten, který na vás o víkendu štěkal na vesnici za plotem, je na tom třeba hůř. Záleží jenom na tom, co všechno s ním páníček podniká.
