Článek
Ve Velké Británii je pes, a vlastně jakékoli domácí zvíře, považováno za majetek, nikoli za rodinného příslušníka, jako je tomu třeba ve Španělsku a do jisté míry i v Čechách. Zvířata jsou v těchto „mých“ dalších zemích nyní právně považována za vnímající bytosti s potřebami, pocity a svým místem v rodině a nikoli za věc, jako je tomu v Anglii.
Můj příběh se odehrál již v roce 2017, a to byl pes z legálního pohledu stále ještě věcí i ve Španělsku a v Čechách, kde zákony mezitím, na rozdíl od Velké Británie, doznaly změn. A když věc, tak jedině ukrást. A já tedy kradla.
Mike byl blázen. Správně a korektně bych měla říct, že trpěl vážnou psychickou poruchou, která se v průběhu našeho pětiletého vztahu zhoršovala. Snad to zní jako alibismus podporující mé nekalé řešení, ale svědomí mám čisté. Ba co víc, na své hrdinství jsem pyšná.
Mike měl epizody, kdy bylo lepší jít mu z cesty. Byl milující, laskavý a štědrý, jindy doslova nebezpečný. Poměr jeho stavů se postupně měnil ve prospěch té horší polohy a bylo na čase v zájmu vlastního bezpečí vzít zpátečku. Jenomže my jsme měli psa.
Oliver byl dobrman a bylo mu tehdy kolem dvou let. Měli jsme ho od štěňátka a milovali ho oba. Jenomže Oliver měl ve veterinárních dokladech, v pasu i v mikrochipu napsáno Mikovo jméno. Kdo by to řešil nebo o tom přemýšlel? Praktické záležitosti byly vždycky na Mikovi.
Na kurzy pro štěňátka a základní výcvik jsem od druhé lekce chodila s Oliverem radši sama, protože Mike na to neměl nervy. Jakmile Oliver ve všem neposlechl na první dobrou nebo nepochopil, co se po něm chce, do Mika vjel čert a nemohl se udržet ani před lidmi. Oliver byl navíc jako štěňátko velmi neposedný a vydržet v klidu u nohy déle než deset vteřin mu dělalo potíže. A to nebylo nic pro labilního Mika.
Nežili jsme si vůbec špatně. Měli jsme krásný velký dům s nádhernou zahradou, za jejímž plotem se pásli koně z vedlejších stájí a Oliver se s jedním z nich přátelil. Vždycky, když byl na zahradě, kůň přiběhl. Zvědavě se očichali a pak si spolu dávali závody podél plotu tam a zpátky.
Mike měl svoji firmu se sídlem na velkém soukromém pozemku a já buď pracovala z domova nebo jezdila po celé Anglii na obchodní schůzky. Když jsem zůstávala doma, Oliver byl se mnou. V ostatních dnech si ho Mike brával do práce.
Jenomže Mikův zdravotní stav se zhoršoval a trpěli jsme oba. Já i Oliver. Nikdy nebylo jisté, s jakou tváří se Mike objeví ve dveřích. Jestli se bude usmívat nebo bude mít strnulý a nepřítomný výraz. To pak bylo lepší nemluvit a neštěkat. Já to bych odnesla řevem, Oliver bohužel i fyzicky.
Chtěla jsem Mikovi pomoct, protože on sám na sobě neshledával nic, co by vyžadovalo lékařské řešení, a začala sama chodit k psychologovi. Dozvěděla jsem se jediné – okamžitě se sbalit a vzít nohy na ramena, protože bude hůř.
Trvalo nějaký čas, než jsem našla řešení a tajně si koupila domeček ve vesnici vzdálené asi 10 mil od Mika. Ale protože v Anglii koupě nemovitosti trvá velmi dlouho a až do poslední chvíle není jisté, že se zdárně povede, jako dočasné řešení jsem se přestěhovala ze společné ložnice do pokoje pro hosty na druhé straně rozlehlé chodby. I když byl mezi námi oficiálně konec, bála jsem se non stop a počítala dny a týdny, kdy se budu moct odstěhovat.
Mike mě od Olivera úplně odstřihl, prý v jeho vlastním zájmu. Protože si ho samozřejmě nechá, až se odstěhuju, musí si odvykat. Za prvé bůhví, kde budu bydlet, za druhé kvůli mé práci a za třetí – on je přece jeho majitel. Kdybych si ho chtěla vzít, roznese mě na kopytech.
Celé tři měsíce jsem Olivera viděla prakticky jenom z okna. Ráno ho Mike naložil a odjel s ním do práce, odkud se vracel až pozdě večer. Pak se s ním zavřel do obýváku a počkal, až půjdu spát. Jenomže netušil, jak jsou psi chytří.
Nechávala jsem si do ložnice pootevřené dveře. Oliver zalezl do svého pelechu v jídelně a počkal, až Mike usne. Pak se velmi tiše a pomalu vyplížil po schodech nahoru a skočil mi do postele. Ráno ještě předtím, než Mike vstal, zase pomalu sešel dolů a lehl si na své místo. Mike vůbec netušil, že jsme s Oliverem celou tu dobu trávili každou noc spolu.
Jenomže Mike to nevydržel. Jednoho dne se vrátil z práce dřív, stoupl si mezi dveře mé pracovny a zavelel: „Zítra potřebuju služebně odjet, tak ti tu nechám Olivera. Už toho mám plný zuby, jak ho pořád vláčím s sebou. Ale jinak se na mém rozhodnutí nic nemění.“
„Tak já si ho ráda nechám,“ špitla jsem. Mike zrudl až k ušním boltcům a zařval: „Tak na to rovnou zapomeň! To ho radši vrátím chovateli nebo vypustím v lese!“ Oliver zalezl pod můj pracovní stůl a Mike odjel do hospody.
Od té doby se mnou směl Oliver zase zůstávat doma. O víkendu jsme chodili na dlouhé procházky a Mikovi se evidentně ulevilo. Ale každá zmínka o tom, že bych si ho vzala s sebou, končila výhrůžkami. Zašla jsem se poradit za drahým anglickým právníkem. Dozvěděla jsem se jediné. Že Oliver je věc a Mikův majetek, protože ho má napsaného v papírech.
Takže jsem se rozhodla pro jediné možné řešení. Olivera si prostě vezmu bez ptaní a nějak to spolu zvládneme. Ve vedlejší vesnici jsem našla paní, která hlídala psy a byla moc milá. Jmenovala se Lucy. Bude mi pomáhat, když budu na cestách. Několik týdnů jsem k ní dávala Olivera na hodinu, pak na dvě, aby si na ni zvykl. Mike o existenci Lucy neměl tušení, protože jsem jí ho dávala ráno, když byl v práci.
Mike mi oznámil, že pojede na tři dny do Londýna na veletrh a zrovna zhruba v té době se dokončoval nákup mého domečku. Stěhováky jsem tedy objednala na den, kdy byl Mike v Londýně a celou noc předtím jsem balila. Ráno jsem odvezla Olivera k Lucy poprvé přes noc, kdyby se Mike vrátil dřív.
Mika jsem se opravdu bála. Svůj nový domeček jsem ještě před nastěhováním zabezpečila alarmem a stěhováci mi přislíbili fyzickou pomoc, kdyby se Mike náhodou zjevil. Autem to měl z Londýna pouhou hodinku, v běsném stavu klidně i půlku.
Stěhování proběhlo bez potíží a druhý den jsem si vyzvedla Olivera od Lucy. Chvilku si sice na nový domeček a podstatně menší zahradu zvykal, ale dlouho to netrvalo. Rád trávil čas u Lucy, když jsem musela na služební cestu, a žili jsme si spolu krásně. A hlavně v klidu. Změnila jsem veterináře a Oliverovi nechala vystavit nový pas se svým jménem.
Rok jsem o Mikovi neslyšela a byla mu za to vděčná. Do anglické právní bitvy bych se kvůli hypotéce a nákladům na Olivera pouštět nemohla.
Až jednou se Mike ozval. Byl milý a řekl, že se mu stýská po Oliverovi. Jestli prý někdy nepotřebuju pomoct s hlídáním. Měla jsem strach, ale vzhledem k tomu, že už měl Mike novou přítelkyni, jsem svolila. Celý den jsem trnula hrůzou, jestli mi ho vrátí. Podruhé už by se mi ho ukrást nemuselo podařit. Vrátil mi ho.
Další dva roky to fungovalo dobře. Mike si Olivera občas brával nebo jsem mu ho po cestě vyložila doma. Jenomže pak přišla na řadu další přítelkyně a Mike s ní začal pobývat často a dlouho v zahraničí, takže na Olivera neměl čas. Pořád jsme ale měli Lucy.
O tom, že se budeme stěhovat do Španělska jsem Mikovi radši neřekla. Na povrch totiž začaly vyplouvat divné, i když málo překvapivé věci. Ten můj psycholog měl totiž pravdu. Mikovy záchvaty se zhoršovaly a on začal své přítelkyně vážně ohrožovat. K jedné dokonce dostal zákaz přiblížení.
Přestěhovala jsem se s Oliverem do Španělska a otevřela si psí školku, kam mě Oliver každý den doprovázel. Mike mě už nikdy nekontaktoval, zato lidé z vesnice ano. Mike si totiž pořídil štěně dobrmana a pojmenoval ho Oliver.
Přiznám se, že jsem chvíli uvažovala, že mu nějakým způsobem ukradnu i jeho, protože Mike se svým psychickým stavem žádného psa mít nemůže. Jenomže Oliver II během pár měsíců zmizel a nikdo neví kam.
Můj Oliver před necelými třemi lety odešel do psího nebe a Mike se oženil. Jeho manželku už ale dlouho nikdo neviděl…
Někdy se prostě v krást musí. Kdybych to neudělala, litovala bych.
