Článek
Něco se mi stalo a nevím co. Nikdo to neví a odborníků jsem se neptala. Už od mládí jsem totiž byla na dívku poměrně vášnivý řidič a milovník aut. Jen co mi roky odpočítaly osmnáct, už jsem si od taťky půjčovala auto. Pak jsem dostala svoje. A pak už to jelo.
Bylo mi jedno, do čeho sednu, hlavně že to má čtyři kola, volant a nějaký motor, Samozřejmě čím silnější, tím lepší. Když jsem ještě žila v Praze, měla jsem auta dokonce dvě – čtyřkolku na zimu a kabrioleta na léto. Ne, že bych byla bohatá, ale vydělávala jsem dobře a auta pro mě byla důležitá.
Odstěhovala jsem se do Anglie a naučila se řídit vlevo s volantem na pravé straně a vlastně mi to bylo jedno. Anglickým autem po Evropě, evropským do Anglie, nic mě nezastavilo. A protože jsem vždycky měla nějakého psa, který byl kromě aut mým dalším nezbytným doplňkem, často jsem jezdila s ním. Pro mého dobrmana byly dlouhé či kratší cesty součástí života a hotely ve všech možných zemích nebo domy přátel samozřejmostí.
Neodskočila jsem od tématu, ale k mému poslednímu výletu je to informace důležitá. Jak jsem řekla, něco se mi totiž stalo. Začalo to už předtím, než dobrman umřel.
Přestěhovala jsem se do Barcelony, anglické auto v Anglii se slzou v oku prodala a najednou byl konec. Přestala jsem řídit. Dostala jsem totiž nevysvětlený strach. Žádné drama za volantem jsem neprožila, přesto se ve mně něco zlomilo. Z původní vášně se stalo trauma.
Rodina a přátelé si zpočátku mysleli, že si dělám legraci, protože auto bylo odjakživa takřka mým synonymem. Párkrát jsem to zkusila, ale nešlo to. Rozklepala se mi kolena hned jak jsem nastartovala a cestu vzdala. Všechno musel odřídit syn nebo někdo jiný.
Když bydlíte ve městě, auto zase tak moc k ničemu nepotřebujete, ale přesto mi chyběly výlety a taky jsem se styděla. Hlavně sama před sebou.
Dobrman umřel a já si adoptovala pětiměsíční fenku. Jenomže když člověk sám není normální, nemůže mít ani normálního psa, to je zkrátka už takové pravidlo. Jaký pán, takový pes.
Z Belindy se postupně vyklubal velký úzkostný pes, který se bojí vzdálit víc než 4 ulice od domu, kde bydlíme. Dřív to tak nebylo, ale poslední rok se něco stalo. Odborníci tvrdí, že prý musela prožít nějaké trauma, ale já si ničeho vědomá nejsem. Je to stejné jako se mnou a autem.
Pohybujeme se takřka výhradně po naší malé čtvrti a Belinda začala ztrácet socializaci. Už nechodíme do psích parků ani do kaváren, protože tam nedojdeme. Belinda ale hrozně ráda jezdí autem a dál od domova je o poznání klidnější.
Takže jsme taková podivná dvojka. Zavřené mezi pár ulicemi, kde kromě rezidenčních domů není nic. Pokud se nenajde dobrovolník či taxikář, který nás někam doveze.
Syn už se na to nemohl dívat a k narozeninám mi daroval auto. Chtělo se mi brečet. Ani ne tak radostí, jako spíš zoufalstvím, kam jsem to dopracovala.
Na vlastní kůži jsem pochopila, co je danajský dar. Takový vůz se totiž dává mladým, kteří začínají řídit a nějaký promáčklý plech se nemusí řešit. I moje auto má odřeniny a pomačkané plechy téměř ze všech stran.
Ani nevím, jak je to auto staré, ale vzhledem k tomu, že k cestovní zábavě slouží rádio s kolečky na přetáčení stanic a vstup pro kazety (ani ne cédéčka, která bych doma možná ještě nějaká našla) a rok výroby je starší než vynález satelitní navigace, asi tušíte. Ale má čtyři kola, volant, platnou technickou a jede.
Darovanému koni na zuby nehleď, ale jak to udělat, když jsem byla obdarována povinností jezdit a ještě k tomu plechovkou? Řídit umím, na tom se nic nezměnilo. Ale strach vyjet z garáže se teď se znásobil obavou, že mě auto i se psem někde nechá.
Rozhodla jsem se hodit nás obě do vody. Sebe i fenku najednou. Vzala jsem si pár dní volna v práci a vymyslela geniální strategii. Našla jsem dva hotely nedaleko od sebe. Jeden pro lidi, který akceptuje hosty s mazlíčky a druhý pro psy, který funguje i jako denní školka. Tam bude Belinda bude přes den, pořádně se proběhne, pohraje si se psy a já si mezitím užiju římských lázní a procedur ve spa hotelu.
V noci jsem toho moc nenaspala a připravovala se na cestu dlouhou 40 kilometrů, kterou jsem si předem pečlivě nastudovala. To, že jsem projela autem Buenos Aires, Portoriko, Paříž a probrázdila všechny evropské dálnice a mnoho měst a na jeden zátah jezdila z Cambridge do Prahy, jako by se nikdy nestalo.
Belinda uviděla klíčky od auta a začala jančit štěstím. Skočila na zadní sedačku, uvelebila se a čekala, co bude. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, nastartovala oře a pomalu vyjela za dobrodružstvím. Ono to moc rychle ani nejde, protože stovka je maximální bezpečná rychlost mého auta.
Dojely jsme v pořádku. Mé srdce ustálo šílený tlukot a infarkt jsem nedostala. Ubytovaly jsme se v hotelu s termálními lázněmi. Dojít k výtahu přes hotelové lobby nám vzhledem k naleštěným dlaždicím způsobilo trochu potíž, protože Belinda se bojí chodit po hladkém povrchu, ale zvládly jsme to.
Bylo to krásné odpoledne. Prošly jsme se uličkami lázeňského městečka, daly si oběd na terásce a Belinda mě bez problémů všude doprovázela. Cítila jsem, jak mi to naše velké vítězství proudí krví. Belindu jsem nechala odpočívat v pokoji a sama se na chvíli natáhla u bazénu.
Na večeři jsme si zašly do hotelové zahradní restaurace a do baru na skleničku na dobrou noc. Jaká dovolenková slast! Netušila jsem, že do zítřka nevydrží.
Nevěděla jsem totiž, že se na nás žene ďábelská bouřka a dokonce školy budou druhý den uzavřené. Měla jsem tolik vlastních starostí, že místní zprávy mi unikly. Zmínila jsem, že Belinda má panický strach z bouřek? Stejný jako třeba z petard nebo ohňostrojů.
Ráno v sedm bylo zataženo, ale zatím sucho. Doběhly jsme do hotelového parčíku vykonat rychlou potřebu a sotva jsme se stihly vrátit do pokoje, začalo bouřit. Hromy následovaly blesky a Belinda se vystrašeně choulila v hotelové posteli.
Z psí školky a socializace nebylo nic. Vyděšeného psa nelze jen tak hodit mezi cizí lidi a psy a čekat, že si to bude užívat. Notabene když prší a venkovní výběh je stejně zavřený.
Zrušila jsem masáž a zašla si místo plánovaných dvou hodin do římských lázní jenom na hodinku. Celou dobu jsem myslela na Belindu v pokoji.
Venkovní restaurace byla zavřená a do té vnitřní nemají psi přístup. Dala jsem si něco na zub v lobby baru a večeři si za nekřesťanský příplatek nechala donést do pokoje. Ještě že existuje room servis. Celý den jsme až na pár vycházek v dešti na nezbytně dlouhou dobu strávily v hotelovém pokoji.
A další den jsme odjely. Před cestou jsme si ještě jednou stihly udělat procházku po městečku, protože bylo zase krásně teplo a slunečno.
Doma jsem zaparkovala se smíšenými pocity, ale s vnitřním vítězstvím. Zvládly jsme to! Že to nebylo ideální? To nejdůležitější se ale povedlo. Já jsem neumřela hrůzou z auta a Belinda se celou dobu chovala vzorně.
Už hledám další termín, kdy si to v tom příjemném lázeňském hotelu zopakujeme a snad už vyjde i ta psí školka. Však já nás těch úzkostí zbavím.
Ale abych mohla pomoct Belindě, musím začít u sebe. To je pravidlo, které se v případě vztahu člověka a psa obejít nedá. Tak nám prosím držte palce.
