Článek
Mám ranní rutinu, která snad není úplně obvyklá a může být i diskutabilní, ale já ji stejně dělám. Žiji se svojí fenkou na severním okraji Barcelony v rezidenční čtvrti, mimo veškerý turistický ruch. Naší ulicí už město pomalu končí a zvedají se kopce směrem na Tibidabo.
Vstávám velmi brzy, kolem páté ráno, někdy i dřív. Je to můj čas, kdy píši a věnuji se sama sobě předtím, než začne denní shon. Dělám to takhle už roky. Abych se v těch svých ranních hodinách nemusela rozptylovat myšlenkami na blaho psa, hned s ním vyběhnu před dům udělat loužičku. Tedy až poté, kdy zapnu kávovar, aby se zahřál, než se za dvě minuty vrátíme. Stejně jsem to dělala i s předchozím psem, oni si na rutinu velmi snadno zvyknou.
Diskutabilní není fakt, že nechám psa po ránu vyčůrat, ale ten, že vyběhnu na ulici v pyžamu, županu a pantoflích. V tuhle hodinu v naší čtvrti, a navíc v jednosměrné ulici, kterou i přes den projede jedno auto za pět minut, nikdy nikdo není. Až před pár dny.
Belinda si zrovna jako holčička sedla u prvního stromečku, kam se stejně nikdy netrefí a udělá loužičku vedle na chodník, když se nahoře v ulici objevila světla velmi pomalu přijíždějícího auta. Dostala jsem trochu strach, protože nebylo ještě ani pět a celý svět kolem spal. A Belinda byla uprostřed své intimní záležitosti.
Uklidnila jsem se až když auto velmi pomalu dojelo až k nám. Byla to policie, která projížděla čtvrtí a kontrolovala, že je vše v pořádku. Kromě mě v županu a čůrajícího psa se nic podezřelého nedělo, tak měli důvod se na nás zaměřit.
Počkali, až pes dočůrá, ne snad proto, že by nás chtěli ochránit před nebezpečím, ale proto, aby mě nachytali. Jenomže já jim vytřela zrak. Z kapsy županu jsem vytáhla připravenou láhev s vodou, bez které nikdy nevycházím, a loužičku jí vydatně zalila. Policista stáhl okénko, usmál se a zvedl palec. Na to konto jsem vytáhla z druhé kapsy županu pytlík na exkrementy a trochu rozpustile mu jím zamávala.
A teď k tomu, co mi v tuhle nekřesťanskou hodinu hrozilo. 300 eur pokuty, pokud by mě přistihli bez vody. Povinnost nosit u sebe za každých okolností láhev s vodou a psí moč zalévat, je totiž povinností. Nejenom sbírat bobky.
Kdyby byli ti policajti důslední a chtěli mě za každou cenu nachytat, mohli po mě ještě chtít potvrzení o povinném pojištění, které bych také měla mít připravené ke kontrole. Telefon s sebou po ránu ale nenosím, takže by museli chvilku počkat, než bych doběhla domů. A kdybych náhodou vyběhla bez vodítka, z toho bych se nevykroutila, kdyby se jim hodně zachtělo mě na něčem dostat. To ale naštěstí s fenkou nedělám.
Můj předchozí pes byl velmi dobře vychovaný dobrman. S ním jsem takhle vybíhala bez vodítka každý den, policisté naštěstí okolo nikdy nejeli. To bych to mohla pěkně slíznout. Věřte mi, že s místními policisty se moc diskutovat nedá.
Ve Španělsku totiž existuje seznam takzvaných potenciálně nebezpečných plemen, kterému klasicky vévodí psi jako pitbul, americký i anglický stafordšírský teriér, rotvajler, argentinská doga, brazilská fila a další. Dobrman na španělském seznamu není, zatímco Katalánci si ho tam iniciativně přidali.
Mít psa na tomto seznamu znamená ještě další velká omezení, která při důsledném dodržování znamenají psa na vodítku s náhubkem a samozřejmě licenci k chovu a speciální pojistku. Papíry jsem v pořádku měla, ale s tím vodítkem, natož náhubkem, jsem to příliš vážně nebrala. A tím pádem pořádně riskovala.
Každý pes musí mít čip, což už je v Čechách také povinnost, pokud vím. Kromě toho musí mít každý majitel psa uzavřenou pojistku jako u auta – na škody způsobené třetím stranám. Nemít ji se může ošklivě nevyplatit. Nejenže zaplatíte veškeré škody ze svého, ještě se budete zpovídat z toho, že jste pojistku neměli uzavřenou. A další pokuta vás nemine.
A stát se může cokoli, jak všichni pejskaři víme. A nemusí zrovna pes nikoho pokousat. Stačí, když se vyleká petardy, uteče a způsobí nehodu. Radši ani pomyslet! Pojistku samozřejmě mám. A nejen na způsobené škody, ale i na veterinární péči, která také není nejlevnější.
Základní konzultace v ordinaci stojí v rozmezí 25-45 euro, podle toho, kam chodíte. Ale taková konzultace nezahrnuje prakticky nic. Očkování, léky, vyšetření, to všechno se načítá, a nakonec neodejdete z ordinace bez toho, aniž byste tam nechali klidně stovku. Když nedej bože přijdou na řadu speciální vyšetření či operace, mluvíme o vyšších stovkách, či tisících eurech.
V Barceloně žije kolem 180 tisíců registrovaných psů, což je dle statistik víc než dětí. Není to sice žádné číslo, které by bořilo evropské rekordy, přesto máte při procházkách městem pocit, že je to město psů. Jsou všude. Zajímavostí je, že většina barcelonských psů jsou kříženci, nikoli psi s rodokmenem, jak je tomu u nás. Adoptovat psa patří nejen k místním trendům, ale je považováno takřka za výraz slušného vychování. Odejde ti pes, dalšího si adoptuješ.
Katalánci jsou známými milovníky psů a jsou zvyklí svého miláčka zahrnovat do denních aktivit. Chodí s ním posedět na terásku, na nákupy, dokonce i na večeři s přáteli. Já třeba chodím se svým psem do pekárny.
Nechat psa přivázaného před obchodem je také již zakázané a hrozí za to další pokuty. Přesto to lidé stále ještě někde dělají. Běžnější ale je, že majitelé povolují vstup se psem tam, kde je to jen trochu možné. Třeba do té pekárny, trafiky nebo drogerie.
Barcelona je velmi čisté město a hrozba, že byste někde šlápli do exkrementu, prakticky nehrozí. Lidé je po svých psech sbírají, zalévají čůránky – to je tedy pořád ještě ve vývoji a v tomto ohledu existují ještě mezery – a co by náhodou zbylo, uklidí noční uklízecí čety.
Když odhlédneme od všech povinností počínaje pojištěním, čipy, očkováním, sbíráním, zaléváním a hrozících pokut, podmínky pro život se psem jsou vykompenzovány nabízenými možnostmi, co se psem dělat.
Městskou dopravou se lze pohybovat se psem pouze metrem a příměstskými vlaky, a to pouze s jedním psem a mimo ranní a odpolední špičku. A také vždy s náhubkem, což v podzemí nekontroluje policie, ale takřka všudypřítomní členové „security“ hlídek. Na druhou stranu – v metru i vlacích pes jede zadarmo. Do autobusu a tramvaje smí pouze pejsci, kteří se vejdou do tašky.
Do kanceláře chodím dva dny v týdnu a v těchto dnech mi chodí fenku venčit jeden kluk ze sousedství, který má klíče a Belinda s ním chodí ven ráda. Samotnou doma bych ji tolik hodin nenechala.
Dělají to tak prakticky všichni, kteří mají psa. Mít psího vodiče je asi nejčastějším řešením, ale ani využívání denních školek není nic neobvyklého. V Barceloně je jich hned několik a existují i takové, které psa ráno vyzvednou a večer přivezou. Den psiska tráví třeba někde na farmě za městem a domů se vrátí vyběhaní, spokojení a unavení. Obvyklejší je ale opravdová školka jako pro děti – ráno odevzdáte a po práci vyzvednete.
Kromě všech možných služeb pro majitele psů je ve městě také přes 200 speciálních psích prostor, kde si mohou chlupáči protáhnout packy a proběhnout se bez vodítka. Ty zahrnují jak menší oplocené plácky podobné dětským hřištím, tak takzvané pipicany, což jsou vyhrazená místa pro psí hrátky, obvykle do 400 m2. Existují ale i větší pipicany, třeba ten náš má 750 m2.
V Barceloně je pro psy vyhrazeno také 45 parků od 400 m² do 2 500 m². Jsou to zelené plochy, kde si domácí mazlíčci mohou běhat, hrát si a vykonávat své potřeby, zatímco si majitelé povídají nebo odpočívají na lavičkách ve stínu.
Relativně nová jsou i takzvaná sdílená místa, kde je možné psy bez vodítka vypouštět v určitých časech, ale ne celý den. Městská radnice vytvořila mapu s jednotlivými lokalitami a jejich popisem. Každý majitel psa prý má alespoň jedno takové odpočinkové místo do deseti minut chůze z domova. Kromě toho existují v okolí Barcelony i psí pláže, kam je možné dojet autem nebo příměstským vlakem.
Na jednu stranu jsou majitelé psů v Barceloně sešněrování mnohými příkazy a zákazy, které jsou vesměs dodržovány a přísně vymáhány, na druhou stranu mají k dispozici mnoho služeb, parků a vyžití.
Pokud se chystáte se psem do Španělska, kde ve většině míst existují velmi podobné, či ještě přísnější podmínky, doporučuji si je předem pečlivě zjistit. Jejich neznalost se nevyplácí.
Pokud máte psa spadající do kategorie potenciálně nebezpečných psů, kteří jsou mezi českými majiteli v oblibě, mějte na paměti, že nejen vy jako majitel, ale každý, kdo jde se psem ven, musí mít vlastní licenci. A není to licence jakási všeobecná, ale vztahuje se k jednotlivému psovi. Takže i rodinný příslušník, který jde venčit psa, musí mít vlastní licenci k vašemu psovi.
Mít psa je bezpochyby zodpovědným rozhodnutím. Alespoň by jím mělo být. Nejde jenom o osobní život, který se psem nikdy není stoprocentně svobodný, ale také záleží na tom, kde s ním žijete.
