Článek
Žiju se svojí adoptovanou fenkou v Barceloně. Už je se mnou sice tři roky, ale vztah máme pořád křehký. Kdoví, co se jí předtím, než jsem si ji navždy adoptovala, přihodilo. A proč ji první i druhá rodina vrátila.
Belinda je krásná a elegantní. Je mixem matky španělského mastina a otce chrta, takže její štíhlé tělo na dlouhých hubených nohách přitahuje pozornost. Jenomže ona po svých předcích zdědila také prapodivnou směsici zdánlivě nekompatibilních vlastností a přivádí mě tím do svízelných situací.
Španělský mastin je obecně považován za jedno z nejklidnějších a nejvyrovnanějších plemen, které má ale hluboce zakořeněný instinkt chránit své teritorium a rodinu a neváhá v případě ohrožení čelit nebezpečí. Belinda je takovým domácím ochráncem, i když žádné nebezpečí nehrozí.
Zato chrt je skutečný gaučák, což je Belinda bezpochyby taky. Někdy ji musím dlouze přemlouvat, aby slezla z postele a milostivě mě doprovodila na procházku. Chrt je citlivý a Belinda je vskutku přecitlivělá. Taky bojácná a plachá.
A teď si ten mix představte celý dohromady. Podivnějšího psa aby pohledal. Na jednu stranu neohrožený obranář vlastního území, na druhou stranu hromádka neštěstí. Tolik na vysvětlenou, co je vlastně Belinda zač.
S lidmi Belinda problém nemá, i když pohladit jí se málokomu podaří, protože ucukne hlavou a odtáhne se. Dělá to i mě, která na ni v životě ruku nevztáhla. A přestože doma i na zahrádce výhružně hlubokým hlasem štěká na každého podezřelého člověka, který se kolem domu mihne, návštěvy miluje. I ty cizí. Lítá dokola jako pomatená a je nadšená, když někdo vejde do dveří. Může to být třeba opravář. Venku si ale lidí nevšímá.
Mívaly jsme spolu takovou nedělní odpolední rutinu. Bydlíme na úplném horním okraji Barcelony a nějakých dvacet minut pomalou chůzí nám trvá dojít k lanovce na známý kopec Tibidabo. Je tam malý kruhový objezd, kolem něhož jsou bary, restaurace a nádherný výhled na město a moře, které ho lemuje z druhé strany.
Jeden z těch barů je mezi místními velmi známý, protože kdysi v osmdesátých letech to bylo oblíbené módní místo a dokonce o něm vznikla populární píseň. Jmenuje se Merbeyé a má velkou krytou terasu, kde v neděli odpoledne bývalo lidí poskrovnu. A tam jsme chodívaly s Belindou na nedělní vycházky.
Dala jsem si nedělní sklenku červeného, otevřela knihu, Belinda dostala misku s vodou, lehla si vedle mého křesílka a pozorovala šrum. Číšníci nás znali a nosili nám nápoje bez objednání.
Jednoho dne u krajního stolku hned u vchodu seděl bezdomovec. Respektive tak jsem si při pohledu na onoho muže pomyslela. Přestože vím, že největší omyly bývají výsledkem špatného předpokladu, ani mě nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak. Rozložitý starší pán v podivně zkombinovaném oděvu, který se rozhodně nedal nazvat trendy, měl na hlavě ošuntělý klobouček a vedle stolku postavenou nákupní tašku na kolečkách.
Belindu jsem kolem něj protáhla na velmi krátkém vodítku, protože bylo dle řeči jejího těla jasné, že ani jí se onen muž nijak nepozdává. Podívala se na něj odměřeně, ale neudělala nic. Došly jsme na druhý konec terasy do rohu k našemu oblíbenému stolu. Nikdo jiný tam nebyl, pouze nějací turisté ob jeden stůl od nás dopíjeli své drinky.
Vytáhla jsem z kabelky knihu, Belinda se napila z misky, kterou jí milý číšník přinesl, sedla si vedle mě a dívala se ke vchodu. Byla jsem začtená, když se Belina bez varování na vodítku připevněném k mému stolku vzepjala do výhrůžného postoje, všechny chlupy na zádech se jí zježily, a s vyceněnými zuby začala vrčet, což prokládala velmi výmluvným hlubokým štěkotem.
Onen pan bezdomovec se i s taškou, které se v našich končinách říkávalo RVHP, pomalým kulhavým krokem přesouval naším směrem. Evidentně se chtěl usadit na místě po turistech, kteří mezitím odešli. Byla jsem zmatená. Tohle Belinda ještě nikdy neudělala.
Umravnila jsem jí, ale dalo mi to dost práce. Byla ve svém varování velmi urputná a naháněla skutečnou hrůzu. Napadlo mě, že už třeba bar Merbeyé po mnoha návštěvách považuje za naše teritorium, které je zapotřebí bránit. Nebo ví, že se mi ten muž nezamlouvá a prostě se ke mně nevychovaně přidala.
Pánovi jsem se omluvila. Můj pes přece nemá právo nikoho soudit jenom kvůli jeho nešťastnému osudu. Přiběhl číšník a donesl mu sklenku vína. Jak milé! Pomyslela jsem si, jak je od podniku hezké, že provozuje nedělní charitu, i když bych byla radši, kdyby si pán vybral stolek o kus dál od nás.
Muž se po mé omluvě zasmál a něco řekl katalánsky. Slušně, ale bez zájmu jsem odvětila, že katalánsky nemluvím a zadívala se do knihy. Omluva stačila, není zapotřebí začínat s konverzací. To už je na moji šlechetnou duši moc. Belinda ležela pod stolem, muže pozorovala a občas přidušeně zavrčela.
Jenomže muž se nevzdal. Začal na mě mluvit anglicky, což mě trochu vyvedlo z míry. Vzdělaný bezdomovec, napadlo mě. Smutné. Zeptal se, odkud jsem. Trochu podrážděně jsem odsekla, že z Prahy. Stejně určitě neví, kde to je.
„Prahu miluju. Škoda, že už mezi námi není Václav,“ řekl. Mlčela jsem, ale podívala se na něj s otázkou v očích. O čem to mluví? O svatém Václavu? Asi je trochu popletený. „Václav Havel. Byl to můj velký přítel.“ No to určitě. Ale zvědavost začala vyhrávat nad mojí povýšeností nad tím člověkem.
Z onoho „bezdomovce“ se vyklubal významný básník a bývalý předseda katalánského Pen klubu, který byl skutečně osobním přítelem Václava Havla, jak jsem si následně ověřila. Kdo by to byl řekl? Číšníci mu byli neustále k ruce, protože kromě Václava Havla byla jeho přítelkyní i majitelka onoho podniku. Občas tam totiž chodil psát své memoáry.
Belinda si na Lluise, jak se dotyčný pán jmenuje, postupně zvykla, i když úplně v lásce ho nikdy neměla. Přátelství se tomu ještě říct nedalo, ale stali se z nás dobří známí, kteří se občas potkali v nedělním odpoledni v klubu Merbeyé a prohodili pár zdvořilých vět.
Pak jednou Lluis nedorazil. Ani příště, ani za měsíc. Zeptala jsem se číšníka, co se stalo. Lluis byl po operaci rakoviny tlustého střeva a vypadalo to s ním bledě. Přišlo to bez varování po rutinní kolonoskopii.
Lluis se ale za několik měsíců vrátil. Byl o 30 kg lehčí a křehký, ale v tváři měl radost a úlevu. Mnohahodinová operace se povedla a Lluis je z toho venku, jak naznačilo několik dalších kontrolních testů. Belinda dokonce lehce zavrtěla ocasem, když se vrátil.
Stali se z nás přátelé a přispěl k tomu i podnik Merbeyé, který bůhví z jakého důvodu loni v létě zavřeli. O té doby jsme se začali občas setkávat jinde. Povídáme si o všem možném, hlavně o životě a literatuře. Lluis procestoval pořádný kus světa a jeho kulturně politický rozhled je mimořádný. Na to, že je ve svém stylu poněkud nonkonformní, jsem si dávno zvykla.
Před pár týdny mě Lluis přijel poprvé navštívit domů. Přivezl s sebou moje oblíbené víno a pamlsek pro Belindu, která už ho také dávno vzala na milost. Jenže ouha. Vypadalo to, že Belinda Lluise nepustí přes práh. Vrčela, štěkala, lítala jak pominutá z gauče na zem a zase zpátky. Pak si k Lluisovi opatrně přičuchla, ucukla a z několika metrů dál vrčela, než se trochu uklidnila. Po celou dobu návštěvy se ale držela v uctivé vzdálenosti.
Za týden byl Lluis v nemocnici na kontrole a výsledky tentokrát nejsou nijak příznivé. Myslím, že Belinda to věděla dřív než lékaři. Myslí si to i Lluis a vůbec se na ni nezlobí. Naopak je jí vděčný. Zašel si totiž do nemocnice dřív, než bylo plánováno.
Z „bezdomovce“ se mezitím stal můj osobní přítel, takže jsme v tom tentokrát spolu. Lluis totiž žádnou rodinu nemá. Jenom pár přátel, mě a Belindu.
https://www.panakei.cz/velka-plemena/spanelsky-mastin/
https://aktivni-senior.cz/chrt-plemeno-rychly-elegantni/#charakteristika-plemene-chrt
https://www.elperiodico.com/es/barcelona/20150317/la-cocteleria-del-cadillac-de-loquillo-4026213
