Článek
I můj pes je věčně vystrašený. Někdy se rouhám a přeji si, aby Belinda byla radši hluchá, než tohle. Její stres je mým stresem, protože je mi jí líto, a navíc mi její děsy přidělávají kupu starostí. Poslední epizoda, která patří zatím k těm nejhorším, se přihodila před pár dny. Sama jsem málem dostala infarkt.
Žijeme spolu v Barceloně, v horní části pod horou Tibidabo. Když už přijde bouřka, u nás je vždycky děsivější než dole. Zvuk hromů se odráží od kopců a je intenzivnější a hrůzostrašnější než ve městě.
Bouřky tu nejsou nijak časté, ale když už přijdou, stojí za to. Já jsem sice odkojená bouřkami českými a nijak zvlášť se jich nebojím, ale vzhledem k tomu, že ve Španělsku nejsou na většině domů hromosvody, obavy mě taky někdy přepadnou.
Před pár dny přišlo hromobití, které bych na svém soukromém žebříčku označila stupněm 8 z 10ti. A to jenom proto, že jsem v životě zažila bouřky mnohem děsivější, respektive mě překvapily v nepříjemné situaci.
Kdysi dávno mě jedna taková zastihla při dlouhé noční cestě za volantem. Ve škole jsem sice patřila mezi obstojné studenty a tudíž jsem věděla, co je faradayova klec, ale stejně. Být sama v noci obklopená děsivým živlem, který se vybíjí kolem silnice, po které zrovna jedu, připomínalo spíš scénu z hororu než hodinu fyziky.
Ještě dřív si mě taková děsivá bouřka našla při prvním zaoceánském letu z Prahy do New Yorku. Ani tady mi poučky a reálné uvažování moc nepomohly. Když se ve výšce kolem deseti kilometrů nad oceánem předhání blesky, který udeří do letadla dřív, ani tady realistické úvahy příliš nepomáhají. Náš let byl tenkrát odkloněn na New Founland, kde jsme pobyli asi 4 hodiny čekáním, než se živel někam přesune.
Tím ovšem má bouřková dobrodružství neskončila. Asi nejděsivější zážitek, kdy jsem se skutečně loučila se životem, byl na širém moři. Doufala jsem, že mé tělo se nikdy nenajde a nebudu tak potupně vystavená pohledu záchranářů na mé mrtvé a sluncem spálené tělo jen v plavkách. To ať mě radši sežerou žraloci.
Byli jsme na dovolené v Dominikánské republice a udělali si výlet katamaránem na neobydlený ostrov. Výlet jsme si nezařídili oficiálně přes resort, jak se sluší a patří, ale domluvili jsme se na něm tajně v nedaleké vesnici. Vyšlo to mnohem levněji a vyplížit se z resortu kolem bezpečnostních hlídek bylo dobrodružné. Jenomže tak nikdo netušil, kde jsme.
Výlet to byl skutečně prázdninový. Už po cestě na ostrov na katamaránu hrála hlasitá hudba, podávala se cola s kubánským rumem a my se váleli v síti na přídi, zatímco někteří další účastníci výletu začali do rytmu a se skleničkami v ruce na palubě tančit.
K cestě zpátky nás ovšem nevezl stejný katamarán, ale k pláži přirazilo několik motorových člunů, které nás odvážely zpět do vesnice. To proto, abychom uprostřed moře zastavili v mělké laguně, kam jsme vyskákali, ze dna vytahovali mořské hvězdice a fotili se s nimi. Jenomže veselí brzy skončilo. Obloha se hrozivě zatáhla a začalo pršet.
Déšť velmi rychle přešel v bouřku a my byli stále na moři v otevřené bárce poháněné motorem, ovládané místním mladíkem. V každém člunu nás bylo asi deset. Blesky doprovázené hromy se přibližovaly a práskaly v hrozivě viditelné vzdálenosti do moře.
Zpočátku to bylo nemilé, protože jsme byli zcela promáčení bičujícím deštěm, pak děsivé, když se bouřka viditelně blížila směrem k nám, a pak už jen hrůzostrašné k zbláznění. Motor totiž vypověděl službu a my zůstali uprostřed moře bez pohybu. Pevnina byla sice na dohled, ale příliš daleko, aby se dalo doplavat. A kolem nás to práskalo.
Někteří spolucestující začali panikařit a já byla strachy a zimou ztuhlá. Doufala jsem, že druhý člun se pro nás vrátí. Jestli to tedy stihne, než nás všechny sežehne elektrický výboj na otevřeném moři. Kapitánovi se podařilo motor nahodit, ale přibližovali jsme se velmi pomalu a škubavě, až jsme se zastavili úplně. To už jsme ale byli na mělčině a na pláž se dostali vlastními silami. Vešli jsme rovnou do prvního plážového baru a objednali si pořádné mojito na oslavu našich životů.
Ta poslední bouřka v Barceloně sice zdaleka neměla tak mizerné vyhlídky pro můj život, ale pro moji fenku Belindu byla asi tím nejstrašnějším, co se jí v životě přihodilo. Pes nic netuší o fyzice a přirodních zákonech, pouze slyší ty strašné rány, které v jeho uších znějí mnohem intenzivněji. A co teprve když je doma úplně sám!
V pozdním odpoledni jsem si zajela do města na kafe s přáteli. Tušila jsem, že asi bude pršet, ale na to, co přišlo, jsem připravená nebyla. Z pár kapek se v mžiku staly přívaly vody řinoucí se z temného nebe, které se v blescích doprovázených hromy měnilo v otevírající se peklo. A pes je doma sám!
Hned jak přešla nejhorší průtrž mračen, vyšla jsem na ulici chytit taxíka, protože v takovém nečase jít od metra do prudkého kopce byl hazard. Jenomže stejný nápad měli asi všichni. Objednat taxi nebylo možné a zastavit ho na ulici taky ne, protože všichni byli obsazení. Trvalo mi dobrou půl hodinu, než jsem se v zoufalství odhodlala jenomu prakticky skočit pod kola. Tak jsem to viděla v amerických filmech a funguje to.
Vřítila jsem se do bytu a očekávala, že Belinda bude jako vždy v mé posteli, protože tam se schovává vždycky, když ji něco vyděsí. Nebo v obýváku na gauči. Jenomže ona nikde nebyla. Přehlédnout ji je vyloučené. Není to žádná čivava, ale mix mastína s chrtem.
Prohledala jsem všechno. Podívala se za gauč, jestli se tam nechoulí, proběhla obě koupelny a zkontrolovala i pokoj pro hosty, přestože tam nikdy nestrčila ani packu. Navíc do malého prostoru mezi postel a skříň jsem před odchodem strčila sušák s prádlem z balkónu, takže se kolem nedalo projít.
V zoufalství jsem se podívala i pod postele a nakonec i do pračky a propadla panice. Srdce mi bušilo jako o závod. Teprve asi po 15 zoufalých minutách a prohledávání každého koutu jsem ji našla v ložnici pro hosty. Za postelí v mezírce mezi oknem a klimatizací, což je místo así o 20 centrimetrech čtverečních, vykukoval její hřbet. Hlavu měla zaraženou pod postelí a nehýbala se. Myslela jsem, že je mrtvá.
Mrtvá naštěstí nebyla, ale ke smrti vystrašením daleko neměla. A já taky ne. Dalo mi práci ji z úkrytu vytáhnout a teprve když začala při mém úsilí klást odpor, ulevilo se mi. Věděla jsem, že žije.
Děs, který způsobil, že se Belinda vrhla do místnosti, které se léta vyhýbala, nějakým zázrakem protáhla velké tělo mezi postelí, skříní a sušákem a pokusila se vměstnat pod nízkou postel, si jen stěží dokážu představit. Musel ale být nesnesitelný.
Když jsme konečně bok po boku vysíleně usínaly v jedné posteli, stále za zvuků občasných hromů, úřady se kolem půlnoci rozhodly své občany varovat a do všech mobilů v oblasti vyslaly varovné zprávy před nebezpečím červeného, tudíž nejvyššího stupně. Neočekávaný a velmi hlasitý zvuk oznámení je ovšem snad ještě děsivější než hromy a blesky, takže jsme v té posteli leknutím málem dostaly infarkt obě.
Ráno už zase svítilo sluníčko a svět byl krásný. Převrácené květináče na balkóně jsem urovnala, ale světla před domem, která večer osvětlují společné prostory, stále nefungují. Od sousedů jsem se dozvěděla, že to je kvůli blesku, který předešlého večera uhodil v těsné blízkosti domu. A chudák Belinda byla sama doma.
Před odchodem z domu vždy zavírám všechna okna a dobře dělám. V prožité hrůze by Belinda mohla vypnout všechny instinkty a vyskočit. Nebyla by prvním ani posledním psem.
Říká se, že nejhorší smrt je z vyplašení. Tu noc jsme málem špatně dopadly obě dvě. Belinda se hrůzou málem přidusila pod postelí a já strachy o ní. Nemusí do vás hned uhodit blesk, abyste umřeli bouřkou. Umřít se dá i na hrůzu.
