Článek
Když váš pes strká čumák do konce těla jiného psa, může vám to působit nechutně nebo způsobovat trapné chvilky. Zejména pokud se druhý páníček pohoršuje a pozadí svého psa poskytnout nehodlá. Pro psy je ale tato aktivita nejenom docela přirozená, ale dokonce velmi důležitá.
Vidíme to každý den. Potkají se dva páníčci se svými psy, oni sami se pozdraví, ale psy udržují v bezpečné vzdálenosti, aby si třeba nechtěli očuchávat zadky. Přičuchnutí k čumáku je v pořádku, protože i my lidé se při setkání s přáteli líbáme na tvář. Ale k zadku?
Navíc se u toho zamotají vodítka, protože psi rádi chodí při vzájemném očichávání dokolečka s čumáky zabořenými do řiti druhého psa. Synchronní očichávání je maximálně efektivní, protože to dělají oba najednou. Nemusí čekat, až si přičichne ten druhý a pak mu poskytnout své informace. Jenomže páníčkům tak nezbyde, než si spolu zahrát „kolo kolo mlýnský“ a pak složitě rozmotávat vodítka.
Jenom protože my to neděláme, protože by to za prvé bylo podezřelé a nic bychom se stejně nedozvěděli, neznamená to, že pro psa nemá čichání k zadnici druhého psa svůj význam. Psi se totiž tímto způsobem navzájem představují.
My lidé můžeme tento okamžik považovat za velmi zvláštní, a dokonce i trochu nechutný. Plno lidí si dokonce myslí, že jeho pes je „prase“, když očichává zadek jiného psa. Ale to, co oni dělají, není nic jiného, než když si my podáváme ruce, zdravíme se a ptáme se, jak se máme.
Když se potkají dva cizí lidé, vzájemně se zhodnotí pohledem. Jak je ten druhý starý, mladý, oblečený, zda vypadá jako někdo, na koho je lepší si dávat pozor, či je od pohledu laskavý. Tohle všechno a mnoho dalšího nám o druhém člověku řekne náš zrak. To, co vidíme, si přeložíme na základě vlastních zkušeností do postoje, jaký k člověku zaujmeme ještě předtím, než s ním třeba promluvíme.
Když se potkají dva psi, nehodnotí se zrakem, ale čichem, o jehož schopnostech bylo řečeno a napsáno mnohé. Snad už neexistuje nikdo, kdo by o psím čichu pochyboval. Proč by se jinak cvičili k vyhledávání bomb, drog nebo lidí v sutinách? A poslední dobou dokonce k detekování nemocí.
Psí čich je nejdůležitějším psím smyslem, a přesto jej stále podceňujeme. Zejména u vlastních mazlíčků. Psi nemusí být speciálně vycvičení, aby cítili mnohonásobně víc než my, a ještě dokázali odhalit i „nezapáchající“ substance. Jako třeba emoce a rozpoložení včetně stresu, strachu nebo radosti.
Možná, že kdybychom měli takové psí schopnosti, také bychom se chovali jinak a vzájemně k sobě čichali.
Psi si vytvářejí první dojem na základě čichu, nikoli zraku. Zadky si očichávají proto, aby se pozdravili, a navíc prostřednictvím sekretů análních žláz o sobě získávají a shromažďují informace.
Co všechno se při takovém „sprostém“ očuchávání psi o sobě dozví? Kromě pohlaví a reprodukčních možností také stáří, dietu, zdravotní stav, ale také náladu a emoční stav. To všechno během pár vteřin čichání. Když si pes přičuchne, tomu druhému psovi jako by říkal: „Řekni mi něco o sobě.“
Psi ale mají ještě něco, co my lidé nemáme, a tudíž to nemůžeme ocenit. Jmenuje se to Jacobsonův orgán, který je také umístěn v čumáku, a jehož pomocí psi detekují feromony.
Každý pes má svůj jedinečný pach, který ho odlišuje a identifikuje. Z toho důvodu hraje pach velmi důležitou roli v psí komunikaci. Psi na něj při setkání s jiným psem používají, aby pochopili, s kým mají tu čest.
Očicháváni zadků není jenom biologická záležitost a získávání informací, ale je to i otázka psí etikety a seznamovací rituál.
Někteří pejsci se vrhají po zadku psa, který seznámení není příliš nakloněn, případně se cítí ohrožen. V takovém případě udělá něco, aby pach své řiti schoval. Buď si prostě sedne nebo svěsí ocas tak, aby k vlastním informacím ztížil přístup. Dává tím druhému psovi najevo, aby ho neobtěžoval. V tomto ohledu jsme si se psy podobní. Také nestojíme o to vybavovat se s každým a umíme to dát najevo. Po našem.
Jiní pejsci naopak veškeré informace velmi ochotně poskytnou. Stojí a čekají, až si druhý pejsek zjistí, co potřebuje, a pak si ještě třeba přičichne ke genitáliím, nebo si rovnou lehne na zem, zvedne packy a čeká.
Toto jsou všechno zcela běžné a normální způsoby psího seznamování a váš pes jim na rozdíl od vás rozumí. On pozná, jestli mu hrozí nebezpečí nebo toho psa už někdy dřív potkal. Když je na jeho vkus druhý pes příliš „vlezlý“, třeba se na něj oboří. To není výrazem žádné agresivity, ale něco jako „dej mi pokoj.“ Druhý pes to pochopí, protože oni spolu komunikovat umí.
Ať už proto, že pohled na vlastního psa čichajícího k něčí řiti uvádí lidi do rozpaků nebo se za něj stydí, často se snaží rituál přerušit. Škubnou za vodítko nebo psy od sebe odstrčí. To je ale velká chyba. Pokud pes nemá možnost správně se pozdravit s ostatními, může to způsobit víc problémů, než si myslíme.
Pokud se pokaždé, když se k vám přiblíží jiný pes, napnete nebo zatáhnete za vodítko, může si váš pes situaci vyložit jako hrozbu. Pravděpodobně bude na vodítku ňafat na každého, kdo se k němu jenom trochu přiblíží.
Také si bude myslet, že takové chování je nežádoucí a přestane se chovat pro psa přirozeným způsobem. Tím zaděláváte na další problémy jemu i sobě, protože ostatní psi budou považovat za hrozbu vašeho psa. Sociálním dovednostem je třeba se naučit.
Psi se nechovají hrubě ani nevhodně, když si očichávají zadky, ale dodržují tím psí etiketu. Prolomí ledy a rozhodují se, jak postupovat. Rychlé čichnutí a odchod znamená „Rád tě poznávám“, zatímco dlouhé, vleklé čichání může být dominantnější nebo zkoumavé.
Čichání může také zmírnit napětí – když jsou psi nervózní, mohou čichat jako uklidňující signál pro sebe nebo pro ostatní. A ano, někdy je čichání jen čicháním… ale častěji je to klíč k bezproblémovému fungování psí společnosti.
Mějte to prosím na paměti, až bude váš pes zabořený nosem v zadku jiného psa nebo naopak bude někdo „obtěžovat“ jeho. Není to nezdvořilost, ale naopak slušnost poptat se a pozdravit.
Dovolte svému psovi být psem. Jenom tak může být šťastný.
