Článek
Vždycky jsem byla poněkud neklidná vnitřně i navenek, řečeno kulantně, ale během života jsem se výbuchy energie a impulsivní jednání naučila kontrolovat. Vyvážila jsem ho až poněkud autistickou potřebou mít na všechno plán.
Takže bůh ví, jak to s těmi mými poruchami vlasně je. Žiji s nimi ale už tak dlouho, že mi ani nepřipadají divné.
Poslední dobou mi ale čím dál víc otravují život různé úzkosti, kterými jsem také trpěla od mládí. Když mi některá z nich zrovna nesedí za krkem, dělám si z nich srandu. Třeba taková panika z hasičů.
No jen považte. Když kolem mě projíždí hasičské auto se zapnutými majáky, celá se rozklepu, srdce mi začne bušit jako o závod a jinak rozvážná mysl je zahalená mlhou. Stupeň nekontrolovatelné paniky se snižuje se vzdáleností od domova.
V okruhu jednoho kilometru je nesnesitelná a pokud stateční hoši frčí na dohled či jenom na doslech, dostávám se do tranzu. Nejsem daleko odhodit tašky s nákupem, zapomenout na rozpitou sklenku vína nebo přerušit společenskou konverzaci a utíkat domů přesvědčit se, že nehoří u mě. Často tak i činím a je to k zbláznění.
Sama v noci jsem se začala bát už v dětství, a protože jsem odjakživa měla ráda zvířátka a doma jsme vždycky nějaká měli, později jsem si pořídila vlastního psa. Nebyla jsem v noci sama a spalo se mi líp. Člověku je s americkým stafordem nebo dobrmanem tak nějak klidněji. Co na tom, že to byli plyšáci a nezvanou návštěvu by nejspíš přivítali?
S přibývajícími léty se stávám čím dál víc empatičtější a soucitnější a posledního psa jsem adoptovala. Belindě bylo 5 měsíců a já se stala jejím už třetím majitelem. Začátky jejího života nejsou příliš známy, ale slavné asi nebudou, protože ani s matkou nestrávila příliš času.
Do náhradní péče se Belina dostala, když měla pouhá 2 kila a poprvé byla nabídnuta k adopci ve 2 měsících. Takže jsem se v jejích 5 měsících stala její čtvrtou opatrovatelkou.
Prošly jsme si spolu jejím strachem z dětí, který jsme naštěstí úspěšně překonaly, takže už se nevzpíná na vodítku, neřičí strachy a zkrátka mi nedělá ostudu vždy, když se poblíž objeví malí lidé. Dokonce se od nich nechá i podrbat.
Ani v metru se už pokaždé strachy nepokadí, což je fajn, protože uklízet stresem rozbředlé exrekementy na peróně je činnost vskutku trapná a nemilá.
Belinda odjakživa trpěla nepřekonatelnými obavami z hladkých typů podlah včetně některých dřevěných, takže mám celý byt pokrytý soustavou nesourodých běhounů, které jsem někde vyhrabala a dokoupila. Jinak by se chudák pes ani nepohnul. Na místě totiž vydrží stát hodiny. Estetiku vem čert, hlavně že je Belindě dobře.
Každý majitel psa by měl mít v záloze někoho na hlídání. Belinda je ve vzácných okamžicích, když potřebuji na pár dní odjet, u mého syna, kterého zbožňuje. Myslím že víc než mě. Vždycky to ale nejde a dvakrát jsem ji nechala u milých mladých lidí, kteří si hlídáním psů přivydělávají. V obou případech byla podlaha velkým problémem.
Takže musím do přísných kritérií výběru dočasných opatrovníků zahrnout prapodivnou otázku – „Jakou máte doma podlahu?“
Náš barcelonský byt má schody do patra k ložnicím a moje postel je Belindy bezpečné místo. Odchází tam nejenom odpočívat, ale schovává se tam pokaždé, když ji něco vyděsí. A to se stává často. Nahoru a dolů chodí mnohokrát denně celé tři roky, co spolu žijeme.
Její stav se ale asi zhoršuje, protože před pár týdny se zničehonic zastavila na posledním schodu směrem dolů a bála se udělat poslední krok. Přisunula jsem běhoun blíž. Jenomže během pár dnů se posunula na druhý, třetí, až čtvrtý schod a stála tam tak dlouho, dokud se neodvážila zbytek přeskočit. Panika ale způsobila, že se jí na dřevěných schodech rozjely packy, takže příští pokus trval třeba dvacet minut přemlouvání a hledání odvahy. A to několikrát denně.
Koupila jsem malé přilepovací koberečky na poslední 4 schody. Mé estetické já zaúpělo, ale co bych pro psa neudělala. A víte co? Belinda se chudák těch nových koberců tak bála, že je přeskakovala všechny z pátého schodu. Už si ale zvykla a s opatrností a nedůvěrou sobě vlastní jim dala šanci.
Misku se žrádlem má na prvním schodě, aby nemusela dlouhý krk příliš ohýbat. Běda kdyby se miska ocitla na druhé straně schodu nebo nedejbože uprostřed. Cesta nahoru a dolů se v tu ránu stává nepřekonatelná. Misku tedy odložím na správné místo vlevo a Belindě tak uvolním mysl.
Do koupelny na dlaždičky by Belinda nevkročila, takže na záchod mě jako mí předešlí psi nedoprovází. A když přijde den jejího koupání, natáhnu běhoun až ke sprchovému koutu.
A co teprve vycházky! Chodit ulicí dolů je nemožné, byť jsme tak dřív činily každý den bez zaváhání. Událo se ale něco záhadného, stejně jako s těmi schody, a už rok chodíme jenom směrem nahoru v naučeném pořadí ulic. Ráno jedním směrem, odpoledne druhým. Otočit pořádek je svízelné.
A teď si představte, když někde poblíž projedou hasiči! Taková situace není vzácná vzhledem k tomu, že jejich stanice je asi kilometr od našeho domova. Obě se rozklepeme. Belinda protože z velkých aut typu popelářů, hasičů a podobně má hrůzu, natož když vydávají ty šílené zvuky. A já? Však víte, nemám to v hlavě úplně v pořádku.
Belinda se dostane do stavu „fight or flight“, neboli bojuj či uteč, a já myslím na jediné. Jak se nejrychleji se dostat na dohled domu, abych se uklidnila, že nehoří u nás. Co na tom, že hasiči jedou evidentně jiným směrem? Takovou drobnost nejsem v tu chvíli schopna v hlavě zpracovat.
Takže Belinda se přikrčí a vší silou svých 30ti kilo se snaží zdrhnout, ale opačným směrem, než se já potřebuji horečně a co nejdřív dostat do naší ulice. Obě se zrychleným dechem předvádíme na ulici divadlo pro ty, kteří našim traumatům nemůžou porozumět.
Žádná velká vášeň mezi námi dvěma nehoří. Belinda je už od mládí odtažitá a radost projevuje pouze zřídka. Ale že mě má ráda, to já vím. On jí totiž nikdo jiný taky nerozumí a to ona dobře ví. Já ji ale chápu, protože toho mám na hrbu sama dost. Žijeme tak v tiché symbióze a vzájemném porozumění.
Nažíváme spolu v zažitém pořádku, který občas rozbijeme výlety, které máme obě rády. Jakmile se totiž ocitneme v jiném prostředí, jsme tak nějak klidnější. Pokud ale jedeme přes noc, musíme se vydat pokaždé na jiné místo. Proč?
Co kdyby se od posledně něco změnilo? Přestěhovali by nábytek, vyměnili podlahy nebo uzavřeli silnici? To bychom pak měly problém.
Belinda mě do jisté míry vyléčila z mých chaotických a impulsivních jednání vyplývajících z celoživotního prokletí jménem ADHD. Žádného odborníka, terapie ani prášky k tomu nepotřebuji. Mám přece Belindu.
Když tak o tom přemýšlím – asi jsme nakonec obě autistky a jsme si proto souzené. Takže máme před sebou ještě mnoho strukturovaných let pospolu. A víte co? Je nám spolu dobře. Psi se totiž neopouštějí. Ani ti adoptovaní nebo autističtí.
Za pár dní odjíždíme na dovolenou a samozřejmě do kufru auta přibalím běhouny. Co kdyby tam měli špatnou podlahu?
https://naturvet.com/blogs/tips-and-tricks/can-dogs-have-autism
https://www.rover.com/blog/can-dogs-have-autism/
https://www.oxfordcbt.co.uk/untreated-adhd-in-female-adults/
https://www.uclahealth.org/news/article/understanding-undiagnosed-autism-adult-females
