Článek
Zranitelní a bezbranní jsou proto, že jsou na nás lidech naprosto závislí. Můžou dělat jenom to, co my jim dovolíme, chodit ven pouze tehdy a tam, kam rozhodneme a žrát, co jim naservírujeme. A taky zůstat tam, kam je odložíme.
Psi o mě navíc vědí i to, co bych chtěla před světem skrývat, aniž by mě naprášili, a mají pro mě pochopení. Vztah člověka se psem je stále v mnohém nedoceněný. Můj pes ví i kdy se bojím, přestože se snažím dělat hrdinku.
Ale stejně. Jako u lidí, někdo je vám o trochu sympatičtější a sednete si s ním o něco víc než s jiným. Ani naprostí a všeobjímající lidumilové nemají rádi všechny lidi stejně, a tak je to i se mnou a se psy. Náklonnost či opatrnost je samozřejmě vzájemná.
Potíž pro mnohé majitele chlupáčů nastává v momentě, kdy potřebují na pár dní odjet. Ať už na dovolenou, na služební cestu nebo třeba do nemocnice, a nemají v rodině či blízkém okolí duši s jejich psem spřízněnou, která by se ho ujala. Hledají pak kohokoli, kdo by jim psa takzvaně pohlídal.
Já si hlídáním přivydělávám. Dřív jsem se tím i živila, ale vydrželo jenom pár let, než jsem psí školku musela zavřít. Ale nikoli kvůli chlupáčům, nýbrž kvůli lidem. O tom ale řeč nebude.
Po psích klientech se mi ale stýská a někeré z nich si stále beru domů. Znám je tak dlouho a tak dobře, že jsou téměř jako mí vlastní. Tvoří moji širší rodinu a jsem něco jako jejich babička, ke které se jezdí na prázdniny.
Pracuji z domova, mám svého psa, jak jinak, a k tomu stálou čtyřnohou klientelu tvořenou z bývalých zákazníků. Když ke mně na pár dní nebo klidně i na pár týdnů někdo z nich přijede, je to jako by mě navštívila nejbližší rodina.
Mám dvě takové „vnučky“. Amber, ta u mě přebývá relativně často. Téměř každý měsíc alespoň na prodloužený víkend, jindy na týden či víc. Amber je krásná, chlupatá a melírovaná, původu neznámého. Předpokládám, že jí v žilách koluje krev teriéra.
Její páníčci jsou Angličané a často cestují. Výlety či pracovní pobyty si plánují podle mě. Než si koupí letenku nebo rezervují hotel, napřed se zeptají, jestli u mě může Amber být. A já jsem nadšená. Nejenom proto, že to znamená pár kaček do kasičky.
Amber totiž působí jako čerstvý vítr v naší zajeté rutině. Moje fenka Belinda řičí radostí už když je Amber na rohu naší ulice. Ona prostě ví, že k nám jde kámoška. Ty dvě se mají rády. Myslím, že Belinda má Amber radši než je tomu naopak, ale doma je aspoň trochu legrace.
Ty dvě si spolu hrají na zahrádce, tahají se o hračky a v rámci nezřízeného nadšení se občas i trochu poškorpí. Já jim do toho nezasahuju, ony si to všechno samy mezi sebou vyřídí. Zatímco moje vlastní Belinda o mou přízeň moc nestojí, Amber mě doprovází i do koupelny. Lehne si na předložku a čeká, až vylezu ze sprchy. Je jako můj stín.
Když pracuji, leží schoulená pod psacím stolem. Stačí, že se natáhnu, abych zapnula počítač, a už je tam. Opře se mi o nohy a usne. Večer pěkně uleháme všechny pospolu do jedné postele. Holky už mají každá své místečko. Belinda v mých nohou, Amber stulená do klubíčka pod mojí rukou.
Pluma je úplně jiná. Nádherný zlatý retrívr. Tedy zlatý – ona je bílá jako trochu špinavý sníh. Je to ten nejklidnější a taky nejlínější pes na světě. Takový živý koberec. Znám ji moc dobře, a přesto někdy přeruším práci a jdu se přesvědčit, že stále dýchá. Leží jako mrtvola natažená na boku na dřevěné podlaze a vydrží tak bez hnutí celé hodiny. Její rodiče jsou Francouzi, ale my dvě si rozumíme dobře.
Pluma s mojí Belindou si nehrají, ale nažívají v symbióze plné respektu. Belinda totiž k Plumě chová úctu a bůhví proč si nedovolí se na ni ani křivě podívat. Nikdy spolu žádný konflikt neměly a Pluma se svým stoickým klidem za každých okolností roli alfa psa nevykazuje. Na Belindu ale působí veskrze uklidňujícím dojmem.
Od páníčků svěřenců žádné pokyny kromě stravování, případně medicínských instrukcí nedostávám, a taky by byly k ničemu. U mě totiž mají psi volný přístup, kam chtějí. Ale rutina, ta je moje, nikoli na jakou jsou zvyklí z domova. Na procházky chodíme v našem režimu a spát můžou kdekoli si vyberou.
Chodím s nimi do kavárny, Amber se mnou dokonce byla na firemním setkání s kolegy a o víkendu někdy vezmeme se synem i jeho psa a vyrazíme za město do přírody, aby se psiska vyběhala, a pak si všichni pospolu zajdeme na oběd. Jako by byli všichni skutečně mí.
Je mi jedno, jestli doma pes něco nesmí nebo musí. Můj domov, moje pravidla. Amber je zvyklá s páníčky spát v posteli a ví, že u mě doma je taky postel pohodlná. Zato Pluma, ta má svůj pelíšek ráda a v posteli nikdy nebyla. Gauč, to je ale něco jiného. Ani ten u mě zapovězený na rozdíl od domova není. A Plumě je na něm moc dobře. Ona je ale vychovaná a napřed se zeptá, jestli smí. Jasně že jo, u mě ano.
Není třeba se bát, že by se pes u mě takzvaně „zkazil“ jenom protože smí to, co doma ne. Moc dobře totiž ví, jaký kde panuje režim a po návratu domů se vrátí do zajetých kolejí a respektuje domácí režim. Ke mně se jezdí na prázdniny, nikoli na hlídání.
U mně totiž psi smí všechno, co není zakázané. Nikoli naopak. A v tom tkví celé tajemství mého života se psy.
Nehledejte si takzvané hlídání pro psa až když není zbytí, protože v časovém stresu uděláte nejspíš chybu. Naopak, najděte mu náhradní domov, když ho nepotřebujete a psa pomalu zvykejte. Bude se pak na prázdniny těšit a vy si výlet užijete bez výčitek a věčných otázek v hlavě, jak se váš chlupáč má.
I dobrý psí hotel má plno výhod a rozdíl mezi domácím pobytem je stejný jako poslat dítě na prázdniny k příbuzným nebo na tábor. Hlavně ať ho mají skutečně rádi. Hlídání není odkladiště, kde zrovna mají kapacitu.
