Článek
Neustále sedí sedí v koutě, vyhýbá se dětem a panikaří při sebemenší změně rutiny. Zní to povědomě? Mnozí majitelé psů zažilo podobné překvapení a ptali se sami sebe: „Copak je můj pes autistický?“
Odpověď není úplně jednoduchá, ale ano – psi mají psychické problémy, které se nápadně podobají těm lidským. A nemusí se hned jednat o depresi nebo separační úzkost.
I já takového psa mám. Dlouho jsem si myslela, že je Belinda jenom tak trochu „divná“, individualistická a tvrdohlavá, a že mě nemá moc ráda. Za ocasem se nehoní, packy si nelíže a do prázdna dlouho nezírá. Ale dělá jiné věci, které na autismus ukazují.
Ani po třech letech, kdy jsem ji adoptovala, se na mě prakticky nepodívá. A já bych se s ní tak ráda pomazlila, stejně jako se všemi bývalými psi, které jsem měla, i se psy známých a sousedů, na kterých se „realizuji“, protože doma se mi psí lásky nedostává. Belindě ale dotyk není příjemný.
Její bezpečné místo je jednoznačně nahoře v ložnici. V mé posteli. Spíme spolu každou noc jako partneři po třiceti letech vztahu. Belinda natažená v mých nohou, někdy se mě i dotýká, ale žádnou vášeň nebo nadšení neprojevuje. Jsme tak už zvyklé. Do postele se uchyluje pokaždé, když ji něco vystraší nebo se odkudsi ozve divný zvuk.
Kromě toho, že odmítá chodit ulicí směrem dolů a jde jenom nahoru, což jsme považovali spolu se všemi psími psychology a veterináři, kteří se u ní vystřídali, za jakési prožité trauma, jehož si ovšem nejsem vědoma, jsou tu ještě další věci, které se začaly kumulovat, a ztěžují život nám oběma.
V bytě mám dřevěnou podlahu, což je ovšem kámen úrazu. Belinda se po ní bojí chodit. Takže jsem už před třemi lety, kdy jsem ji adoptovala, zavedla systém běhounů a koberečků, po kterých se pohybuje. Do koupelny na dlaždičky ovšem nevstoupí.
Belinda je poměrně vysoký pes vážící 28 kg, proto nemá misku přímo na zemi, ale na prvním schodě vedoucím do horního patra, aby nemusela při žraní příliš zatěžovat krční páteř. Miska je položená vždycky vlevo u stěny. Jednou jsem ji po vytírání dala vpravo. Belinda stála dlouhé minuty bez hnutí pod schodem a nevěděla, jak vyjít nahoru. Čekala, až misku dám tam, kde je vždycky. Z druhé strany ji neobešla.
Podobný scénář se odehrává s křeslem, které dole v pokoji stojí stále na stejném místě. Pokud ho ale odsunu víc do prostoru, který používá k průchodu na zahradu, neobejde ho. Stojí a čeká. Neštěká, nekňučí. Jenom nehnutě stojí s pohledem zabodnutým ke dveřím a čeká, až mi to dojde a křeslo odsunu tam, kde má být.
V domácím prostředí si poradíte, stejně jako v případě našeho aktuálního problému, kterým jsou opět schody. Po cestě nahoru je všechno v pořádku. Směrem dolů se ale Belinda už několik dní zastavuje na předposledním schodě a zbytek se bojí sejít. Stojí tam a čeká. Teprve když jí nasadím obojek a přidržuji ji, opatrně sejde.
Horší je to venku, kde se mohou dostavit záchvaty skutečné paniky. Kromě toho, že některými směry Belinda odmítá chodit a obvyklé pobídky, lákadla ani trpělivost nepomáhají, hrozí riziko útěku. Proto chodíme s obojkem i postrojem a vodítkem připnutým dvakrát. Pro její vlastní bezpečnost.
Dobrá a láskyplná péče ani výcvik zde příliš nepomohou. Pošramocená psychika a mentální poruchy jsou silnější než dobrá vůle a starostlivá péče a dokáží pořádně zamávat životem psa i jeho majitele.
Veterináři u psů nediagnostikují klasický autismus jako u lidí, ale označují jej jako Canine Dysfunctional Behavior (CDB), neboli poruchu sociálního chování. Pro zjednodušení tomu pojďme ale říkat autismus, protože jeho projevy jsou podobné jako u lidí. Psí autismus se začíná projevovat již ve štěněcím věku a je to porucha, která má genetický základ a může být vyvolaná tramumatem v ranném věku.
Mezi typické příznaky může patřit i opakující se chování jako honění ocasu, kroužení, lízání tlapek do krve nebo „tranzové“ stavy, kdy pes zírá do prázdna.
Veterinární medicína zatím neuznává „autismus“ jako jasně definovanou poruchu u psů. Odborníci ale popisují chování, které ho připomíná, například slabý zájem o kontakt s lidmi či jinými psy, opakující se pohyby nebo neobvyklé reakce na podněty. Například přehnaný strach či naopak žádné reakce. Jde o poruchu sociálního chování.
OCD, neboli obsedantně kompulzivní porucha, je na rozdíl od autismu u psů dobře popsaná a uznávaná.
Typickým příkladem může být uvedené neustálé honění se za ocasem, lízání tlapek až do krve, „lovení“ neviditelných much, fixace na světla, stíny nebo odrazy nebo stereotypní chození sem a tam.
U každého podezření na jakoukoli poruchu chování je zapotření nejprve konzultovat s veterinářem, zda se nejedná o zdravotní problém, který může být i neurologického původu.
Belindu veterináři několikrát důkladně proklepli a nic. O zdravotní problém se nejedná, je zdravá jak řípa.
Při vyloučení zdravotních příčin už zbývá jen nekonečná trpělivost a láska, které ruku v ruce dokáží život psa zpříjemnit. Tresty a nucení jenom zvyšují stres a kromě zhoršujícího se stavu k ničemu nevedou, proto nemají v případě psa s mentální poruchou žádné místo.
Rutina, dlouhé procházky, čichací hry a klid jsou to nejlepší, co pro psa s mentální poruchou můžeme udělat, pokud veterinář nedoporučí medikaci. A smířit se s tím, že stav se může zlepšit, ale „normálního“ psa asi v tomto případě asi mít nebudeme.
V našem případě na zklidnění do jisté míry pomáhají kapky CBD, ale mají pouze krátkodobou účinnost, takže je vždy po několika týdnech musíme vysadit.
Ano, Belinda je trochu divná, ale stejně vím, že mě má ráda, i když mě po příchodu domů přivítat nechodí. A já bych ji nedala ani za nic na světě. Jsou jí teprve tři roky, takže jsme k sobě připoutané ještě na hodně dlouho i se všemi jejími podivnostmi.
Pes je nejlepší přítel člověka a přátelé se neopouštějí, ani když jsou tak trochu svérázní. Jestli se potýkáte s podobnými problémy u svého psa, vězte, že v tom nejste sami.
