Článek
Platí očkování proti vzteklině? Souhlasí číslo mikročipu? Není pes na seznamu zakázaných plemen? A má správně vyplněný evropský pas? Právě na těchto detailech se dovolená může pořádně pokazit či prodražit. A pak jsou tu ještě jiné okolnosti, na které je třeba dát pozor.
Ještě před několika lety stačilo vzít psa, hodit do kufru misku, vodítko a vyrazit autem směrem Chorvatsko nebo Itálie. Dnes je cestování se psem po Evropě výrazně složitější. Ne proto, že by Evropa přestala být „dog friendly“, právě naopak, ale protože evropské státy začaly mnohem důsledněji kontrolovat pravidla, která dříve mnoho turistů jednoduše ignorovalo.
Evropská unie od roku 2026 zpřísňuje některá pravidla týkající se cestování domácích mazlíčků a veterinární kontroly už dávno nejsou jen formalitou. Především při cestě do Velké Británie, Francie nebo Španělska, stejně jako při tranzitu přes Německo mohou nastat komplikace, které mnoho lidí vůbec nečeká.
A nejde jen o administrativu. Některá plemena psů mají v Evropě výrazně omezený pohyb, či jsou úplně zakázaná, někde musí mít náhubek i na promenádě u moře.
Mnoho českých turistů stále žije v představě, že Schengen znamená úplnou volnost. Jenže cestování se zvířaty funguje trochu jinak než cestování lidí.
Pravidla Evropské unie jsou sice sjednocená, ale jednotlivé státy mají navíc vlastní zákony týkající se bezpečnosti, nebezpečných plemen nebo pohybu zvířat na veřejnosti. A právě tady vznikají největší nedorozumění.
Pes, který je bez problémů legální v Česku, může být v jiné zemi považován za rizikové plemeno. Jinde zase policie řeší, jestli je správně připoutaný v autě. A ve Velké Británii může úředník rozhodnout o zabavení psa jen podle vzhledu, nikoli podle rodokmenu.
Pojďme si to shrnout. Podle pravidel Evropské komise musí mít každý pes cestující po EU mikročip, platné očkování proti vzteklině a evropský „pet passport“. Zní to jednoduše, ale tak úplně snadné to není.
Mnoho lidí kupříkladu netuší jednu zásadní věc: pes musí být nejprve načipovaný a teprve potom očkovaný proti vzteklině. Pokud veterinář postup provedl opačně nebo neuplynula od očkování dostatečná doba, může být vakcína při kontrole považována za neplatnou. A právě to může být nepříjemným zjištěním pro majitele, kteří mají pocit, že jejich pes je „normálně očkovaný“.
Takzvaný EU Pet Passport dnes funguje podobně důležitě jako lidský cestovní pas. Obsahuje číslo čipu, údaje o majiteli i kompletní veterinární historii. Bývá v něm ale často mnoho chyb.
Chybějící razítko veterináře, nečitelný podpis nebo špatně zapsané datum očkování mohou znamenat při kontrole velký problém. A zatímco dříve mnoho států podobné detaily přehlíželo, v posledních letech začínají být kontroly výrazně přísnější.
Evropská unie totiž postupně sjednocuje systém evidence zvířat v rámci nového Animal Health Law a cílem je omezit nelegální převoz zvířat i falešné dokumenty. Pro běžné cestovatele to znamená hlavně jedno: nestačí „nějaký pas“. Musí být také správně vyplněný.
Češi nejčastěji vyrážejí se psy autem. Volně pobíhající pes v autě ale ve většině evropských zemích představuje dopravní přestupek. I v Německu nebo Rakousku může policie udělit pokutu, pokud zvíře není zajištěné tak, aby neohrozilo řidiče.
A nejde jen o teorii. Během letních kontrol se policie na psy v autech skutečně zaměřuje, především na tranzitních trasách směrem k Jadranu nebo Středozemnímu moři.
Ve Francii je situace podobná. Zákon sice přesně neurčuje, jak má být pes připoutaný, ale vyžaduje, aby nijak neomezoval řidiče. Pokud tedy pes skáče mezi sedadly nebo sedí řidiči na klíně, může následovat pokuta. Pes by měl být připoután, za sítí nebo v kleci, aby neměl volný pohyb po autě.
Největším kámenem úrazu je pravděpodobně cesta do Velké Británie. Cesta na ostrovy je administrativním oříškem, vyžaduje velkou přípravu a ošidit se nedá. V přístavech před naloděním musí auta se psem projet speciálním kontrolním bodem, kde přísní celníci prohlížejí úplně vše, počínaje skenováním čipu, kontrolou správnosti údajů, očkování, odčervení a dbají i na přísně vymezené časy, ve kterých jsou aplikována.
Skutečný problém představují také zakázaná plemena. Ve Velké Británii sice existuje seznam plemen, která na ostrovy vůbec nesmí, včetně všech typů stafordů, ale problémem můžou být i kříženci. Úřady totiž neposuzují jen rodokmen, ale i vzhled psa. Jinými slovy —stačí, když se pes zakázanému plemeni pouze podobá, a cesta je mu odepřena.
Zřejmě nejkomplikovanější pravidla platí ve Francii. Země totiž rozděluje psy do dvou kategorií a právě zde hraje velkou roli průkaz původu.
Například psi připomínající pitbulla bez PP mohou mít prakticky zákaz vstupu do země. Naopak psi s oficiálním rodokmenem spadají do jiné kategorie a mohou cestovat za určitých podmínek. Na veřejnosti musí být ovšem vždy na vodítku a s náhubkem.
Policie pravidla poměrně aktivně kontroluje, především ve velkých městech. Veřejná doprava nebo turistická místa často znamenají zvýšenou kontrolu a majitel musí být schopný prokázat původ psa oficiální dokumentací.
Mnoho turistů přitom netuší, že problém nemusí vzniknout jen při vstupu do země, ale i v průběhu dovolené. Kontrola může přijít například ve vlaku, v kempu nebo klidně na promenádě.
Německo je pro cestovatele se psy zase matoucí hlavně tím, že pravidla neplatí jednotně. Každá spolková země totiž má vlastní seznam rizikových plemen i vlastní omezení.
Pes, který projede bez problémů Bavorskem, může narazit na potíže v Hamburku nebo Braniborsku. Některé regiony vyžadují speciální povolení, jiné zakazují určitá plemena úplně. Právě proto je moudré neřešit pouze cílovou destinaci, ale i tranzitní trasu. A to je detail, který mnoho turistů podceňuje.
Španělsko patří mezi nejpopulárnější destinace pro cestování se psy. Jenže zároveň jde o jednu z nejpřísnějších zemí, pokud jde o takzvané potenciálně nebezpečné psy a pravidla pro pohyb psů.
Místní zákony používají označení PPP — Perros Potencialmente Peligrosos., neboli psi potenciálně nebezpeční. Na seznamu se objevují například pitbullové, stafordšíři, rotvajleři, argentinské dogy nebo akity. Každá provincie může svůj seznam rozšířit, takže kupříkladu v Katalánsku na něj přibyl i dobrman.
Turisté často netuší, že některé oblasti mohou vyžadovat speciální pojištění odpovědnosti nebo povinný náhubek i během běžné procházky a kromě pytlíků na exkrementy také láhev s vodou na zalévání psí moči. Absence vody či nezalévání může snadno vyjít na 100 eur pokuty.
Ve velkých turistických městech bývají kontroly častější hlavně v létě. A místní policie rozhodně nerozlišuje, jestli jde o místního obyvatele nebo turistu z Česka.
Španělsko navíc stále více kontroluje vstup psů na pláže, zejména v letní sezóně. Zatímco některé regiony budují speciální „psí pláže“, jinde mohou za psa na pláži během sezony padat pokuty v řádu stovek eur.
Jednotlivé země mají sice svá pravidla, která doplňují předpisy EU, na druhé straně je ale cestování se psy v posledních letech za dodržení podmínek podstatně příjemnější.
Velké hotelové řetězce i soukromé apartmány dnes běžně nabízejí ubytování pro domácí mazlíčky a některé destinace se přímo profilují jako „dog friendly“. I zde je ale zapotřebí před cestou zjistit více informací. Někde totiž platí váhové limity, jinde zákaz ponechat psa samotného na pokoji. Některé hotely navíc nepovolují určitá plemena nebo vybírají vysoké poplatky za úklid.
Svízel může nastat v případě, kdy mají cestovatelé naplánovány návštěvy památek či si chtějí odpočinout na pláži, kam má pes přístup zakázán. V hotelu ponechán být sám nesmí a v autě už vůbec ne. Tady opravdu velký pozor. Za ponechání psa samotného v autě hrozí obří pokuty či dokonce jeho odebrání, pokud by byl ohrožen na zdraví. Neplatí to pouze o letních měsících.
Před cestou do zahraničí se psem je důležité nejenom mít v pořádku dokumenty, ale pečlivě si plánovat trasu i dovolenou, zjistit si podmínky pohybu psů v jednotlivých zemích a přemýšlet o aktivitách, kterým se chceme věnovat.
Nezapomínejme na to, že jiné země zdaleka nejsou tak benevolentní jako Čechy. Co je u nás povolené nebo samozřejmé, může jinde být velkým problémem. A pokazit si dovolenou kvůli neznalosti nikdo z nás nechce.
Zdroje:
