Článek
Možná nám některý pes připadá protivnější, protože je příliš hlasitý a moc toho namluví. K jeho hlasitému projevu je ale vždy nějaký důvod. Klíčovou roli hrají plemeno, genetika, prostředí, trénink i osobnost psa. A také často páníček.
Psi neštěkají jenom na lidi, kočky, ptáky nebo třeba projíždějící popeláře, ale také na sebe vzájemně. Psi štěkají stejně jako my mluvíme. Nebo někoho zdravíme, křičíme, nadáváme, prosíme nebo si stěžujeme. A psi to mají stejně– někdo „mluví“ méně, jiný více.
Přestože každý štěkot má svůj význam a jiný tón, pro nás to zní téměř vždy nepříjemně. Hlavně pokud nejde o našeho psa. Některá plemena ale byla k hlasitosti přímo vyšlechtěná, třeba jako lovečtí nebo pastevečtí psi.
Vezměte si takového teriéra…Mimochodem, jack russell je považován za jednoho z nejvíc uštěkaných psů. Navíc v poněkud nepříjemné tónině. Pejsek je to roztomilý, ale poněkud hlasitý. Samozřejmě jde o stereotyp, který se nevztahuje na každého jedince.
Jsou psi, kteří mají štěkání v popisu práce. Při lovu, ochraně stáda nebo obydlí. Jejich původní role už sice nebývá naplněna, štěkání jim ale jaksi přirozeně zůstalo. Pak jsou ale psi, kteří neštěkají vůbec, protože ani nemohou. Zřejmě jediným reprezentantem takového psa je basenji. Ale abyste si zase nemysleli, že je tím pádem potichu. Není. Basenji dokáže jódlovat, pištět a vyluzovat zvuky, které jsou k pousmání, pokud jich není příliš.
Často se říká, že malí psi štěkají víc než velcí a něco na tom skutečně je. Kupříkladu čivava nebo jorkšírský teriér štěkají často a rádi. Někteří na všechno, co se hýbe nebo kolem nich projde. Někdo by jejich štěkání mohl považovat za hysterické. I na tom něco je.
Malí psi většinou štěkají víc proto, aby vzbudili zdání, že jsou větší, než ve skutečnosti jsou, a toto je jeden ze způsobů, jak toho z jejich pohledu docílit. Někdy se tomu říká „small dog syndrome,“ neboli syndrom malého psa.
Pravda je ale také někde jinde. Majitelé malých plemen většinou příliš nedbají na výcvik a socializaci. Buď proto, že se o své malé pejsky bojí, nebo protože je v případě potřeby prostě jednodušší je popadnout do náručí. Tím jim ale moc nepomáhají. Malí psi také mívají tendence být nervóznější a reagovat citlivě a reaktivně na víc podnětů než větší a sebevědomější psi, kteří štěkávají většinou účelově.
Tak to bychom měli vyšší pravděpodobnost štěkání dle plemen a velikosti. Ale není tak úplně správné zobecnit, že menší plemena štěkají víc než ta velká. I když tendence je nesporá, důvod leží zejména v genetické náloži, výchově a prostředí.
Psi nikdy neštěkají jen tak pro nic a za nic. Stejně jako většina z nás netrpí samomluvou, štěkot má vždy svůj důvod a hlavně účel. Je to psí sdělení a komunikační nástroj.
Nejčastěji lidé znají štěkot jako výstrahu při obraně vlastní, svého teritoria nebo rodiny. To je samozřejmě důležité a psí varování nelze brát na lehkou váhu. Taková výstraha je většinou míněna vážně. „Dej si na mě pozor, nepřibližuj se, nebo…“
Tento štěkot je posazen v nižší tónině a doprovázen dalšími komunikačními znaky jako je ztuhlé postavení těla a ocasu a často i naježenými chlupy. Většinou ale trvá pouze tak dlouho, jak z psího pohledu trvá nebezpečí.
Není konstantní a dlouhodobé, ale řekněme situační. Nemá za účel pouze odradit vetřelce, ale upozornit svého páníčka na nebezpečí. Podobný štěkot se může projevit i při procházce na vodítku. Rádius vodítka se stává psím teritoriem místo domu či zahrady. Na vodítku je pes navíc limitován možnostmi se bránit či utéct, proto někteří uvázaní psi štěkají na všechno, co se přiblíží.
Psí štěkání má ale mnohem širší repertoár, než je pouhá výstraha, obrana či upozornění. Psi štěkají na uvítanou nebo při hře. Říkají třeba „to jsem rád, že už jsi doma“ nebo „tak už mi konečně hoď ten míček.“ Hlas má pes v takových situacích posazen výš než je varovné štěkání. Navíc jde spíš o nahodilá štěknutí než o intenzivní štěkot.
Při hrátkách štěkají psi i sami na sebe a většinou jde o laškování. Je ale zapotřebí hrající si psy dobře poslouchat a zasáhnout, pokud se tónina štěkotu změní. Hrátky totiž mohou stejně jako u dětí přerůst v nedorozumění.
Štěkání k upoutání pozornosti může být protivné, ale většinou si za něj můžeme tak trochu sami. Jakákoli reakce páníčka je vítaná, ať už pozitivní nebo negativní. Je těžké nereagovat, když nám to štěkání rezonuje v hlavě, ale stačí, když budeme odměňovat psa pouze pokud je v klidu. On časem pochopí, co funguje. V opačném případě se naučí, že si štěkáním vymůže, co chce.
Psi také štěkají z nudy a nedostatku mentální stimulace. Pes sice dokáže prospat většinu dne, ale také potřebuje pohyb a plno podnětů, aby se nenudil. Štěkáním může vypouštět přebytečnou energii a frustraci. Štěkání z nudy je typické u energických plemen, která vyžadují hodně fyzické aktivity.
Kapitola sama pro sebe je separační úzkost a zejména pro sousedy bývá velmi nepříjemná. Pes, který nedokáže vydržet sám bez páníčka, vydrží zoufale štěkat či výt celé hodiny, a ještě přitom kolikrát demolovat věci. Separační úzkost je nutné řešit s odborníkem nejenom kvůli sousedům, ale hlavně kvůli psovi samotnému, který samotou skutečně trpí.
Tím ještě zdaleka nejsme u konce. Poněkud speciální je štěkání ze strachu či úzkosti. Je mnohem častější, než si lidi myslí, ale běžně se plete s agresivitou či teritoriálním chováním. Pes, který se bojí, dokáže být pořádně hysterický a štěká až o několik tónin výš, než je hrdelní výstražný tón. Dokonce i velcí a silní psi dokáží doslova pištět strachy. Strach a úzkosti není radno podceňovat, protože i pes, který nemá agresivní sklony, může v zoufalství kousnout.
Abychom k výčtu přidali ještě další důvody, nezapomeňme, že štěňata obvykle štěkají víc než dospělí psi. Je to stejné jako u dětí. Teprve se učí orientovat ve světě, chápat nejrůznější podněty a zákonitosti. Starší psi už jsou sebevědomější.
A nesmíme zapomenout ani na zdravotní problémy. Pokud pes zničehonic začne štěkat víc než obvykle a zdánlivě bezdůvodně, je zapotřebí vyloučit zdravotní problém. A to zejména pokud je štěkání doprovázeno dalším neobvyklým chováním, jako je letargie, ztráta chuti k jídlu nebo potíže s pohybem.
Na závěr jedna perlička. Psi jsou velmi kolegiální, zejména pokud jsou v partě. Jeden začne štěkat a ostatní se přidají, aniž by často věděli proč. Takové chování může být někdy až úsměvné. Méně už tolik na vesnici nebo v městské rezidenční čtvrti, kdy se rozštěkají snad všichni psi najednou.
Tónina a intenzita štěkotu poměrně jednoduše napoví, co se nám pes snaží sdělit. Jenom si to chce dát trochu práce a psovi naslouchat, ne ho jenom za štěkání kárat.
Dostatek socializace, pohybu a alespoň základního výcviku je předpokladem zdravého a sebevědomého psa, který nebude štěkat na vše, co se hýbe. A platí to i v případě malých psů, kteří bývají neprávem opomíjeni.
A na úplný závěr jedna klasická a neopominutelná pravda – jaký pán, takový pes. Týká se to i hysterického štěkání.
