Článek
Viděla jsem to stokrát a jednou. Měla jsem totiž psí školku a všichni zákazníci nebo frekventanti, jakkoli chlupáčům chceme říkat, trávili čas pospolu, nikoli odděleni. Až na občasné výjimky, které byly dány spíš organizačními důvody než dělbou dle plemen či jiných psích charakteristik. V některých dnech jich bylo přes třicet.
Na vstupním pohovoru se páníčci kromě sdílení veterinárních knížek a obvyklého denního režimu svěřovali také se všemi zvláštnostmi, jimiž jejich miláček disponuje. Bojí se černých psů, velkých psů, je teritoriální, klidný, divoký, nemá rád chlapy a je to závislák na rodině. Tyto informace sice byly brány v potaz, ale velký důraz jim přikládán nebyl. Psi se totiž ve školce chovají jinak než doma.
Situace se opakuje velmi často. Páníček nám při evaluaci starostlivě klade na srdce, že jeho mazlík se velmi, ale opravdu velmi bojí velkých, případně černých psů. V takřka všech případech je opak pravdou.
Názor páníčka na svého psa totiž bývá velmi pokroucený. Přesněji řečeno, pohled na vlastního psa není ani tak nesprávný, jako spíš často velmi jednostranný a není formován ničím jiným než chováním psa v naší přítomnosti. Proč se ale psi projevují jinak a občas velmi diametrálně odlišně bez majitelů? Důvodů je několik.
Psi, stejně jako lidé, se mohou chovat jinak v závislosti na prostředí. Doma je osobnost psa často formována jeho rutinou, přítomností majitelů a znalostí okolí. V jiném prostředí a bez majitele vstoupí pes do nového světa s odlišnou dynamikou, jinými sociálními pravidly a podněty a mohou se tak odhalit jiné aspekty jeho osobnosti.
Pokud jsme s ním, pes má za úkol nás chránit. Proto se někteří chlupáči projevují v přítomnosti páníčka reaktivně. Vrčí či štěkají na vše, co se kolem něj šustne, a co z jejich pohledu představuje hrozbu.
Ochrana je ale pouze jedním z důvodů, kterých může být víc, včetně bránění si zdroje. Jako když některým psům nemůžete sáhnout na misku se žrádlem nebo oblíbenou hračku, aniž byste se vystavili hrozbě. Pes si chrání svůj zdroj.
Ale tím úplně nejčastějším důvodem, proč jsou psi jiní s páníčkem, je jinde. Psi kopírují emoce svého pána a přebírají jeho úzkost, frustraci nebo stres a často tyto emoce zrcadlí. Pokud je majitel napjatý, pes podle toho reaguje.
Z velkých psů má ve skutečnosti často hrůzu panička či páníček. Bojí se, že by jejich Maxíkovi mohli ublížit, když jsou o tolik větší a vypadají nebezpečně. Aniž by si to uvědomili, ztuhnou, přitáhnou si vodítko nebo rovnou vezmou psa do náruče, aby ho chránili.
„On se Maxík velkých psů strašně bojí. Máte je rozdělené podle velikosti, že?
„No, nemáme, ale Maxík bude v pohodě,“ odpovídáme opatrně, aby se nový zákazník příliš nevylekal.
Přátelství Davidů a Goliášů, neboli psů malých a velkých je velmi obvyklé a patří k těm nejroztomilejším. Velcí psi bývají totiž velmi opatrní, aby svému malému kamarádovi neublížili. Malí psíci, kteří jsou na kolektiv zvyklí, bývají také největšími provokatéry.
Téma socializace do tohoto článku tak úplně nepatří, ale protože se line životem psa a jeho páníčků jako červená nit, i zde je na místě připomenout jeden velký rozdíl. A ten spočívá právě ve vlivu majitele na chování svého psa. Uvedu dva skutečné příběhy z psí školky. Jeden se týká čivavy Florencie a druhý norfolkského teriéra Folkyho.
Majitelka čivavy Florencie je mladá a pohodová žena. Florencii s sebou bere všude a je nad věcí. Ta se toho nebojí, dokonce ani velkých psů. Do Barcelony, kde jsme měly školku, se přistěhovaly z Madridu, kde byla Florecie zvyklá navštěvovat podobná zařízení od štěňátka a je to na ní znát. Osobností a sebevědomím překoná i ta největší psiska.
Na rozdíl od většiny nově příchozích Florencii netrvalo ani deset minut zorientovat se ve smečce. Bez omylu si vybrala největšího padesátikilového černého Roquiho, směs labradora s mastinem, a začalo rodeo.
Roquimu se do hrátek sice napřed moc nechtělo a z postele nevěřícně pozoroval Florencii, jak kolem něj provádí všelijaké taneční kreace, packou ho plácá po nose, a teprve když mu začala žižlat ucho, pomalu vstal, protáhl se a zívl tak mocně, že by do tlamy klidně strčil Florencie dvě.
Tu rozjařilo, že konečně Roquiho vytáhla z letargie a začala před ním upalovat do herny. Dělala přitom všelijaké myšky, které ovšem velké tělo Roquiho nemohlo vybrat, takže dvakrát smykem zabrzdil o stěnu. Florencie ale na něj byla hodná. Vždycky pěkně s vrtícím ocáskem počkala, až se Roqui otřepe a bude schopen další akce. Pak spolu znavením usnuli. Roqui do klubíčka obmotaný kolem Florencie.
Majitelka Folkyho je veterinářka, což může být velké překvapení. I ona si jako mnoho jiných myslela, že se její psík velkých psů bojí a ve svém přesvědčení byla velmi urputná.
Folky, který vážil asi 7 kg, se ale zamiloval do roční německé ovčačky. Lia a Folky spolu tvořili zamilovaný pár, který ale musel dlouho zůstat v utajení. Teprve po mnoha měsících panička Folkyho přijala fakt, že to s tím strachem Folkyho nebude až tak vážné a jeho tajnou lásku vlažně akceptovala.
Třetí a zřejmě váhově nejvýraznější přátelské duo byla Flora a Goa. Flora je yorkshirský teriér, a když k nám přišla poprvé, byly jí čtyři měsíce. Goa je největší bernský pastevecký pes, jakého jsem kdy viděla. Hrátky těch dvou byly vskutku neotřelé a velmi kreativní.
Nejoblíbenější aktivitou se stalo „plachtění“. Flora si vlezla na pelech, který byl spíš velkým polštářem, a štěkala na Gou, že přišel ten správný čas. Goa chytla do tlamy roh polštáře a pelášila s ním na druhý konec herny. Flora občas po cestě vypadla nebo vyletěla. Goa se zastavila a trpělivě počkala, až Flora znovu nastoupí a pokračovala v běhu.
Princip jejich hry fungoval stejně jako nafukovací banán na moři tažený motorovým člunem. Obrečeli jsme, když Flora přestala chodit, protože se s celou rodinou přestěhovala do Amsterodamu.
Ve velké a různorodé smečce ale platí obecné pravidlo, že si psi obvykle vybírají partnery na hraní ve své váhové kategorii, takže se hloučky malých a velkých vytvářejí přirozeně.
Zde je na místě zdůraznit, že všechny aktivity a hrátky ve školce vždy probíhaly za dozoru zaměstnanců a psi nikdy nebyli sami.
Takže páníčci, přemýšlejte, jestli se velkých psů opravdu bojí vaši mazlíčci, nebo máte strach spíš vy. Tato poučka platí univerzálně.
